Článek
Příběh obyčejného člověka
Život je jako kniha a lidé v něm jsou jako její postavy. Příběhy obyčejných lidí jsou mnohdy jako vystřižené z nějakého románu a mě zkrátka baví tuhle realitu kolem sebe číst a čas od času se zde o ni podělit. A tak opět přicházím s příběhem drogově závislého Martina, o kterém jsem již v minulosti psala. Nejedná se však o člověka „z ulice“, ale o úspěšného mladého muže, kterému svět ležel u nohou, on jej však překročil. Nikdo z jeho rodiny o závislosti neví, a tak se musí se svým bojem potýkat víceméně sám. Pervitin ochutnal už na střední škole, ale s pravidelnějším užíváním začal až mnohem později -prý kvůli pracovnímu vytížení a časovému presu. Dlouho si prý myslel, že není závislý a má užívání pod kontrolou. Vedl ho k tomu fakt, že pervitin užíval vždy pouze nasálně, nikdy nezanedbával svůj vzhled a v rámci možností i zdraví (když pomineme devastační účinky pervitinu) a jeho okolí na něm závislost nikdy nepoznalo. Nejvíc však závislost pocítil právě v okamžiku, kdy se s pervitinem rozhodl definitivně přestat. Se svými zážitky během odvykání se podělil a doufá, že by svým příběhem mohl pomoci odradit od pervitinu alespoň někoho.
Na svoji nejdelší pauzu od pervitinu pyšný není
„Tak je to 69 dní, co jsem přestal brát pervitin. Nemůžu říct, že bych byl teda úplně čistý, jak se říká, ale pervitin neberu. Během těch několika let, co jsem bral, byla moje nejdelší pauza asi měsíc, takže tohle je po letech opravdu můj rekord. Nicméně to nepovažuji něco, na co bych měl být pyšný. Pyšný může být člověk na něco extra, co dokázal. Já dokázal 69 dní nedělat něco, co lidi normálně nedělají. Proč říkám, že nejsem čistý? K tomu se postupně dostanu. Zezačátku jsem byl ten první týden motivovaný, říkal jsem si, jak teď začnu zdravě žít, spravím si pošramocenou psychiku a třeba i konečně zapracuji na nějakém osobním životě, když jsem doteď žil jenom prací. Počítal jsem každý den, ale čím víc jsem se bránil myšlence na pervitin, tím častěji přicházela. Přestal jsem se v práci soustředit a můj výkon šel dolů. Ztratil jsem zájem i o cvičení a vlastně o všechno, co jsem byl zvyklý dělat na piku (pervitinu). Byl jsem tak frustrovaný z toho, že mi najednou nic nejde a nic se mi nechce, že jsem si po necelých dvou týdnech aspoň otevřel flašku a opil se. Jelikož nejsem zvyklý pít, bylo mi akorát ještě hůř. Druhý den jsem několikrát přemýšlel, že se na to prostě vykašlu a dojedu si pro dávku. Ale nejel jsem. Byl jsem totiž tak líný a tak asociální, že jsem ani nechtěl vylézt před dům, natož se s někým bavit.“
Náladě pod psa se člověk nevyhne
„Začínal jsem upadat do černých myšlenek. Cítil jsem vztek sám na sebe, do jaké situace jsem se dostal v honbě za úspěchem, a bál jsem se, že se stejně o to všechno připravím. Říkal jsem si, že pokud teď nevydržím a nakonec si to piko dám, už se toho nikdy nezbavím a nakonec na to dojedu a umřu mladý a sám. Na druhou stranu jsem vůbec nebyl schopný fungovat, a dokonce jsem si musel dát pauzu v práci. Nakonec jsem si přes internet sehnal jakýsi přírodní doplněk, který měl alespoň zlomek stimulačního efektu pervitinu, a tak jsem se alespoň odhodlal uklidit si bordel kolem sebe, který se kolem mě za těch pár dní nakupil. Zpětně si říkám, jak moc ubohé a směšné je, že jsem si ten den připadal opravdu úspěšně, jako bych udělal kdovíco. Moc mi na náladě nepřidávalo, že jsem téměř nespal. Každou noc mi trvalo několik hodin, než jsem vůbec usnul, abych se po dvou až čtyřech hodinách zase vzbudil a už neusnul. Začínal jsem se obávat, že to sám nezvládnu. Navštívil jsem lékaře s tím, že mám problémy s usínáním. Jelikož jsem asi působil velmi mizerným dojmem, doplnil jsem na jeho dotaz také to, že mám náladu pod psa a další nepříjemné stavy a okolnosti. Až na jednu – že jsem před pár týdny přestal po letech brát pervitin. Nic netušící lékař mi proto předepsal nějaká anxiolytika. V příbalovém letáku samozřejmě stálo, že by to neměli brát lidé, kteří někdy zneužívali drogy, ale to jsem věděl. Stejně jako jsem věděl, že právě tyto léky zneužívají drogově závislí, když nemají svou dávku. Říkal jsem si, že to není můj případ, protože já přeci můžu mít dávku, kdy budu chtít, jen prostě nechci. Takhle pěkně jsem si to okecal, než jsem během následujících 14 dnů všechny ty prášky spolykal. Sice jsem se aspoň vyspal, ale měl jsem slušné výpadky paměti a byl ještě méně produktivní než předtím. Jelikož mi bylo trapné volat po tak krátké době lékaři s nějakou okatou výmluvou, zda by mi mohl prášky napsat znova, rozhodl jsem se, že to prostě nějaký čas vydržím jen s tím kontroverzním přírodním doplňkem, který nechci jmenovat, aby to snad někdo nebral jako reklamu. Navíc fakt nechci vyměnit jednu závislost za druhou. Pokud si ještě nechám předepsat ty léky, nechám si je doma ve skříni jako úplnou nouzovku.“
S pervitinem přijdete o svoji vnitřní svobodu
„V současné době je to 69 dní, co neberu. Občas se mi zdá sen, že si šňupnu a v tom snu se cítím dobře. Ráno cítím drobné zklamání, že to byl jenom sen, ale zároveň i velkou úlevu, že jsem zatím neporušil svoji abstinenci. Říkám si, že čím více dní, tím větší škoda by to byla. Do budoucna doufám, že se někdy dočkám dne, kdy ani jednou nepomyslím na pervitin a taky dne, kdy nebudu vědět přesný počet dnů bez pervitinu, protože už jich prostě bude tolik, že to nebudu řešit. Řekl bych, že to je na tom to nejhorší, jak člověk přišel o svojí vnitřní svobodu. Teď mám zase ty lepší dny, kdy si maluju svojí budoucnost hezky a že bez pervitinu konečně poznám někoho, kdo mi třeba zaplní díru v životě, která mi tam kdysi vznikla. Docela se i těším po letech na Vánoce a v duchu se občas bavím tím, že aspoň na Vánoce si ten perníček dám – i když jen jako cukroví. “
Zdroj: Autorský článek zpracovaný s laskavým svolením Martina
