Článek
Láska nebo hormony?
Když se na to podíváme z vědeckého hlediska, láska je de facto emocionální, neurologický a behaviorální fenomén, který je spojován s uvolňováním hormonů. Matkám se již během těhotenství uvolňuje hormon oxytocin, který hraje významnou roli při vytváření emocionálních vazeb. Při narození potomka samozřejmě hrají velkou roli i okolnosti, které mohou vazby posílit nebo naopak zeslabit. Nicméně ani otcové nejsou o tento hormon zcela ochuzeni. Pokud totiž převezmou péči o miminko, uvolňuje se jim tento hormon ve velmi podobné míře, jako ženám. Jsou však muži, a dokonce i ženy, kteří ani po narození dítěte necítí žádnou lásku, někdy dokonce spíš negativní emoce. Někdy za to mohou opět okolnosti, kdy může tyto emoce vyvolat velmi plačtivé a neutišitelné dítě, a může jít o vyústění nahromaděného stresu a nedostatku spánku. Občas se ale setkáte s argumentem, že to v sobě prostě nemají. Měli by je ostatní za něco takového odsuzovat?
Přišel k synovi jako slepý k houslím
Láska k dětem není vrozená a někdo zkrátka nesdílí nadšení ostatních z malých uzlíků v kočárku ani starších dětí. Ve svém okolí mám dokonce více lidí, kteří vyloženě děti nechtějí a jejich přítomnost je jim nepříjemná. Jedním z nich je i můj známý, který mezi nimi trochu vyniká. Má totiž syna. K němu přišel jako slepý k houslím. Když mu bylo jen něco málo přes dvacet a užíval si života, našel si přítelkyni, které se nikdy netajil tím, že děti nechce a nemá je rád. Jeho přítelkyně byla o pár let mladší a teprve rozjížděla kariéru, takže otázku dětí asi příliš neřešila a mávla nad tím rukou. Jenže jednoho dne údajně selhala antikoncepce (raději jsem se nezajímala jak, ale procento u hormonální antikoncepce je skutečně titěrné) a přítelkyně přišla s tím, že čeká dítě a že má v plánu si ho nechat. A jelikož ji měl rád, rozhodl se, že s ní zůstane, ujme se role otce a ještě před narozením dítěte se konala svatba. Jenže po narození dítěte, na které se prý vůbec netěšil, se pro něj vše změnilo. Přítelkyně věnovala pochopitelně většinu svého času dítěti, na jehož pláč byl zcela alergický, a tak se jeho útočištěm stala práce.
Jak šel čas, láska nepřicházela
Inu, ten známý si tedy řekl, že snad bude vše lepší, až čas odplaví toto uplakané období. Ale prý nepřišlo nic ani s prvním úsměvem, s prvním slovem, s prvními krůčky ani s prvními narozeninami. Pouze ho opustil stres pramenící z dětského pláče. Láska se ale nedostavila. Když přišly druhé narozeniny, koupil svému synovi pojízdné autíčko. Podle jeho slov prý proto, že ví, že by měl dítěti koupit nějaký dárek a auto mu přijde jako univerzální klučičí hračka. Když se pak zapojil do výchovy a začal svému synovi stále více rozumět slova, čekal, že už se v něm každou chvílí musí něco zlomit. Ale ani třetí ani čtvrté narozeniny s sebou lásku nepřinesly. Nikdy podle svých slov nebyl na svého syna zlý, nikdy ho neuhodil ani neplácl, vždy prý zaplatil vše, když bylo potřeba něco pro syna koupit, ale nikdy k němu necítil nic víc, než povinnost. „Klukovi je pět a já to v sobě pořád nemám. Snažím se, aby to na mě nepoznal, ale necítím nic, když si s ním hraju, když mi povídá básničku nebo namaluje obrázek, nic když se na mě směje. Sám bych si přitom přál, aby to bylo jinak, protože si myslím, že by to bylo všechno o dost snazší, ale nevím, jak to v sobě mám probudit. Pokud bych měl popsat, co k němu cítím, je to asi jako kdybych byl jeho učitel a on můj žák,“ řekl na závěr.
A co myslíte vy – zaslouží si odsouzení ostatních lidí nebo naopak ocenění za snahu?
Zdroje: Autorský článek, Dokumentární seriál Miminka (Netflix)
