Průvodce středověkým sexem aneb soulož jen s povolením, ceník hříchů a penis jako „dlouhokrček“

Představte si, že jdete ke zpovědi. Klečíte za mřížkou, v nose vás lechtá kadidlo a kněz na druhé straně drží v rukou tlustou knihu. Není to bible. Je to to tzv. Penitenciál, neboli příručka hříchů s podrobným ceníkem pokání. A kněz se vás chystá zeptat věci, kvůli nimž byste dnes červenali více než při nejpikantnějším erotickém televizním pořadu. Kdy jste naposledy souložili? V jaké poloze? V kolik hodin? Byl to čtvrtek, nebo pátek? Těšili jste se na to až příliš?

Aby mohl kněz kajícníkovi správně poradit, musel vědět přesně, čeho se dopustil. Právě z tohoto důvodu vznikly ony zmíněné penitenciály. Byly to vlastně podrobné manuály, v nichž byly roztříděny sexuální prohřešky s odpovídajícími tresty. Například irský Penitenciál Cummeanův ze 7. století zakazoval orální sex, anální styk i masturbaci. Anglosaské Kánony Theodorovy šly ještě dál a stanovily konkrétní dobu půstu, jmenovitě například 10 let za pohlavní styk s jiným mužem nebo 15 let za obcování se zvířetem. Kdo se pouze pokoušel uspokojit sám sebe, ale nepodařilo se mu to, postil se čtyřicet dní. Kdo se znečistil ve spánku, zazpíval po probuzení devět žalmů na kolenou a pak po zbytek dne jedl jen chléb a pil vodu. Asi nejhorším přečinem byl právě orální sex. Aneb jak se píše v jednom z penitenciálů: „Kdokoli vyvrcholí a vychrlí semeno do úst, to je to nejhorší zlo. Takoví jsou odsouzeni k tomu, aby toho litovali až do konce svého života“.

Středověký člověk však mohl být potrestán i za pouhou myšlenku. Příručka totiž praví, že „kdo miluje ženu pouze v mysli, má požádat Boha o odpuštění; pokud jí ovšem promluvil o lásce a ona ho odmítla, čeká ho sedmidenní pokání“. Nebylo tedy jen zakázáno hřešit. Bylo zakázáno i chtít hřešit.

Tahle příručková posedlost regulace sexu nebyla výrazem pokrytectví. Byla především výrazem strachu. Církevní otcové, většinou mniši, poustevníci a celoživotní celibátníci hleděli na tělesnou rozkoš jako na otevřenou bránu do pekla a cestu k zatracení. Papež Augustin to formuloval lapidárním: „cizoložníkem je i ten, kdo příliš hoří láskou k vlastní ženě“. Pohlavní styk byl přípustný jedině jako technický akt a nevyhnutelný prostředek plození, nikoli jako projev náklonnosti, radosti, nebo snad nedejbože, slasti.

Nejhmatatelnějším důkazem církevní kontroly byl kalendář zákazů. Na první pohled působil jako rozumné opatření duchovní kázně, přeci jen pár dnů zdrženlivosti, aby duše nezakrněla v tělesnosti, nemohlo nikomu ublížit. Při bližším pohledu se však měnil v téměř excelovou tabulku v omezování lidské intimity. Soustava svátků, půstů a posvátných období skládala dohromady síť tak hustou, že mezi jejími oky zůstávalo pro manželskou postel jen minimum prostoru.

Zakazovalo se například souložit v neděli. To bylo i pochopitelné. Byl to den Páně a patřil Bohu, ne manželskému lůžku. Ke dni Páně přibyl pátek, protože to byl den umučení Krista. Pak středa. Pak čtyřicet dní půstu před Velikonocemi či advent před Vánocemi. Následovaly svátky světců, jejichž počet byl v církevním kalendáři úctyhodný. Pak dny po porodu, konkrétně 33 dní po narození syna a 66 dní po narození dcery. A samozřejmě zákaz platil během menstruace, těhotenství a někdy i v období kojení.

Historici spočítali, že v raném středověku zbývalo manželskému páru při přísném dodržování všech zákazů pouhé 2-5 dní v měsíci, kdy byl styk dovolený. Jiné prameny hovoří o tom, že zakázaných bylo původně více než 250 dní v roce. Postupem času, jak církev zjišťovala, že věřící pravidla zcela ignorují, se list zákazů zkracoval a v pozdním středověku se z příkazů stávala už spíše jen doporučení.

Samotný sex ale nestačilo jen správně načasovat. Bylo třeba jej také správně provést.

Jedinou přípustnou polohou byl pohlavní styk tváří v tvář s mužem nahoře, čili takzvaná misionářská poloha. Důvod byl dvojí: za prvé symbolizovala přirozené nadřazení muže nad ženou, za druhé prý nejlépe umožňovala oplodnění, a tedy naplnění jediného legitimního účelu styku. Německý dominikánský teolog Albertus Magnus ve 13. století sice připustil, že existují i jiné polohy, a seřadil je od nejméně hříšné po nejhrůznější, ale misionářská zůstávala jedinou správnou volbou. Styk more canino  ( na psí způsob ) byl považován za zvlášť zrůdný.

Žena měla být pasivní. Nejen jako doporučení, ale jako teologický princip. Aktivní žena v posteli znamenala ženu vymykající se kontrole, a to byl v středověké mysogynní optice hrozivý obraz. Církevní myslitelé se shodovali, že ženy mají větší sexuální apetit než muži a hůře ovládají tělesné touhy, a proto je nutné je krotit, nikoli povzbuzovat.

Jak dlouho mohl styk trvat? Co nejkratší dobu. Jakékoli prodlužování aktu nad nezbytné minimum zavánělo smyslností, a smyslnost byla hříšná. Nežnosti a předehry? Zbytečné a nebezpečné, neboť mohly v ženě vzbudit touhu, kterou by muž už nedokázal uhasit a ona by se mu vymkla.

Paradoxně měla tato přísná regulace i jeden emancipační rozměr. Církevní hodnostáři vyhlásili, že manželé jsou si dlužni tělesnou oddanost, a to oba sobě navzájem. Tento koncept „manželského dluhu “ znamenal, že pokud byl jeden z manželů v náladě, druhý byl právně povinen vyhovět. Žena mohla odmítnout manžela jen tehdy, pokud existoval jiný legitimní důvod, jako například nemoc, půst, nebo zakázaný den.

Neschopnost naplnit manželský dluh byla dokonce důvodem k anulaci sňatku. Impotence byla v středověkých soudních síních oblíbeným tématem. Historikové zaznamenali desítky případů takzvaných impotentních procesů, při nichž musel obviněný prokázat svou schopnost souložit.

Konzumace manželství měla dokonce vliv na právní status vztahu. Pokud pár nebyl sezdaný a přesto souložil, automaticky se tím v očích církve stali manželi a rozvod pak prakticky nepřipadal v úvahu. Církevní soudy tak trávily značnou část svého času s případy dvojic, které jaksi nevěděly, že v posteli vlastně uzavřely sňatek.

Prostituce byla ve středověku velmi rozšířená a i přesto, že byla považována za akt hříchu a církev z ní rozhodně nadšená nebyla, vynakládala jen malé úsilí na její potlačení. Kněží si uvědomovali, že mnoho mužů tento ventil potřebuje a že absence prostituce by mohla způsobit více škody než užitku. Obávali se, že by muži jinak sváděli počestné ženy, a nebo ještě hůře, se uchylovali k homosexualitě. Papež Augustin prohlásil, že potlačit prostituci by znamenalo uvrhnou společnost do chaosu touhy a přirovnal nevěstince k žumpě v paláci. Pokud by byla odstraněna, celý palác by se stal smrdutým.

Navzdory tomu, že byla prostituce tolerována jako nutné zlo, některá nařízení odrážela nízké postavení prostitutek ve společnosti. Byly povinny nosit jen určité druhy oděvů, aby je bylo možné odlišit od počestných dam. Kromě toho musely bydlet jen v konkrétních částech města a neměly žádné právní postavení u soudu. Nevěstince byly obvykle maskované jako lázně nebo řemeslné dílny, například vyšívací workshopy, kde ženy vystupovaly jako „učenky“.

Z aristokratické praxe vévodů a králů se konkubinát a mimomanželské vztahy staly běžnou součástí dvorské kultury.

Karel Veliký je toho nejlepším příkladem. Podle středověkých pramenů měl čtyři oficiální manželky a až pět stálých konkubín, plus neznámý počet dalších milenek. Dohromady zplodil kolem 18 dětí, což už samo o sobě ukazuje, jak volně se tehdy na vrcholku společnosti pohlíželo na sex mimo manželství.

Podobně to odrážejí i populární komické povídky – francouzské fabliaux, které byly mezi 12. a 14. stoletím hitem mezi měšťany i šlechtou. Tyhle krátké, drzé a často velmi obscénní veršované povídky se točily hlavně kolem nevěr, podvodů, záměn manželů a sexuálních lapálií. Názvy mluví samy za sebe: třeba „Rytíř, který přiměl přirození mluvit“ nebo „Kněz, který koukal štěrbinou“ Byly to takové středověké erotické komedie, které se šířily ústně i písemně a bavil se jimi skoro každý.

A když se podíváme na arabský svět té doby, tam to bylo ještě barevnější. V klasických erotických pojednáních, například v proslulé „Voňavé zahradě“ od Muhammada ibn Muhammada an-Nafzávího nebo v podobných středověkých textech, autoři s chutí vyjmenovávají desítky poetických, vtipných i drsných názvů pro penis. Mezi nimi třeba:

hřebec, holub, šukálek, trhač, mlátič, klepač, hasič žízně, šroub, píst, kyklop, dlouhokrček, kozel, tetřev, drzoun, pleš, špehounek, válec, násilník, prohrabávač, kapkáč, cinkálek, rypák nebo zvěd.

Tahle bohatost slovníku ukazuje, že sex byl v tehdejší kultuře nejen přítomný, ale i hravě a otevřeně pojmenovávaný, daleko od jakéhokoli puritánství.

Také středověká ložnice nebyla místem soukromí v dnešním slova smyslu. Chudší rodiny spaly na jediném lůžku s dětmi i příbuznými. V bohatých domácnostech spali sluhové v pánově pokoji. Sexuální akty se tak odehrávaly třeba i na polích, v zahradách, na hřbitovech i prázdných kostelech, kde alespoň bylo ticho a relativní soukromí. Hřích byl věcí, kterou bylo třeba skrývat, nikoli sex samotný.

Církev vnímala, že pravidelný pohlavní styk je součástí zdravého života obyvatel, avšak klíčová byla mírnost. Příliš mnoho sexu by tělo vyčerpalo a v nejvážnějších případech to mohlo mít i smrtelné následky.

Na druhé straně středověcí lékaři zastávali názor, že příliš málo sexu představuje zdravotní problém. Celibát mohl být pro zdraví škodlivý, zejména u mladých mužů. Dlouhodobý celibát znamenal zadržování nadbytečného semene, což ovlivňovalo srdce a to zase mohlo poškodit další části těla. Celibátník mohl pociťovat příznaky jako bolesti hlavy, úzkost, úbytek na váze a v nejvážnějších případech i smrt. Ačkoli byl celibát ve středověké společnosti vysoce ceněn jako duchovní ctnost, z lékařského hlediska byl celibátník vystaven stejnému riziku jako prostopášník. Lékaři proto někdy doporučovali masturbaci jako lék, přičemž církev nad tím přivírala oči.

Středověká sexuální regulace byl projektem předem odsouzeným k  neúspěchu a církevní představitelé to v hloubi duše moc dobře věděli. Jinak by neexistovaly penitenciály. Jinak by neexistovaly nevěstince přímo pod patronací biskupů. Jinak by kněží nemuseli znovu a znovu hlásat, co je zakázáno.

Každý zákaz je zároveň přiznáním, co se ve skutečnosti děje. Každý trest předpokládá, že k přestupku dojde - i opakovaně. A z tlustých svazků středověkých penitenciálů vyzařuje paradoxní životní energie jako doklad toho, že pod vrstvou pokory, modlitby a pokání žila celá Evropa svůj vlastní, nezkrotný a velmi tělesně aktivní život.

Pravidla platila. Lidé je porušovali. A kněz s knihou trestů určující velikost prohřešku byl připraven posoudit, kolik žalmů nebo postních dní za to zaplatí.

Zdroje: