Od třináctky přes zlé oko až po černou kočku: Fascinující svět pověr

Pověry jsou jako staré vtipy. Nikdo přesně neví, kdo je vymyslel, ale všichni je znají. Odhaduje se, že přibližně deset procent Američanů trpí patologickým strachem z čísla 13, tzv. paraskevidekatriafobií. Letecké společnosti v pátek třináctého hlásí nižší obsazenost, stavební firmy přeskakují třinácté patro, nemocnice vynechávají třináctý pokoj. A to vše kvůli víře, která je stará sotva pár set let.

Pátek třináctého vznikl tak, že se dvě nezávislé pověry sloučily do jednoho dne.

Pátek měl špatnou pověst sám o sobě dávno před třináctkou. Křesťanská tradice ho považovala za den smutku, protože v pátek byl ukřižován Ježíš. Po staletí se proto považoval za nevhodný čas k zahajování obchodů, oslavám i námluvám. Číslo třináct bylo problematické z jiného důvodu. Dokonalost totiž patřila dvanáctce: dvanáct měsíců v roce, dvanáct apoštolů, dvanáct olympských bohů. Třináctka tuto harmonii narušovala. Překračovala zavedený řád a ocitala se v nevděčné roli přebytku, čísla navíc, které vychyluje rovnováhu. V severských mýtech se pak oběť této symboliky proměnila v příběh. Na hostinu bohů ve Valhalle dorazil jako třináctý host proradný Loki a spolu s ním vstoupilo mezi bohy neštěstí. Od té chvíle jako by se třináctka stala předzvěstí narušeného klidu a pátek jejím věrným spojencem.

Kdy se ale tyto dvě pověry protnuly a srostly v jediný symbol neštěstí? Britský folklorista Steve Roud se domnívá, že jde o poměrně nedávnou záležitost posledních dvou set let.

Jako možný historický impuls se často uvádí pátek 13. října 1307. Toho dne nechal francouzský král Filip IV, zvaný Sličný zahájit rozsáhlé zatýkání templářů - jednoho z nejmocnějších a nejbohatších rytířských řádů středověké Evropy. Stovky členů řádu byly uvězněny, mučeny a mnozí ten den skončili upáleni na hranici.

Tragický příběh vyvrcholil roku 1314, kdy byl upálen velmistr Jacques de Molay. Podle legendy před smrtí proklel krále i papeže a oba skutečně během následujícího roku zemřeli.

Moderní podobu pak dostala pověra zásluhou hollywoodského hororu Pátek třináctého z roku 1980.

Mimochodem, ve Španělsku a Řecku je za nešťastné považováno úterý třináctého. V Itálii zase pátek sedmnáctého, protože XVII lze v latině přeskládat na VIXI - tedy „žil jsem“, jinými slovy „byl jsem, ale teď už nejsem.“

Ve starověkém Egyptě se věřilo, že černé kočky jsou zosobněním bohyně Bastet, která přináší do domu prosperitu a chrání před nemocemi i zlými duchy. V Japonsku byla černá kočka symbolem štěstí, a námořníci z celého světa ji brali na palubu jako ochránkyni. Evropa však měla brzy jiný pohled a s příchodem středověku se jejich image začala dramaticky měnit.

V roce 1233 vydal papež Řehoř IX. dokument, v němž prohlásil černé kočky za vtělení Satana. Podle textu se ďábel věřícím zjevoval v podobě napůl člověka a napůl černé kočky. Proč zrovna kočky? Historici poukazují na jejich povahu. Kočky jsou užitečné, loví hlodavce, ale zároveň si dělají, co chtějí, a neposlouchají. To symbolicky připomínalo kacíře, kteří zpochybňovali církev.

Za krutou ironii lze pak považovat masové vyvražďování koček, které paradoxně pomohlo šíření morové nákazy. Méně koček totiž znamenalo více hlodavců, více hlodavců znamenalo více blech a a právě blechy byly tichými přenašeči smrtící nákazy.

Zajímavé ovšem je, jak rozdílně může být tentýž tvor vnímán jinde. Ve Spojené království přináší černá kočka, která vám přeběhne přes cestu, štěstí. A staré skotské legendy dokonce praví, že cizí černá kočka usazená na prahu domu je předzvěstí prosperity.

Za touto pověrou stojí starověcí Římané a jejich poměrně konkrétní teologie.

Řekové věřili, že odraz na hladině vody zobrazuje duši. Římané tuto myšlenku převzali a přidali k ní bohy, kteří skrze zrcadla lidské duše pozorují. Poškodit zrcadlo bylo urážkou vůči bohům, kteří pak seslali trest.

A proč sedm let? Římané věřili, že lidské tělo se jednou za sedm let zcela obnoví. Pokud zrcadlem poškodíte svůj odraz - tedy duši - musíte počkat celý jeden cyklus, než se vše zahojí.

Druhé vysvětlení je střízlivější. Když v 15. století benátští skláři přišli na způsob výroby skleněných zrcadel, šlo o technologický zázrak a zároveň mimořádně drahý předmět. Pověra o sedmi letech neštěstí mohla sloužit jednoduše jako výstraha pro neopatrné sluhy.

V judaismu se po smrti člena rodiny zakrývají všechna zrcadla v domě, aby se duch zemřelého nezachytil uvnitř a mohl nerušeně odejít na onen svět.

Bermudský trojúhelník nevznikl v hloubce Atlantického oceánu. Vznikl v roce 1964, v redakci dobrodružného časopisu.

Termín poprvé použil spisovatel Vincent Gaddis v článku pro magazín Argosy, což bylo periodikum zaměřené na senzační příběhy o záhadách a mystériích. Gaddis vzal několik skutečných nehod v Atlantiku, přidal dramatický nádech a zamlčel detaily, které by příběh kazily. Skutečný boom pak přišel s knihou Charlese Berlitze „Záhada Bermudského trojúhelníku“ z roku 1974, která se prodala ve dvaceti milionech výtisků po celém světě.

Jenže žádná záhada to nebyla. Pojišťovna Lloyd's of London drží pojistné sazby pro plavidla v této oblasti na zcela běžné úrovni, stejné jako pro kterékoli jiné moře. A americká oceánografická agentura NOAA dlouhodobě uvádí, že počet zmizení v bermudském trojúhelníku nijak nevybočuje z průměru, vezmeme-li v úvahu mimořádně hustý provoz v této oblasti.

A co letouny formace Flight 19, jejichž zmizení v roce 1945 celý příběh odstartovalo? Dochované záznamy naznačují mnohem prozaičtější vysvětlení. Velitel, poručík Charles Taylor, letěl bez hodinek, domníval se, že jeho kompas je vadný, a navigoval špatným směrem. Mladší piloti navrhovali obrátit stroje na západ k pevnině, Taylor však trval na kurzu na východ, tedy nad otevřený oceán.

Tam, kde veřejnost viděla tajemství a nadpřirozené síly, se tak skrývala obyčejná lidská chyba.

Jedním z nejrozšířenějších rituálů světa je klepání na dřevo po příliš sebejistém výroku. Dělají to Češi, Angličané, Arabové i Japonci.

Jedna teorie říká, že keltské a germánské kmeny věřily, že ve stromech přebývají duchové, a klepáním na kůru je žádaly o ochranu nebo jim děkovaly. Jiná teorie zvyk spojuje s dřevěným křížem. Britský folklorista Steve Roud ale nabízí střízlivější variantu: původ možná tkví ve viktoriánské dětské hře, kde hráči nebyli chytitelní, pokud se dotýkali dřeva. Dospělí si zvyk přisvojili a zapomněli, kde ho vzali.

Sůl byla po tisíciletí vzácnou a drahou komoditou a  rozsypat sůl bylo vnímáno jako špatné znamení. Leonardo da Vinci zobrazil na Poslední večeři Jidáše s převrácenou nádobkou soli u lokte, takže spojení soli se zradou bylo v době renesance už pevně zakotvené.

Proč ale sůl házet přes levé rameno? Římané věřili, že vše nalevo je nebezpečné, odtud také pochází latinské slovo „sinister“, znamenající právě „nalevo“. Ďábel číhá nad levým ramenem a hrst soli mu proto zamíří přímo do očí.

Zatímco na Západě se bojíme čísla 13, v Japonsku, Koreji a Číně vzbuzuje hlubší úzkost číslo 4. Japonsky se vyslovuje „ši“, stejně jako slovo pro smrt. Důsledky této pověry jsou často hmatatelné. V japonských nemocnicích výtahy pravidelně přeskakují čtvrté patro, podobně jako některé západní hotely vynechávají třináctku. Darovat čtyři kusy téhož předmětu (květiny, příbory) je považováno za nezdvořilé, ne-li přímo zlověstné.

Tento kulturní fenomén má dokonce své odborné označení - tetrafobie. Strach z čísla, který se zrodil z pouhé zvukové shody, tak dokáže formovat architekturu budov i každodenní etiketu milionů lidí.

Pokud existuje jedna pověra, která skutečně překračuje všechny kulturní a náboženské hranice, je to právě zlé oko. Pověra o zlém oku (často nazývaná evil eye, nazar v turečtině, malocchio v italštině nebo uřknutí) je jednou z nejrozšířenějších a nejstarších pověr na světě. Věří se, že závistivý, nenávistný nebo i příliš obdivný pohled může způsobit neštěstí, nemoc, poškození majetku nebo dokonce smrt. Nejstarší záznamy pocházejí z Mezopotámie ze 7. století před naším letopočtem. Hliněné tabulky zachycují nejen víru ve zlé oko, ale i zaříkadla, která Mezopotámci používali k jeho odvracení.

Turci jako ochranu před zlým okem nosí modrý skleněný amulet zvaný nazar, Italové pro ochranu dělají gesto „mano cornuta“ - rohatá ruka, neboli náš paroháč, Arabové odříkávají ochranné formule. Různé kultury a jeden strach starý téměř tři tisíce let.

Pověry přežívají, protože v sobě spojují psychologii, příběh a kulturu. Fungují jako návody, které nám pomáhají orientovat se v nejistotě. Dávají náhodě tvář, vysvětlují neštěstí a nabízejí pocit kontroly. Příběh je prostě přesvědčivější než statistika. edm let neštěstí za rozbité zrcadlo nebo za chůzi pod žebříkem má silnější efekt než suchá čísla.

Navíc pověry jsou dobrým komunikačním nástrojem. Upozorní, varují a utvářejí chování, aniž by někdo musel vysvětlovat složité důvody. Přesahují hranice kultur a generací – od zlého oka v Mezopotámii po tetrafobii v Japonsku nebo pátek třináctého na Západě a přežívají, protože propojují lidskou představivost s naším instinktem přežití. Jsou to příběhy, které se staly součástí našeho života, a možná právě proto dokážou odolat času.