Článek
Ať si to uvědomujeme, nebo ne, každý z nás žije ve své bublině. Člověk může žít zároveň i ve více bublinách. V té na sociálních sítích, v bublině své komunity, posilovny, lidí v hospodě nebo i jen města, kde žije. A co že to vlastně znamená žít v bublině?
Uveďme si to na příkladu: Většina blízkých si myslí, že je něco špatně. Člověk má pak pocit, že to tak vidí i celá společnost. Ve skutečnosti ale často jen odrážíme prostředí, ve kterém se pohybujeme. A čím více nás to prostředí utvrzuje, tím méně se ptáme, jestli může existovat i jiný pohled.
Jednoduše to je tak, že člověk je v obklopení názorů svých blízkých a má tím pádem pocit, že tenhle názor zastává většina společnosti. Proto je důležité z těch bublin občas, alespoň na okamžik, vystoupit a dávat si pozor na to, kým se obklopujeme. Souhlasím s názorem, že jsme průměrem pěti lidí, s kterými se nejčastěji vídáme. Pro život je důležité si vybrat ty správné lidi, stejně jako správnou práci nebo místo pro život.
Slavný experiment
S tím souvisí i experiment z 50. letech, který vedl psycholog Solomon Asch. Skupině lidí ukázal jednoduchý úkol, a to porovnat délku čar. Až na jednoho byli všichni domluvení a záměrně uváděli špatnou odpověď. A co se stalo? Téměř tři čtvrtiny účastníků se k většině alespoň jednou přidaly, přestože věděli, že odpověď je špatně. Dokonce z něj je natočené i video, kouknout se na něj můžete tady. Jediná osoba, která o experimentu neví, je ta v bílém triku.
Co tím Asch dokázal? Že názor většiny má obrovskou moc, dokonce tak velkou, že kvůli němu zanevřeme i na vlastní úsudek. Ne proto, že bychom ztratili schopnost myslet, ale proto, že chceme nevyčnívat. Potvrzení od okolí nám dává pocit jistoty.
Sociální sítě tohle jen zesilují
Když k tomu připočteme sociální sítě, máme tu dokonale vyfiltrovaný svět. Sledujeme ty, s nimiž souhlasíme nebo chceme být jako oni. Algoritmy nám pak navíc servírují víc a víc podobného obsahu. A tím se naše bublina utahuje.
A nemusí to být jen sociální sítě, každý si čteme oblíbené weby, oblíbené názory a hltáme jejich každé slovo. I když se podíváme na samotné zpravodajství, je to vlastně jen taky velká bublina. Občas máme tendenci zapomínat, že to, co nám připadá jako „objektivní pohled“, je často jen další bublina.
Reflex slaví 35 let a chce bubliny rozbíjet
Časopis Reflex letos slaví 35 let. A připomíná to kampaní, která jde přímo k jádru věci: rozbíjí bubliny. Kampaň využívá silné vizuály: výkřiky stereotypních názorů vyvedené na prasklém skle. Reflex má ambici poukazovat na různé úhly pohledu, i když se to zrovna nenosí.
„Reflex je tu už 35 let a nikdy se nebál říkat věci naplno – bez ohledu na to, jestli jdou s proudem, nebo proti němu. Tahle kampaň je oslavou našeho postoje i pozvánkou pro čtenáře, aby se podívali na svět mimo své bubliny. A my jsme připraveni jim v tom pomoci,“ prohlásil Martin Bartkovský, šéfredaktor Reflexu.
Zajímavé je, že tahle kampaň vznikla v Czech News Center bez pomoci externí agentury. Pod vedením režiséra a autora konceptu Toma Kubizňáka se do ní kromě šéfredaktora Martina Bartkovského zapojili brand manažerka Nikola Navrátilová jako autorka spotu pro rádia, kameramani Adam Špalek a Petr Holeček, postprodukční tým Jiří Rupprecht a Ondřej Veselý a výkonná producentka Aneta Ostrá. Významnou roli sehrála právě postprodukce, zejména při vytváření speciálních efektů.
A tak nám tahle kampaň připomíná, že je občas potřeba si vyslechnout jiný názor, jít do jiného okruhu lidí, na jiné akce nebo jen překvapit svůj algoritmus. Zkrátka je občas potřeba vystoupit ze své bubliny.
