Článek
Ráno klasika: káva, rozespalé děti, ztracené ponožky a nesmrtelné „Mami, kde je moje učebnice, ta na výtvarku, víš přece, jak vypadá!“ Ano, samozřejmě že vím. Je červená, špinavá a z nějakého důvodu v koupelně.
Po tomhle ranním chaosu jsem se rozhodla, že konečně uklidím tu spodní zásuvku v kuchyni. Tu, kam padá všechno – od návodu na žehličku z roku 2009 po náhradní díl z neidentifikovatelného kuchyňského zařízení. Taková domácí černá díra.
Přišla jsem s jasným plánem: vytřídit, vyhodit, radovat se z volného místa. Ale jak už to tak bývá, život měl jiné úmysly.
Mezi starými recepty, magnetkou z Chorvatska a zapomenutým sáčkem s kmínem jsem objevila malý lístek. Byl žlutý, lehce ohnutý a na první pohled obyčejný. Ale jakmile jsem ho otočila, zůstala jsem stát jako solný sloup.
Písmo bylo kulaté, roztřesené, místy hrbolaté. Dětské. Ale ta slova… ta slova nepsalo dítě. Ta psala moje máma.
Na lístku stálo:
„Milá budoucí já, jestli tohle čteš, asi jsi zase něco ztratila. Dýchej. Dneska to možná vypadá jako katastrofa, ale zítra si na to ani nevzpomeneš. A jestli si vzpomeneš, budeš se tomu smát. Tvůj vlastní vzkaz – máma, někdy v osmdesátkách.“
Sedla jsem si na židli a zírala na ten lístek. Ne, nebyl to žádný filozofický traktát ani básnický skvost. Ale v tu chvíli mě zasáhl do morku kostí.
Moje máma totiž milovala vzkazy. Psala je na lednici, do krabiček, na zrcadlo rtěnkou (což bylo v dětství děsivé – najít „UKLIĎ SI POKOJ!“ v karmínové na koupelnovém skle), a dokonce i na banán, když mi ho dávala do školy („Sněz mě, než zčernám. Jako tvoje svědomí, když opisuješ!“).
Ale tenhle lístek byl jiný. Nepsala ho pro mě. Psala ho sobě. A přesto se ke mně dostal.
Začala jsem si všímat detailů. Papír voněl starou kuchyní, asi od nějakého koření. A písmo? Jasně, to byla mámina ruční práce – jenže schválně stylizovaná jako dětská ruka. To byl celý ona. Měla zvláštní smysl pro humor – míchala do jednoho těsta lásku, ironii a špetku šílenství. A fungovalo to.
Přemýšlela jsem, kdy ho tam asi zastrčila. Možná při stěhování. Možná, když jsem byla malá a měla jsem svůj první záchvat „všechno je hrozný a nikdo mě nechápe“. Nebo ho tam dala jen tak. Jako vzkaz do budoucnosti – až přijde den, kdy se budu cítit rozbitá, unavená, ztracená… a zrovna budu hledat víčko od mixéru.
A víte co? Ten den právě přišel.
To ráno jsem se pohádala s mužem kvůli tomu, kdo měl koupit toaleťák (ano, dramatické). Děti se hádaly, pes se pozvracel na koberec a kafe mi přeteklo až do šuplíku (což možná pomohlo najít ten lístek – díky, kávová karma).
A pak přijde ten lístek. Jednoduchý. Milý. Upřímný.
Dýchej. Dneska to možná vypadá jako katastrofa, ale zítra se tomu budeš smát.
Seděla jsem tam a brečela. A pak jsem se smála. A pak zase brečela. A najednou mi bylo líp.
Rozhodla jsem se lístek neschovat zpátky. Nechala jsem ho na lednici. Vedle něj jsem přidala svůj:
„Milá budoucí já. Jestli tohle čteš, asi hledáš odpověď. Nebo ztracenou ponožku. Obojí najdeš. Nakonec vždycky. S láskou, ty.“
Od té doby jsme začali psát vzkazy celá rodina.
Můj muž napsal: „Nevím, kdo snědl poslední sušenku, ale odpouštím ti.“
Dcera (7 let): „Mami, jsi nej, i když mi nedáváš lentilky před večeří.“
Syn (4 roky): „PRD.“ (To je zatím jeho vrchol poezie.)
A tak se z jednoho zapomenutého lístku stal rituál. Náš malý kuchyňský totem proti chaosu. A vždycky, když to vypadá, že svět se hroutí, stačí otočit hlavu. A tam je. Mámin vzkaz. Dětské písmo. Velká moudrost.
Dneska už vím, že maminky občas píšou dopisy budoucnosti – ne proto, že by věděly, co se stane, ale proto, že věří, že láska přežije všechno. I rozlitý čaj, i nedostatek toaleťáku, i pubertu.
A když to zrovna vypadá na katastrofu?
Dýchej. A zítra se tomu zasměj.
