Článek
Úředně mělo jít o „protimigrační opatření“, aby se zabránilo masovému odchodu lidí z komunistického Východu na Západ. Ve skutečnosti to byl zoufalý pokus NDR zastavit exodus – v předchozích letech uteklo přes otevřenou berlínskou hranici přes 2,5 milionu lidí.
Ale zpět na začátek.
Na konci 2. světové války bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón pod kontrolou Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu.
Berlín, ačkoli ležel v sovětské zóně, byl také rozdělen mezi čtyři mocnosti. Americký, britský a francouzský sektor vytvořily Západní Berlín a sovětský sektor se stal Východním Berlínem.
Rozdělení Německa a charakter jeho okupace potvrdili spojenečtí vůdci na Postupimské konferenci, která probíhala od 17. července do 2. srpna 1945. Vztahy mezi bývalými válečnými spojenci, napjaté již od roku 1942, se postupně stále více zhoršovaly, protože se nedokázali shodnout na podobě poválečné Evropy.
V roce 1945 začaly Spojené státy a Sovětský svaz vystupovat jako ideologicky protikladné supervelmoci, z nichž každá chtěla prosadit svůj vliv v poválečném světě.
Německo se tak stalo centrem politiky studené války a jak se rozdíly mezi Východem a Západem prohlubovaly, prohlubovalo se i rozdělení Německa.
V roce 1949 se Německo formálně rozdělilo na dvě nezávislé země: Spolkovou republiku Německo (SRN neboli Západní Německo), spojenou se západními demokracií, a Německou demokratickou republiku (NDR neboli Východní Německo), spojenou se Sovětským svazem.
V roce 1952 uzavřela vláda NDR hranici se Západním Německem, ale hranice mezi Východním a Západním Berlínem zůstala otevřená. Východní Němci tak stále mohli utíkat přes město na méně represivní a bohatší Západ. V roce 1961 se rozšířily zvěsti, že budou zavedena opatření k posílení hranice a zastavení odchodu Východních Němců na Západ.
Dne 15. června prohlásil východoněmecký vůdce Walter Ulbricht, že „nikdo nemá v úmyslu stavět zeď“, ale byla to jen bohapustá lež. V noci z 12. na 13. srpna byl kolem Západního Berlína vybudován drátěný zátaras. Zavedené přechody mezi západním a sovětským sektorem tak byly uzavřeny, čímž se přes noc rozdělily celé čtvrti a oddělily rodiny.
Zeď se postupně měnila. Z provizorního drátěného zátarasu se stala masivní pevnost, kterou tvořily 2 stěny dlouhé přes 155 km, vysoké 4 metry a lemované 302 strážními věžemi s reflektory. Tyto zdi byly od sebe odděleny silně střeženým, zaminovaným koridorem známým jako „smrtící pás“.
Po hraničářích s povolením střílet na kohokoli, kdo se pokusil překročit hranici, zůstalo přes 140 mrtvých – mužů, žen i dětí. Jedním z nejznámějších je příběh teprve osmnáctilétého Petera Fechtera, který byl v roce 1962 postřelen při pokusu přelézt zeď. Po pádu zpět do smrtícího pásu vykrvácel přímo u zdi za netečného přihlížení strážných na věži.
Berlínská zeď stála dlouhých 28 let. Rozdělila město, rodiny, životy.
V roce 1989 se východní Evropa otřásala změnami. 9. listopadu 1989 na tiskové konferenci Günter Schabowski nešikovně oznámil, že hranice se otevírá – „ihned“. Lidé to pochopili doslova. Davy se hrnuly ke kontrolním bodům a hraničáři nevěděli, co dělat. Brány se otevřely. Lidé lezli na zeď, objímali se, plakali, tančili. Berlínská zeď - symbol totality padl za pár hodin.
Německo se znovu sjednotilo 3. října 1990, 11 měsíců po pádu Berlínské zdi.
Dnes z původní zdi zbyly jen fragmenty. Rozdělené město inspirovalo ikonická umělecká díla a stalo se zdrojem živé umělecké scény. Nejznámější je East Side Gallery, 1,3 km dlouhý úsek pokrytý barevnými muraly, které vyprávějí příběh svobody, naděje a varování před rozdělením. Zároveň nám připomíná, jak křehká může být svoboda a jak silní umí být lidé, když se rozhodnou překročit hranice – ty viditelné i neviditelné.
