Článek
Těmito slovy otevírá spisovatelka a básnířka Gina Puorro svou báseň Oh, Death – hravou, intimní oslavu smrti jako milence, nikoli strašáka.
Thanatologie – věda o umírání a smrti – nám dnes ukazuje, že tahle metaforická večeře není jen poetickým obrazem. Je i popisem toho, co se děje, když život pomalu ustupuje. Smrt není ostrý řez, ale dlouhý, mnohovrstevný proces – hostina, při které se tělo, mozek i duše pomalu loučí a připravují na proměnu.
Smrt není okamžik – je to pomalý tanec v mozku
Moderní neurologie nám říká, že zlom mezi životem a smrtí nemá jasně danou hranici. Po srdeční zástavě může mozek zůstat aktivní ještě desítky minut až hodiny, obzvlášť při resuscitaci.
„Když jsem kroužila vínem ve sklenici, přemýšlela jsem. Podívala se na mě s nekonečnou noční oblohou v očích a zeptala se…“
V roce 2023 publikoval tým pod vedením Jimo Borjigin, odborné profesorky z Katedry molekulární a integrativní fyziologie a neurologie Michiganské univerzity, studii, která přináší hlubší vhled do toho, jak funguje mozek umírajícího . U několika pacientů, kteří byli prohlášeni za mrtvé a odpojeni od přístrojů, byl v určitý moment zaznamenán náhlý, prudký nárůst gamma vln – nejrychlejší mozkové aktivity spojované s vědomím, pamětí a emocemi. Oblasti mozku, které byly krátce předtím téměř tiché, se na okamžik znovu aktivovaly, jako by se rozsvítily v posledním soustředěném záblesku.
Zkušenosti lidí, kteří stáli na prahu smrti (near-death experience), tento moment často popisují podobným způsobem: jako klid, světlo, pocit návratu domů i náhlé přehodnocení života. Nejde o důkaz posmrtného bytí, ale o náznak, že umírání nemusí být pouhým vyhasnutím. Spíše připomíná přechodový stav – chvíli, kdy se vědomí naposledy uspořádá, než se rozplyne do širšího celku. Endorfiny, dopamin a serotonin se uvolňují jako poslední dar těla. Mozek se vrací k nejsilnějším vzpomínkám, jako by nám smrt říkala: „Podívej se ještě jednou na to, co bylo důležité.“ A my si uvědomíme, že život nebyl o velkých věcech, ale o těch maličkostech, o smíchu, o dotecích, o červeném víně uprostřed noci. Přesně v tomto tichém prostoru se báseň a neurověda nečekaně dotýkají.
Cyklus země: rozklad jako přirozený návrat
Biologie rozkladu je fascinující symfonie návratu. Ne chaos, ale proces s rytmem a řádem. Nejprve přichází autolýza – tiché sebepožírání buněk, které se po smrti začnou rozpadat skrz vlastní enzymy. To, co nás celý život udržovalo při životě, se stává prvním nástrojem proměny.
Vzápětí se probouzí bakterie našeho vlastního mikrobiomu. Nejsou to vetřelci, ale staří spolubydlící. Ti, kteří s námi sdíleli každodennost těla, začínají svou poslední práci. Rozklad není útok zvenčí; je to spolupráce zevnitř. Tělo se postupně mění v půdu, kde se dusík, fosfor a uhlík uvolňují a vracejí do koloběhu, odkud kdysi přišly.
Forenzní entomologie odhaluje další vrstvu této choreografie. Červi, mouchy, brouci a houby nepřicházejí náhodně – následují přesně dané pořadí, jako hosté na hostině, kterou už nevidíme. Každý druh má svůj čas, svou roli, svou funkci. Smrt je zde událostí, na kterou je ekosystém připraven.
Západní společnost se tomuto procesu dlouho bránila. Kremace, betonové hrobky, balzamování, digitální archivy, jako nekonečná snaha zastavit rozklad, oddálit odchod, zachovat tvar i místo významu. Jako bychom se báli připustit, že konec fungování těla není selháním, ale pokračování příběhu psaného jiným jazykem.
Puorro nás však zve i k jinému postoji: „Nechť nejsem promarněna, nechť jsem vrácena.“ Dnes znovu objevujeme cesty, jak smrti dovolit být plodná. Tzv. Human composting, legální už v několika státech USA, proměňuje tělo v úrodnou zem. Tzv. „zelené pohřby“ umožňují rozklad těla bez chemie a bez betonu, kdy se naše ostatky stávají stromem či loukou jako kořeny budoucího života.
Smrt pak přestává být čistou ztrátou. Stává se darem ekosystému a tichým příspěvkem k dechu světa. Neodcházíme zcela – jen měníme formu. Jsme součástí něčeho většího, co se rozpadá, znovu skládá a dýchá dál.
Proč se smrti bojíme?
S odpovědí na tuto otázku přišla evoluční psychologie, která tento odpor ke smrti pojmenovala jako „Terror management theory“.
Lidé jsou pravděpodobně jediní tvorové, kteří si uvědomují smrt jako abstraktní koncept a nevyhnutelný konec vlastního života, což je vede k existenciálním úvahám a strachu a zároveň je zdrojem hluboké, neustále přítomné úzkosti. Abychom ji unesli, vytváříme si kulturní ochranné štíty: příběhy o smyslu, morálce, úspěchu a pokračování rodových linií. Pracujeme, budujeme, rodíme děti, zapisujeme se do dějin i do cloudu. Jednoduše řečeno, hledáme smysl a způsob, jak přesáhnout vlastní konečnost. Zatímco biologie nás vede k rozkladu a návratu, kultura nás učí vzdoru – snaze setrvat, uchovat tvar, zanechat stopu. Možná právě zde vzniká napětí mezi tím, čím jsme jako organismy, a tím, čím se snažíme být jako lidé.
V hospicích a paliativní péči se to projevuje nejsilněji. Lidé, kteří smrt přijmou, často umírají klidněji a s menší bolestí. Studie ukazují, že spirituální a existenciální přijetí snižuje úzkost a zvyšuje kvalitu posledních dnů.
Poslední polibek
Na konci básně Smrt říká: „…Můj miláčku, je čas.“
Vypravěčka vloží ruku do její dlaně a nechá se odvést „domů.“
V kontextu, kde medicína dokáže život prodlužovat, ale nikoli zastavit jeho konečnost, působí poezie Giny Puorro jako korektiv našeho odporu ke smrti. Připomíná, že umírání nemusí být selháním ani porážkou. Je to návrat – proces, v němž se tělo rozdává a země přijímá. Hostina, v níž se setkává maso, rostliny, půda i láska.
Uvědomění pomíjivosti pak nemusí vést k úzkosti, ale k vědomé pozornosti. Každý den se může stát intenzivnějším ne proto, že by byl poslední, ale proto, že by mohl být. Puorro nás nezve ke smrti, ale k životu, který se smrti nevyhýbá. Vyzývá nás k pomalosti, k prožitkům, k vychutnání okamžiku. A nakonec i k ochotě pohlédnout do tmy – ne jako do hrozby, ale jako do prostoru, kam patříme.
(Báseň „Oh, Death“ © Gina Puorro, 2024. Originální znění publikováno s laskavým svolením autorky).
Death asked me to join him for dinner
so I slipped into my favorite black dress
that I had been saving for a special occasion
and let him walk me to our candlelit tryst.
He ordered a ribeye, extra rare
I ordered two desserts and red wine
and then I sipped
and wondered
why he looked so familiar
and smelled like earth and memory.
He felt like a place both faraway
and deep within my body
A place that whispers to me
on the crisp autumn breeze
along the liminal edges of dusk and dawn
somewhere between dancing
and stillness.
He looked at me
with the endless night sky in his eyes
and asked
‘Did you live your life, my love?’
As I swirled my wine in its glass
I wondered If I understood the thread I wove into the greater fabric
If I loved in a way that was deep and freeing
If I let pain and grief carve me into something more grateful
If I made enough space to be in awe that flowers exist
and take the time to watch the honeybees
drink their sweet nectar
I wondered what the riddles of regret and longing
had taught me
and if I realized just how
beautiful and insignificant and monstrous and small we are
for the brief moment that we are here
before we all melt back down
into ancestors of the land.
Death watched me lick buttercream from my fingers
As he leaned in close and said
‚My darling, it’s time.‘
So I slipped my hand into his
as he slowly walked me home.
I took a deep breath as he leaned in close
for the long kiss goodnight
and I felt a soft laugh leave my lips
as his mouth met mine
because I never could resist a man
with the lust for my soul in his eyes
and a kiss that makes my heart stop.
Zdroje:
https://ginapuorro.com/
