Děti jako nástroj popularity rodičů: Dětství a soukromí mění rodiče za peníze

Už to tak bývá, že rodiče jsou na své děti pyšní a vidí v nich i to, co ostatní ne. Někdy však u svého dítěte zpozorují opravdu mimořádný talent a potom mají nutkání se o to podělit doslova s celým světem. Je zcela přirozené, že se chtějí pochlubit, už jen proto, že alespoň coby stvořitelé mají na tom všem vždy alespoň minimální podíl. A tak jsou talentové soutěže plné dětiček, které sotva umí číst, ale už stojí před publikem a zpívají či tancují, zatímco jejich rodiče se slzami v očích vše sledují v zákulisí. Jelikož jde o děti, porota se automaticky rozplývá, ať už je výkon jakýkoliv, a publikum nadšeně vstává. Neupírám dětem jejich mimořádné talenty, ale myslím, že dost často stojí hodnocení právě na tom, že se prostě jedná o děti. Ještě jsem neviděla, že by byl sebehorší dětský výkon hodnocený negativně. Děti jsou vždy puštěny alespoň do dalšího kola, aby jim to zkrátka nebylo líto. Já osobně si myslím, že dlouhou dobu nemá dítě ponětí o tom, jaký dosah má takové účinkování v soutěžích, které jsou vysílány nejen v televizi, ale jejich záznam je na internetu navždy. Ideálním řešením by byly dětské talentové soutěže, které by byly vysílané pouze na dětských kanálech, a jejich výskyt na internetu by byl regulován.

Často slýchám o dítěti, které je mimořádně talentované, ať už jde třeba o hru na housle, zpěv nebo tanec. Pokud mají rodiče dostatek soudnosti a neoblékají své dítě jako poběhlici, což jsem v televizi bohužel občas zahlédla, a nedělají si z dítěte svůj osobní příjem peněz, není to asi vesměs nic špatného, pokud je dítě alespoň trochu schopné chápat, co s sebou přináší případná popularita. Ostatně slavných dětských herců je také mnoho, ačkoliv někteří svoji slávu neunesli a nedopadli zrovna dvakrát nejlépe. Daleko méně však čtu o pro mě podstatně zajímavějším nadání u dětí – o nadprůměrně inteligentních dětech, které dokázaly dokončit vysokou školu o několik let dříve, než jejich vrstevníci, které pracují na nějakém výzkumu nebo dokonce něco vynalezly. Samozřejmě je to také kvůli tomu, že obecně procento nadprůměrně inteligentních lidí není příliš vysoké. Ale osobně mám za to, že za tím stojí i rozhodnutí samotných dětí, které svůj potenciál a inteligenci využívají efektivně pro vědu a výzkum, nikoliv pro zviditelnění se.

Nedávno jsem četla článek o malé holčičce, která ve svých 4 letech vystoupala do základního tábora pro výstupy na nejvyšší horu světa Mount Everest a překonala tak světový rekord. Lidé v komentářích sice obdivovali výkon, který dívka předvedla, ale také si neodpustili právě kritiku rodičů. A ostatně i to mě přimělo napsat toto zamyšlení. Já asi osobně nespatřuji problém v samotném činu, protože si myslím, že pokud dítě vyrůstá v určitém prostředí a má velmi dobrou fyzickou kondici, může tento výkon předvést bez většího rizika. Samozřejmě za předpokladu, že není k takovému fyzickému výkonu nuceno, je zaopatřeno materiálně a dostává se mu standardní rodičovské péče. Zaujaly mě spíše komentáře, které naznačovaly, že rodiče dívku k těmto výkonům nutí, aby se sami zviditelnili. To samozřejmě vědí jen oni sami, nicméně si myslím, že není problém počkat s uveřejněním videí pár let, než se bude moct samotná dívka relevantně vyjádřit. A pak je tu nejmenovaná „oblíbená“ influencerka a mediálně známá osobnost, která svými dětmi donedávna zaplavovala sociální sítě, než jí tento trend zatrhli tatínci dvou z jejích dětí. Já neznám ani jednoho aktéra této kauzy a de facto mě ani nezajímají, ale tuto zprávu jsem zkrátka zachytila a souhlasím s tím, že děti na sociální sítě nepatří. Obzvlášť ve věku, kdy se nemohou svobodně vyjádřit.

Není zrovna málo případů, kdy si dítě sáhlo a život kvůli kyberšikaně. Někteří si možná řeknou, že to je hloupost, nebo že přeci každý normální člověk ví, že dneska, kdy jde dělat perfektní fotomontáže už téměř na všechno, ne přeci úplně jedno, jestli někdo vyhrožuje fotkami, které dítě neuváženě poslalo útočníkovi. Jenže děti to takhle nevnímají, ačkoliv se může jednat jinak o velmi chytré jedince. Dětské emoce jsou daleko citlivější a náhled na svět podstatně naivnější. Rodiče nemůžou své dítě ochránit před vším nebezpečím na světě. Ale zrovna před kyberšikanou vcelku mohou, pokud své dítě důsledně vedou k bezpečnému používání internetu, varují ho před vším nebezpečím a především nedávají kyber útočníkům do ruky obličeje svých dětí prostřednictvím fotek na sociálních sítí, které pak může kdokoliv snadno zneužít. Tím, že své dítě rodiče nedávají na sociální sítě, ho chrání i před případnými posměšky a útoky spolužáků, kteří si často právě přes rodinné příslušníky nějaké citlivé fotky či informace vyhledají. Žádný normální rodič přeci nechce, aby se jeho dítěti ve škole smáli například proto, že se kdysi počůral v postýlce, upatlal si obličej rajskou nebo brečel, protože se bál pavouka – a ano, i toto někteří lidé o svých dětech zcela veřejně píší.

Zdroj: Autorský článek