Prokletá armáda: Jak vlasovci zachránili Prahu a sami našli smrt

Krátce po vítězství v květnu 1945, zatímco zbytek Evropy oslavoval mír, se v rakouském Vöcklabrucku odehrál rozhovor, který mohl přepsat dějiny. Major americké 80. pěší divize James Hayes právě sledoval zástupy poražených německých vojáků, když k němu stráže přivedly důstojníka generálního štábu Wehrmachtu. Němec však nepřišel žádat o milost; namísto toho přicházel s vizionářským, byť šokujícím plánem.

Důstojník naléhavě žádal o spojení s generálem Vlasovem a jeho Ruskou osvobozeneckou armádou (ROA). Argumentoval tím, že válka proti Třetí říši sice skončila, ale hrozba v podobě Stalina teprve začíná. Podle jeho slov bylo v životním zájmu Američanů spojit se s Vlasovovými jednotkami, které dokonale znaly sovětskou taktiku, a společně udeřit na rudoarmějce v Rakousku. Cílem bylo vytlačit Sověty dříve, než stačí v srdci Evropy spustit „železnou oponu“.

Hayes sice výkladu o „společném nepříteli“ zdvořile naslouchal, ale zůstal neoblomný. Vázán spojeneckými dohodami z Jalty, odmítl riskovat konflikt s Moskvou a poslal Němce do zajateckého tábora. Až nastupující studená válka ukázala, že to, co se Hayesovi zdálo jako šílený příběh, bylo možná posledním varováním před rozdělením světa, kterému se dalo předejít.

„Zrádce jednoho je hrdinou pro druhého,“ uvažoval Hayes později.

Andrej Andrejevič Vlasov nebyl žádným přirozeným rebelem nebo zapřisáhlým nepřítelem systému. Naopak, byl to dokonalý produkt stalinské éry. Pocházel z chudých poměrů a cestu vzhůru mu nabídla až ruská revoluce, respektive Rudá armáda, která pro něj představovala výtah k moci a společenskému uznání. Jako disciplinovaný voják stoupal po žebříčku hodností, absolvoval prestižní Frunzeho vojenskou akademii a přežil i krvavé čistky konce třicátých let. Ironií osudu tehdy sám zasedal ve vojenských tribunálech a posílal své spolubojovníky na smrt, čímž projevoval loajalitu režimu, který ho později označil za arcizrádce.

V prosinci 1941 se stal národním hrdinou. Jako jeden z hlavních velitelů obrany Moskvy se dočkal osobního vyznamenání od Stalina a jeho tvář plnila titulní strany sovětských novin. Zlom nastal v bažinách u Volchova v létě 1942. Vlasovova Druhá úderná armáda uvízla v německém obklíčení, bez zásob a naděje na pomoc. V situaci, kdy se armáda rozpadala a vojáci umírali hlady, Vlasov prokázal osobní statečnost, když odmítl evakuaci speciálním letadlem. Chtěl zůstat se svými muži až do konce. Několik dní se s ostatními skrýval v lesích, než ho v červenci 1942 starosta jedné z obcí, u kterého prosil o jídlo, uvěznil ve sklepě a vydal Němcům.

Zajetí přivedlo Vlasova do mezní situace. Jako prominentní zajatec se sice neměl tak zle jako řadoví vojáci, ale psychický tlak byl obrovský. Němci velmi dobře věděli, koho mají v rukou, a nasadili na něj sofistikovanou psychologickou hru. Klíčovou postavou se stal kapitán Wilfried Strik-Strikfeldt, baltský Němec s hlubokou znalostí ruské duše, který v generálovi živil naději, že se může stát „ruským De Gaullem“ – mužem, který sice využije cizí pomoci, ale nakonec z popela války vzkřísí svobodné Rusko bez Stalina.

Vlasov, drcen vědomím, že ho vlast už stejně odsoudila k smrti (Stalinův rozkaz č. 270 jasně říkal, že sovětský voják se nesmí vzdát a každý zajatec je automaticky považován za zrádce, kterého v SSSR čeká provaz), na tuto hru nakonec přistoupil. Tato bezvýchodnost, kombinovaná s hlubokou frustrací ze Stalinova diletantského vedení války, které stálo životy milionů vojáků, ho nakonec dovedla k osudovému rozhodnutí. Jeho konečný souhlas se spoluprací tak nebyl výsledkem náhlého pomatení mysli, ale chladně kalkulovaným, byť tragickým východiskem z existenční pasti.

V září 1942 se tak ze vzájemné kolaborace zrodila myšlenka Ruské osvobozenecké armády (ROA), kterou chtěli Němci využít k rozložení morálky a podnícení dezerce na straně Rudé armády. Následovalo tzv. Smolenské provolání, vyzývající rudoarmějce k přechodu na stranu nově vznikající armády, která se prezentovala jako síla bojující nikoli za Hitlera, ale za osvobození Ruska od bolševismu. A přestože skutečný dosah tohoto propagandistického dokumentu, stvořeného německým velením (byť pod Vlasovovým jménem), byl spíše psychologický než vojenský, miliony letáků, které zasypaly sovětské linie, nebyly jen kusem papíru, ale i budoucími rozsudky smrti nad každým, kdo se odvážil k Vlasovovi přidat.

K hlubšímu porozumění motivace 130 000 mužů, kteří se nakonec k ROA přidali, je třeba nahlédnout do bezútěšné reality německých zajateckých táborů. Sovětští zajatci byli po Židech nejvíce vyhlazovanou skupinou. Wehrmacht jim záměrně odpíral jídlo, protože nacisté je vnímali jako přebytečné krky. Přes tři miliony sovětských vojáků zemřelo v zajetí na podvýživu a nemoci. Pro mnohé z nich tak vstup do ROA nebyl otázkou politického přesvědčení, nýbrž prostým pudem sebezáchovy. Byla to volba mezi jistou smrtí hladem v táboře a nadějí na přežití v uniformě nepřítele.

Kromě těchto „zajatců z donucení“ však v hnutí figurovala i skupina s jasnou ideologií. Byli to příslušníci bílé emigrace, kozáci a lidé, kteří bolševický režim nenáviděli z hloubi duše už od dob občanské války. Ti v německém útoku viděli šanci na odvetu. Tato nesourodá mozaika tak vytvořila základnu hnutí, kterému se začalo souhrnně říkat vlasovci.

A ačkoliv vlasovci byli po většinu války spíše propagandistickým přízrakem než reálnou silou, bylo by chybou vnímat Vlasova jako bezduchou loutku v rukou Berlína. I v německé uniformě se paradoxně snažil zachovat zbytky ruské důstojnosti, což nacistické špičky dráždilo k nepříčetnosti. Odmítal nosit německé výložky a k hitlerovskému antisemitismu si udržoval chladný, téměř opovržlivý odstup. Vlasov se nikdy nestal nacistou. Zůstal ruským nacionalistou, který se jen tragicky přepočítal v odhadu svých „spojenců“. Zatímco někteří důstojníci wehrmachtu, sami znechucení Hitlerovým režimem, v něm viděli charismatického partnera, pro pravověrné nacisty zůstával jen o něco inteligentnějším „podčlověkem“. Sám Goebbels si do deníku s neskrývaným cynismem poznamenal, že Vlasov je sice mimořádně schopný a energický, ale pro potřeby Třetí říše nesmí být nikdy ničím víc než dočasným nástrojem k rozkladu nepřítele.

I samotný Hitler k Rusům choval hlubokou nedůvěru. Jeho rasová doktrína mu nedovolovala pohlížet na Slovany jako na rovnocenné spojence a byl zásadně proti vzniku samostatných ruských jednotek pod ruským velením. Věděl, že vyzbrojit celou ROA v takovém měřítku by mohlo být politicky velmi nebezpečné. Navíc se obával – a jak se později ukázalo, oprávněně – že Rusové s Rusy nijak zaníceně bojovat nebudou.

Po celé dva roky se Vlasov pohyboval napříč územími ovládanými nacistickým Německem. Na shromážděních a přednáškách oslovoval zajaté rudoarmějce, mluvil o zločinech stalinismu a sliboval jim jinou, lepší budoucnost. Skutečnou armádu však stále neměl. Ruská osvobozenecká armáda existovala spíše na papíře a v letácích shazovaných nad sovětskými liniemi než v kasárnách. Opravdové divize mu tak Němci dovolili budovat až v hodině dvanácté – na podzim roku 1944, kdy už bylo o osudu Třetí říše prakticky rozhodnuto.

Když se 14. března 1945 první divize ROA konečně dočkala svého prvního skutečného nasazení u Erlenhofu na Odře, nešlo o žádný triumfální nástup. Spíš naopak. Pokus zlikvidovat sovětské předmostí skončil totálním nezdarem. Generál Sergej Buňačenko, muž s přímočarostí frontového vojáka, v ten moment pochopil, že Německo je mrtvé. ROA stála na straně poraženého. Buňačenko se odmítl nechat semlít v posledních bojích a na vlastní pěst zavelel k ústupu na jih. Cesta jeho divize do Čech byla lemována otevřenými konflikty s německými jednotkami. Ze spojenců se stali cizinci, které pojila už jen společná agonie a touha přežít za každou cenu.

Mezitím se Vlasov pokoušel o vysokou diplomatickou hru. Sázel na brzký střet mezi Američany a Sověty a věřil, že ROA bude pro Západ nepostradatelným trumfem. Mýlil se jen v načasování. Západ ještě nebyl připraven na nového nepřítele a loajalita ke Stalinovi jako válečnému spojenci stále převažovala nad pragmatismem budoucnosti.

Když 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, nacházely se první oddíly vlasovců na jižním okraji města. Na rozdíl od domácích povstalců byli dobře ozbrojeni, měli tanky i těžkou techniku. Velení ROA se však ocitlo v ostrém názorovém rozstřelu. Vlasov, věrný své strategii úniku, byl zprvu proti jakémukoli angažmá, které by mohlo popudit Američany. Byl skeptičtější než Buňačenko a obával se, že jejich pomoc Čechům nebude nikým uznána. Buňačenko v tom však spatřoval příležitost k morálnímu vykoupení v očích světa. A protože to byl on, kdo velel zbraním, jeho vůle zvítězila.

6.května ráno vjel do pražských Řeporyjí přízrak v podobě armády v německých uniformách, ale s tanky a obrněnými vozidly, na jejichž pancířích svítila hesla „Za svobodné Rusko!“. Zpevnili obranu na jižních přístupech do města, kde odzbrojili asi deset tisíc překvapených německých vojáků. Bojovali na Pankráci, na Vinohradech i na Smíchově. Dobyli Ruzyň, což bylo ze strategického hlediska klíčové, neboť odtud už pak německé stíhačky nemohly startovat k dalším útokům na Prahu. Byli to právě tito muži, kteří v nejkritičtějším momentu odrazili elitní jednotky SS valící se z Benešovska a zachránili Prahu před osudem Varšavy.

Jenže v politice vděk neexistuje. Jakmile bezprostřední nebezpečí pominulo, stali se vlasovci pro komunistické křídlo České národní rady (ČNR), ovládané instrukcemi z Moskvy, nepohodlným svědkem. Roztržka s místopředsedou ČNR Josefem Smrkovským byla výbušná. Nazval vlasovce zrádci vlasti a prohlásil, že jsou pro ČNR stejnými nepřáteli jako Němci. Velitel povstání generál Karel Kutlvašr se situaci snažil uklidnit, a komunisté byli nakonec v radě přehlasováni, načež ROA obdržela formální poděkování. To však Buňačenka neuklidnilo. Definitivní tečka přišla, když se vlasovci dozvěděli, že Američané dodrží demarkační linii a do Prahy nevstoupí. Namísto triumfálního spojenectví tak přišla chladná žádost, aby město opustili.

Buňačenko přesto nechal v Praze lehký dělostřelecký oddíl, který ze Smíchova odrazil poslední útok jednotek SS přicházejících z jihu. Sám k tomu prý řekl: „Čechoslováci se podíleli na osvobození Kyjeva. A já jsem z Kyjeva, takže vám tu nechávám dělostřelce.“ Pak odešli. 8. května tak začal další, tentokrát poslední ústup směrem k Plzni, k domnělé spáse v americkém zajetí.

S příchodem Rudé armády do Prahy dorazily také speciální složky tajné policie NKVD a kontrarozvědky Směrš – zkratky, která v doslovném překladu znamenala „Smrt špionům“. Jejich cílem nebyli ustupující Němci, ale „zrádci vlasti“, pro které neexistovalo slitování. Zatímco generál Buňačenko dokázal z města odvézt své lehce raněné muže, ti, kteří zůstali upoutáni na lůžka v pražských nemocnicích, se stali obětí krvavého zúčtování.

Pro tyto raněné se osvobození změnilo v rychlou likvidaci. Sovětští agenti je vyvlékali přímo z lůžek a bez jakéhokoli formálního postupu je ubíjeli nebo stříleli. Těla zhruba 198 příslušníků ROA byla následně bez označení naházena do hromadné šachty na Olšanských hřbitovech. Podobný scénář se odehrál i v Jinonicích, kde sovětské jednotky dopadly skupinu vlasovců, která nestihla ustoupit s hlavní divizí. Po krátké exekuci byli vojáci pohřbeni v neoznačeném hrobě na poli u pískovny Vidoule, kde jejich ostatky leží dodnes. Tyto mimosoudní popravy přímo v ulicích Prahy předznamenaly osud celého hnutí v poválečném Sovětském svazu.

Také cesta 1. divize ROA na jihozápad se stala cestou do pekel. Američané pod vedením kapitána Donahue sice vyslechli Vlasovovy prosby o azyl pro jeho muže, ale z politických důvodů nejednali. Dohody z Jalty byly nadřazeny osudu tisíců jednotlivců. Vlasov, ač sám dostal nabídku odletět do bezpečí ve Španělsku, odmítl své lidi opustit. Tato loajalita ho nakonec stála všechno. Na mostku u rybniční hráze u Lnář zastavila kolonu sovětská hlídka. Vlasov byl vytažen z vozu, hozen na korbu náklaďáku a odvezen vstříc osudu, který začínal v cele moskevské Lubjanky. U Lnář a v brdských lesích zatím začalo krveprolití. Sovětská rozvědka a partyzáni popravovali tisíce vojáků ROA přímo na místě, ostatní byli zajati a deportováni zpět do Ruska, kde po tisících mizeli v sibiřských gulazích.

Závěrečné dějství se odehrálo 1. srpna 1946. Vlasov, Buňačenko a další generálové ROA stanuli před soudem, který nebyl ničím jiným než divadelním představením s předem schváleným koncem. Za špionáž a velezradu byli odsouzeni k trestu smrti oběšením. Těla byla poté převezena do krematoria Donskoj v centru Moskvy a smíchaný popel byl pohřben v nedalekém masovém hrobě. Pro sovětskou historii se tito lidé stali tabu, o kterém se po desetiletí smělo jen mlčet, nebo lhát. Příběh prokleté armády tak skončil v zapomnění, ze kterého se začal vynořovat až dlouho po pádu režimu, jenž je odsoudil k zatracení.

Jedním z největších historických břemen, které jméno vlasovců nese, jsou válečné zločiny spáchané ruskojazyčnými jednotkami v německých službách. Často dochází k záměně Vlasovovy ROA s jinými útvary, jako byla brigáda RONA pod velením Bronislava Kaminského. Tato jednotka se zapsala do dějin svou nepředstavitelnou brutalitou při potlačování Varšavského povstání v roce 1944 a masakrem v polské obci Lipno, kde vojáci povraždili civilisty včetně dětí.

Je historickým faktem, že Kaminského muži byli později včleněni do Vlasovovy divize, která následně pomáhala v Praze. Nicméně v době, kdy páchali nejhorší zvěrstva, nebyli pod Vlasovovým velením, ale podléhali přímo SS. Sám Kaminski byl nakonec Němci popraven za nekontrolované drancování. Tato temná skvrna však dodnes komplikuje jakékoli objektivní hodnocení vlasovského hnutí, neboť pro oběti jejich řádění v Polsku či na Slovensku zůstávají tito muži především vrahy, nikoli osvoboditeli.

I dnes, o osmdesát let později, spor o vlasovce stále trvá. Jsou to hrdinové z Prahy, nebo kolaboranti z Lipna? Pravda je taková, že byli obojím. Byli to lidé vhození do nelidské doby, kteří se pokusili bojovat proti jednomu tyranovi po boku druhého, jen aby zjistili, že pro nikoho z nich nejsou skutečnými spojenci. Andrej Vlasov hluboce věřil v nutnost postavit se komunismu. Myslel si, že i jediné vítězství nad Rudou armádou vyústí v to, že se k jeho boji přidají desítky dalších ruských generálů a svržení Stalina pak bude jen otázkou času. Byla to víra zrozená ze zoufalství. Zůstává jediným ruským vůdcem, který bojoval – jak sám tvrdil – nikoli proti své zemi, ale proti jejímu vedení.

Pro většinu obyvatel u nás však Vlasov a jeho armáda zůstávají hrdiny květnových dnů. 30. dubna 2020 byl v pražských Řeporyjích vztyčen pomník ROA a město tak vzdalo hold její roli při osvobození Prahy. Tento krok následně ostře odsoudilo ruské ministerstvo zahraničí.

„Zrádce jednoho člověka je hrdinou druhého.“ Tahle věta nenese morální relativismus. Nese jen varování před přílišnou jistotou, s jakou soudíme lidi, kteří se museli rozhodovat v podmínkách, které si většina z nás nedokáže ani představit.

Zdroje:

Federální archivní agentura Ruska, Ruský státní archiv sociálně-politických dějin. Případ Vlasov: Historie zrady. Vol. 2, 1945-1946. Rosspen Publishing House, 2015. s. 8.