Mysl bez omezení: Pohled do světa, kde je všechno možné. Je dokonalý mozek spíš sen nebo noční můra?

Vzpomínáte si na sen, který se vám zdál před třemi lety. Přesně. Do posledního detailu. Vybavíte si barvy, i emoce, které jste tehdy prožívali. A tím to nekončí.

Pamatujete si každou větu z knihy, kterou jste přečetli, když vám bylo třináct. Každé telefonní číslo, které jste kdy vytočili. Každou tvář, která vám prošla životem.

Zapnete počítač a během pár vteřin zpracujete a vyhodnotíte vše, co si přečtete. Víte, která zpráva je důležitá a která je ztráta času, a proč. Vidíte vzorce tam, kde ostatní vidí chaos. Problém, nad kterým jste minulý týden strávili dva dny, vyřešíte za pět minut. Jednoduše proto, že váš mozek vidí zkratky, které dřív neexistovaly.

Nebo si představte, že jdete na pracovní schůzku. Ještě než kolega otevře ústa, tušíte, co řekne. Nečtete myšlenky. Jen čtete jeho tvář. Zachytíte mikrovýraz kolem očí. Nepatrné napětí ve rtech. Jemnou změnu tónu hlasu. Vnímáte rytmus dechu. Dokážete lidi číst jako otevřenou knihu a rozumíte jim hlouběji, než jste kdy dokázali.

Tahle představa fascinuje lidstvo celá desetiletí. A právě o ní si dnes povíme.

Než se dostaneme k tomu, co za touto představou skutečně stojí, pojďme si ji pořádně prožít. Co konkrétně by se změnilo, kdyby náš mozek mohl pracovat na plný výkon?

Existují lidé, pro které tohle je to do jisté míry skutečnost. Říká se jim hyperthymestici a jejich mozek si doslova zaznamenává každý den jejich života jako video, které lze kdykoli přehrát. Zeptejte se jich na náhodný den před deseti lety a řeknou vám nejen co dělali, ale i jaké bylo počasí, co měli na oběd a jakou měli ten den náladu. Nicméně lidé s hyperthymesií se nedokáží dobře soustředit na svou přítomnost a budoucnost, protože neustále přehrávané vzpomínky narušují jejich koncentraci.

Kdybychom však měli neomezenou paměť, svět by vypadal radikálně jinak. Ve školách by neprobíhalo žádné zkoušení či testy, protože naučená látka by se jednoduše uložila. Žádné zapomenuté výročí, žádné „kde jsem to jen četl“, žádné hledání klíčů nebo jméno, které vám vypadlo zrovna ve chvíli, kdy bylo nejpotřebnější. Jazyky by se neučily, vstřebávaly by se. Odborné znalosti, které se sbírají desetiletí praxe, by byly dostupné za zlomek času.

Ale pak přijde ta druhá strana mince.

Vzpomínáte si na nejhorší okamžik svého života? Ten, na který raději nemyslíte? S dokonalou pamětí ho nemůžete vytěsnit. Nikdy. Lidé s hyperthymesií popisují svůj stav jako neustálé přehrávání, které nedokáží vypnout. Každá chyba, každé ponížení, každá ztráta existuje v jejich mysli tak čerstvě, jako by se stala před hodinou. Negativní vzpomínky se nevytrácejí, neztrácejí ostrost, nezahojí se s odstupem času. Jsou pořád tam, stejně řezavé jako v den, kdy vznikly. Zapomínání, které považujeme za vadu, je ve skutečnosti jeden z největších darů, jaký nám evoluce dala.

Znáte ten pocit, kdy práce jde sama? Kdy ztratíte přehled o čase, svět kolem přestane existovat a vy jste zcela pohrouženi do toho, co děláte? Psychologové tomu říkají flow. Jedná se o stav, při kterém mozek pracuje s výjimečnou efektivitou a přesností. Hudebníci ho popisují jako pocit, že skrze ně hraje něco většího. Sportovci mluví o zóně - momentu, kdy se rozhodují dřív, než si to uvědomí.

Jenže flow přichází a odchází. Je nestálý, vzácný, nevyvolatelný na zavolání.

Mozek plně v provozu by mohl žít v tomto stavu permanentně. Žádné rozptylování, žádné odbíhání, žádné blouznění nad prázdnou obrazovkou. Čistá, soustředěná energie zaměřená přesně tam, kde ji potřebujete. Flow ale není výsledkem maximálního soustředění – je paradoxně výsledkem jeho uvolnění. Části mozku zodpovědné za sebekontrolu a sebepozorování se při něm zklidní. Nastane, když máte hlubokou zkušenost s tím, co děláte, a zároveň se přestanete vědomě řídit. Mozek v permanentním stavu toku by sice byl stroj na provádění úkonů, ale přišel by o něco jiného.

Paradoxně právě bloudivá mysl je matkou největších objevů. Newton neseděl pod stromem a záměrně nepřemýšlel o gravitaci. Přemýšlel o něčem jiném, anebo o ničem. Výzkumy posledních dvaceti let ukázaly, že mozek má celou síť oblastí – říká se jí výchozí síť – která se rozsvítí právě tehdy, když vědomě nic neděláme. Při chůzi, sprchování, zírání z okna. Tato síť propojuje zdánlivě nesouvisející myšlenky způsoby, na které cílené přemýšlení nestačí. Je to zdroj náhlých spojení, neočekávaných řešení, tvůrčích skoků. Mozek, který nikdy nepřepne do tohoto klidového režimu, přijde o nástroj, bez nějž by mnohé z největších objevů nevzniklo.

Každý den děláme stovky rozhodnutí. Větší část toho, co zpracujeme, se odehraje hluboko pod naším vědomím a vědomá mysl pak dostane pouze výsledek, zabalený do neurčitého pocitu. „Tohle mi nějak nesedí.“ „Mám dobrý pocit z toho člověka.“ „Nevím proč, ale tohle mi připadá špatné.“

To je intuice a není to žádná magie. Ve skutečnosti je to rychlý výpočet. Mozek porovnává aktuální situaci s tisíci uloženými vzorci z minulosti a vydá verdikt dřív, než stihneme vědomě uvažovat. Problém je, že tohle zpracování je pro nás samotné neprůhledné. Výsledek dostaneme, ale ne zdůvodnění.

Mozek v plném provozu by tuto propast překlenul. Místo mlhavého tušení bychom dostávali jasnou, okamžitou analýzu. Tenhle člověk lže, protože jeho levé obočí se zvedlo o půl vteřiny dřív, než začal mluvit, a jeho hlas ztratil rezonanci ve spodních frekvencích. Nebyla by to jen vědomá myšlenka, ale okamžitá jistota. Manipulace by se stala takřka nemožnou. Lži by byly průhledné. A schopnost přečíst situaci by se z výjimečného talentu stala běžnou lidskou dovedností.

Oblasti mozku odpovědné za rozhodování a emoce netvoří dva oddělené světy. Jsou to propojené systémy, které se neustále ovlivňují, proplétají a společně utvářejí naše prožívání i volby. Přesto v každodenním shonu často fungují, jako by mezi nimi chyběl most. Cítíme, aniž bychom svým pocitům skutečně rozuměli. Rozumíme, aniž bychom si dovolili něco doopravdy cítit.

Výsledkem jsou rozhodnutí, která jsou často buď slepě racionální, nebo impulzivně emocionální. Skutečná moudrost však vzniká teprve tehdy, když se emoce a rozum potkají a začnou spolu mluvit.

Plně fungující mozek by toto propojení zdokonalil do krajnosti. Empatie by přestala být jen sentimentem a stala by se přesnou schopností vstoupit do prožívání druhého člověka, porozumět mu a reagovat adekvátně. Terapeut by na prvním sezení pochopil, co pacient potřebuje slyšet. Učitel by okamžitě věděl, proč konkrétní žák nerozumí zadanému úkolu a jak mu to vysvětlit jinak. Rodič by cítil, co dítě nedokáže říct slovy.

Ale i tady existuje druhá strana: Čím hlubší je empatie, tím bolestivější je kontakt s utrpením. Lidé s mimořádně rozvinutou empatií - říká se jim empathové nebo vysoce citliví lidé - jsou schopni nevšední lidské blízkosti, ale za cenu, že svět pro ně bývá drtivě intenzivní. Je to dar, za který platí vyčerpáním. Svět je příliš hlasitý, příliš ostrý, příliš mnoho najednou. Proto mozek, který cítí vše naplno, musí zároveň vědět, jak se chránit.

Geniální díla nevznikala výpočtem. Vznikala zábleskem, naprosto nečekaným spojením dvou myšlenek, které spolu zdánlivě nesouvisely. Mozek, který pracuje na plný výkon, by mohl tyto záblesky vyvolávat záměrně. Viděl by spojení tam, kde ostatní vidí propast.

Nejslavnější tvůrci v dějinách nepopisují svou práci jako systematický výpočet, ale jako poslouchání. Mozart říkal, že hudba k němu přichází jako hotový celek a on ji jen zapisuje. Nikola Tesla viděl své vynálezy hotové před sebou v prostoru dřív, než je začal kreslit. Blaise Pascal tvrdil, že nejdůležitější myšlenky se mu zjevily v okamžicích klidu, nikoli soustředěné práce.

Možná tedy největší kreativita nepotřebuje více výkonu, ale potřebuje více prostoru. A mozek, který by se nikdy nezastavil, by mohl paradoxně ztratit schopnost naslouchat tichu, ze kterého se rodí to nejlepší.

Pět světů, pět lákavých představ – a každá z nich má svůj stín. Dokonalá paměť, která nedovolí zapomenout. Soustředění bez bloudění, které ničí kreativitu. Intuice tak ostrá, že bolí.

„Člověk využívá jen deset procent mozku“. Věta, kterou jste nejspíš slyšeli již mnohokrát. Koluje světem přes sto let, inspirovala filmy, knihy o seberozvoji a nespočet motivačních citátů. Pravda je ale úplně jiná.

Neurologové to vědí jistě. Mozek je neskutečně náročný orgán, protože i když tvoří jen malou část naší celkové hmotnosti, spotřebovává přibližně pětinu veškeré energie, kterou tělo vyprodukuje. Evoluci by nedávalo žádný smysl udržovat takto nákladný orgán a nechat devět desetin z něj ladem. Moderní zobrazovací technologie navíc jednoznačně ukazují, že během dne zapojujeme v různých situacích prakticky všechny části mozku. I ve spánku pracuje naprostá většina mozkových oblastí. Další záhada skrytá v našich zvrásněných mozkových kůrách spočívá v tom, že ze všech buněk v mozku tvoří pouze 10 procent neurony; zbývajících 90 procent jsou podpůrné buňky, které neurony obklopují, avšak jejichž funkce zůstává z velké části neznámá. Ve výsledku tedy nejde o to, že využíváme jen 10 procent mozku, ale spíše o to, že rozumíme jen asi 10 procentům toho, jak funguje.

Položme si však otázku: Proč chceme věřit tomu, že náš mozek nevyužíváme naplno?

Možná proto, že nám dává naději. Říká: Nejsi na limitu. Jsi teprve na začátku. Někde tam uvnitř spí obrovský potenciál, který ještě nebylo aktivován. Je to krásná a útěšná myšlenka. Daleko příjemnější než ona alternativa, říkající že jsme, takříkajíc, již plně rozvinutí a tohle je prostě to, co jsme.

Filmy jako Lucy nebo Limitless dotáhly myšlenku do absurdního extrému. Hrdinové, kteří aktivují celý mozek a postupně přestávají potřebovat spánek, jídlo, emoce, a nakonec i tělo. Stávají se čistou inteligencí - nadlidskou, chladnou a osamělou.

Je to fascinující a zároveň výmluvná metafora naší skryté úzkosti: a co kdybychom byli příliš chytří? Kdybychom se vzdálili ostatním? Kdybychom přestali být lidmi?

Mýtus o nevyužitých 90 procentech slibuje vylepšenou verzi nás samých, ale při bližším pohledu vlastně slibuje zbavit nás přesně těch věcí, které nás dělají funkčními lidskými bytostmi. Zapomínání, bloudění myslí, nejistota, únava – to nejsou závady systému. Jsou to jeho součásti.

Možná za tou větou není touha po superinteligenci. Možná říkáme něco mnohem prostšího: Chci být ostřejší. Chci se lépe soustředit. Chci si více pamatovat. Chci lépe rozumět lidem kolem sebe.

A to je cíl, který věda naopak podporuje. Mozek je plastický orgán, který se mění, roste a posiluje s každou novou zkušeností, každou výzvou, každou otázkou, kterou si dovolíme položit. Kvalitní spánek, pravidelný pohyb, smysluplné vztahy a neustálá zvídavost - to jsou věci, které prokazatelně zlepšují to, jak mozek pracuje.

Náš mozek není zmrazený stroj čekající na aktivaci. Je to nejsložitější věc ve známém vesmíru a pracuje, každou vteřinu, daleko usilovněji, než si uvědomujeme.

Ten sen o stu procentech? Možná je to jen jiný způsob, jak říct: Chci ze života víc. A to je touha, která je dokonale lidská.

Zdroje a inspirace: