Článek
„Kolegyni odvlekl do temné místnosti, svázal, tvrdil, že je od StB. Pak znásilnil,“ stojí v jednom ze svědectví uchovaných v Paměti národa. V 50. letech minulého století byly podobné praktiky běžnou součástí života politických vězňů i těch, kteří se jen náhodou dostali do hledáčku komunistické tajné policie. Ženy, které byly v hledáčku StB, často čelily nejen výslechům, ale i sexuálnímu násilí. O těchto příbězích se dlouhá desetiletí mlčelo.
Falešná zatčení a brutální výslechy
Paměť národa přichází s příběhem jedné z nich, která se o děsivou zkušenost podělila až těsně před smrtí.
Milena pracovala jako úřednice. Její život se radikálně změnil, když se dostala do zájmu StB. Nebyla žádnou disidentkou ani aktivní odpůrkyní režimu. Stačilo, že se pohybovala v kruzích, které byly považovány za nežádoucí. Jednoho dne se ocitla v pasti agenta, který ji pod falešnou záminkou zatčení odvedl do temné místnosti, kde ji svázal a opakovaně znásilnil.
„Mnoho vězňů si stěžovalo na brutální výslechy, během nichž je StB nutila k přiznání. Nezastavili se ani před použitím sexuálního násilí,“ uvádí archiv Paměti národa.
StB se neštítila jakýchkoliv metod k dosažení svých cílů. Sexualizované mučení bylo součástí psychického nátlaku, který měl oběti zlomit. Znásilňování žen však nebylo jen o vynucování přiznání – často šlo o sadistickou demonstraci moci.
Milena nebyla jedinou ženou, která podobné hrůzy zažila. Ve věznicích nebo mimo ně byly ženy podrobovány výslechům, při nichž docházelo k fyzickému i psychickému nátlaku. Některé byly znásilněny opakovaně, jiné si odnášely celoživotní trauma z výhrůžek a ponižování.
Hledání pravdy trvalo celý život
Případ Mileny byl o to děsivější, že se jí dlouhé roky nedařilo zjistit, kdo přesně byl jejím trýznitelem. Po revoluci se snažila vypátrat jeho identitu, ale mnoho archivních materiálů bylo zničeno a pachatelé těchto zločinů se často dokázali skrýt za anonymitu režimu.
Až těsně před svou smrtí se jí podařilo identifikovat muže, který ji opakovaně znásilňoval – bývalého agenta StB. Přestože věděla, kdo jí zničil život, nikdy se nedočkala spravedlnosti.
„Nikdo ho nikdy nepostavil před soud. Nikdy se neomluvil,“ říkala Milena svým blízkým.
Mnoho obětí komunistického režimu se po roce 1989 domáhalo zadostiučinění. Někteří viníci byli souzeni, ale u znásilnění a sexuálního násilí bylo často nemožné prokázat vinu – chyběly důkazy, oběti se bály mluvit a většina případů byla promlčena.
Milenin příběh není jediný
Příběh Mileny je jen jedním z mnoha svědectví o sexuálním násilí páchaném během komunistického režimu. Podobné hrůzy zažila například Karla Charvátová, kterou po zatčení v roce 1948 ve věznici znásilnil příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po znásilnění otěhotněla, což pro ni v těžkých vězeňských podmínkách znamenalo další neúnosné trauma.
Další obětí byla Věra Sosnarová, která strávila osmnáct let v sovětských gulazích. Během této doby čelila mučení, otrocké práci a opakovanému sexuálnímu násilí ze strany dozorců. Její svědectví odhaluje, jak nelidské podmínky panovaly v táborech, kam se dostávaly i ženy a děti.
Podobné osudy zaznamenala organizace Paměť národa, kde vyšlo najevo, že znásilňování a sexuální vydírání nebyly pouhými excesy jednotlivců, ale často systematickou metodou StB a dalších složek komunistického aparátu. Pachatelé těchto činů většinou nikdy nebyli potrestáni, a mnoho obětí se nikdy nedočkalo spravedlnosti.
Zdroje: Paměť národa, Blesk, ČRO Plus, Radio Prague International
