Článek
Mají leckdy zajímavější osudy než celebrity, přesto se o nich nepíše
Ráda píšu o zajímavých lidech kolem sebe a s jejich svolením pak jejich příběhy nebo rozhovory zpracovávám do článků. Jejich osudy jsou totiž mnohdy daleko zajímavější, než leckterých celebrit, které plní hlavní stránky médií třeba jen proto, že si prostě zvětšily rty nebo zašly na rande s jinou celebritou. Dlouho jsem tak přemýšlela, že bych napsala o svém kamarádovi, o kterém jako jedna z mála vím, že je dlouhodobým uživatelem drog. Jemu samotnému přišlo jako dobrý nápad upozornit lidi na to, že existují i uživatelé drog, kteří se zcela vymykají stereotypním představám, a také předat pár svých zkušeností a pokusit se od drog odradit alespoň pár lidí. Proto se ani nezlobil, když jsem vybrala do titulku slovo „feťák“. Jak totiž on sám říká, vlastně feťákem je. Ze zcela pochopitelných důvodů však nechtěl, aby se v článku objevilo jeho skutečné jméno, budeme mu proto říkat třeba Martin.
Úspěšný, bohatý a nešťastný
Fakt, že někteří bohatí lidé rádi holdují drogám, asi není žádným velkým tajemstvím. Ostatně i výše zmíněné celebrity bývají často spojovány s užíváním drog nebo s nadměrnou konzumací alkoholu. Martin není celebrita a netopí se přímo v luxusu, ale řekla bych, že patří k bohatším lidem – má vlastní dům a hezké nové auto, velmi dobré pracovní postavení a pravidelně sklízí pracovní úspěchy. Prostě to, co by stačilo asi každému obyčejnému člověku. Jeho práce je ale zároveň největším žroutem jeho času, kdy takřka nemá čas na svůj osobní život, a tak žije sám. Poprvé se k drogám dostal už na střední škole, kde stejně jako jeho kamarádi zkrátka „ochutnal“ trávu a také pervitin. Tenkrát však drogám nepřišel na chuť a navíc mu přišlo líto vyhazovat tolik peněz za tak krátkou zábavu. Poté ho v životě potkalo hned několik tragických událostí, které mu zcela vzaly iluze na šťastný život. I proto se rozhodl, že se raději ponoří do víru práce a rozjel naplno svoji kariéru. Jeho úspěch byl vydřený a vykoupený bezesnými noci a tvrdou pílí, ale nakonec dosáhl toho, co chtěl. Měl tolik peněz, že dokázal učinit šťastnými alespoň druhé lidi, na kterých mu záleží. Nedostatek spánku se však podepsal na kvalitě jeho práce, a tehdy si prý po letech znovu vzpomněl na pervitin. Ačkoliv neměl kvůli práci čas na osobní život, udržoval své staré kontakty alespoň ve virtuálním světě, a tak pro něj nebyl problém si drogu obstarat.
Pracovní fetování
Jelikož si pamatoval, co pervitin dokáže, a také, co udělal s některými jeho někdejšími přáteli, byl velmi opatrný s jeho užíváním. Martin se v tomhle kdysi i chválil s tím, že jen málokdo dokáže fetovat plánovaně a dávat si přiměřené dávky. Navíc se vždy dopoval vitamíny a nutil se k jídlu a pitnému režimu, ačkoliv člověk na pervitinu nemá absolutně potřebu jíst ani pít. Začal tedy s málem a jeho svět byl pro jednou zase o něco růžovější. Tedy alespoň na chvilku. Své pracovní tempo zdvojnásobil, stíhal daleko více věcí, ale věděl, že ho pak čeká ošklivá daň za to všechno: Dojezd. To je totiž stav, kdy droga z těla vyprchá, a začínají nepříjemné abstinenční příznaky. Podle Martina si člověk připadá jako chodící mrtvola. Z toho stavu, který může trvat několik hodin, ale při dlouhodobém užívání i dnů, je přitom jediná rychlá cesta ven – dát si další dávku. A to je zase rychlá cesta do pekel. Martin se dlouho držel toho, že mezi jednotlivými dávkami musí jeho tělo odpočívat a zregenerovat se. Jenže sám přiznal, že ačkoliv má velmi silnou vůli, má pocit, že už se na cestu do pekla dávno dostal. Každou další dávkou je totiž jeho tělo více imunní a dávky se tak musí postupně zvyšovat. Pocit euforie pak naopak zmizel a zůstalo jen rychlejší tempo, aby stíhal svou práci. A sám tuší, že si tím vlastně jen do budoucna podrazil nohy, protože přijde den, kdy jeho tělo bude na droze fungovat „jenom“ tak, jak fungovalo kdysi bez ní. Navíc zatím užívá pervitin nasálně, což devastuje jeho nosní přepážku, ale s jehlou je prý velmi těžká cesta ven, proto ji dosud odmítá.
Nebezpečí, které za to nestojí
Martin je na první pohled velmi pohledný muž. Nemá zkaženou pleť, dokonce má i sportovní postavu. Stále dbá na to, aby byl upravený a působil slušným dojmem na své okolí. I proto jeho rodina, lidé z práce, ani většina přátel neví, že má nějaký problém. Nosí často sluneční brýle, pod kterými byste spatřili sympatické oči s nepřirozeně roztaženými zorničkami. Nevydrží dlouho stát nehybně, proto vypadá jako neuvěřitelně energický člověk. Když sedí, musí mít pořád něco v ruce, s čím si může hrát. To je však pouze vedlejší efekt pervitinu. Jednou si prý dal větší dávku, než měl v plánu, a poté strávil tři hodiny před zrcadlem, jelikož si všimnul ohybu na košili, který se pak pokoušel narovnat. Různých nedokonalostí na košili pak prý našel stovky. Kvůli tzv. „zásekům“, kdy se například zasekne v určité poloze těla a začne si něco usilovně prohlížet, má také bolesti, které se pochopitelně projeví až během dojezdů. Některé dojezdy jsou prý tak strašné, že Martin několikrát během nich přemýšlel, zda má cenu dále žít. V budoucnu má sice v plánu s drogou přestat, ale sám nedokáže říct, jestli se mu to ještě podaří. Proto důrazně varuje každého, kdo by si chtěl s drogou zahrávat, že to za to nestojí ani v případě, že se z člověka nestane troska s jehlou v ruce. Všechno prý totiž může být jen otázkou času.
Zdroj: Autorský článek
