„RIP“: Komentář, který lidem pije krev, ale v Japonsku má velký význam

Těžko říct, zda komentující, kteří tuto zkratku používají, jsou skutečnými křesťany nebo se jim zkratka prostě líbí jako nejrychlejší vyjádření lítosti nad zemřelými. Zkratka RIP pochází z latinské fráze Requiescat in pace a znamená „Odpočívej v pokoji“. Zkratka této fráze se objevovala již na náhrobcích datovaných do raného křesťanství, na římských katakombách z prvních století našeho letopočtu. Od 18. století je pak vázána především k hrobkám křesťanů, kdy římští katolíci tímto krátkým nápisem prosili za duši zemřelého, aby našel po smrti klid. Později tato fráze pronikla i do ostatních náboženství a nevěřící společnosti, kdy byla později přeformulována na anglický tvar Rest in peace, což znamená prakticky totéž. Mnoho lidí se tak domnívá, že se jedná o anglickou frázi a rozčilují se nad tím, že to lidé tahají do českých diskuzí. Je nejspíš otázkou vkusu, zda je vhodnější do diskuze pod článkem, který pojednává o číkoliv smrti, psát české: „Odpočívej v pokoji!“, strohé „RIP“ nebo komentovat něčí vyjádření soustrasti s pozůstalými.

Ačkoliv v Japonsku se fráze Requiescat in pace či zkratka RIP příliš nepoužívá, pozůstalí velmi často vyjadřují přání, aby zesnulý došel svého klidu. V japonštině zde naleznete fráze: 安らかに眠る(yasuraka ni nemuru), což znamená totéž co RIP, tedy „Odpočívej v pokoji“ nebo ご冥福をお祈りします(gomeifuku o inorishimasu), což znamená „Ať jejich duše odpočívají v pokoji“.

Podle tradiční japonské kultury se totiž duše zemřelého, která nemůže najít svůj klid a přejít tedy na druhou stranu, může stát tzv. yūrei. Většinou se to týká lidí, kteří zemřeli násilnou, tragickou či nečekanou smrtí, nebo se jim po smrti nedostalo náležitých pohřebních obřadů. Tito duchové se podle tradice nejčastěji zdržují poblíž místa, kde člověk zemřel, na hřbitovech nebo ve svých bývalých obydlích. Existuje mnoho druhů těchto duchů v závislosti na způsobu i místě smrti. Zachovávají si původní podobu majitele těla spolu s oblečením, ve kterém byl daný člověk pohřben. Jsou tak vyobrazeni v bílých pohřebních kimonech nebo třeba uniformách válečníků. Yūrei jsou poměrně děsiví, jsou totiž skoro průhlední, nemají téměř viditelné nohy a obličej mají zakrytý pod rozcuchanými dlouhými vlasy. Občas na sobě mají krvavé rány, pokud zemřeli násilnou smrtí. Podle pověsti jsou schopni vyvolat mocné kletby, které pak používají například na své vrahy, občas ale pronásledují i svojí vlastní rodinu. Není tak divu, že Japonci přejí svým zemřelým po smrti klid.

Po celém světě jsou různorodé pohřební tradice. Zatímco v Japonsku u většiny zemřelých probíhá kremace, například v Ghaně v západní Africe pohřbívají lidé své zesnulé do rakví fantastických tvarů. Věří totiž, že jen náležitá úcta k zemřelému mu zajistí po smrti klid a zároveň zachová přízeň k jeho rodině. Mrtví jsou tak pohřbívání do rakví, které připomínají jejich vášeň, koníček nebo je nějak charakterizují. Rybář tak může skončit v rakvi ve tvaru ryby, zatímco automobilový fanda v rakvi ve tvaru vozidla.

O poznání méně přívětivěji zní pohřební rituál tibetských buddhistů. Pokud totiž zemře Tibeťan, jeho tělo je zabaleno do látky a uloženo do rohu místnosti až na pět dní, kde k mrtvole promlouvají mniši. Rodina zemřelého mezitím přestává se všemi aktivitami, aby vytvořila co nejklidnější prostředí pro přechod duše do nebe. Když nastane vhodný den, zemřelý je svlečen a jeho tělo je nastaveno do polohy vsedě s hlavou mezi koleny. Nosiči těl pak tělo odnesou na pohřebiště v horách, daleko od obydlí. Za dobré nálady je pak tělo mnichy nebo nosiči těl rozkouskováno na menší části. Věří totiž, že vše má probíhat v přátelské atmosféře. Pomocí kouře pak přilákají kondory či supy, kteří se o kousky těla postarají. Pokud ptáci tělo přijmou, jde o dobré znamení, že duše došla klidu. Zbylé kosti se spálí a místo se očistí. I tibetským duším by se tedy mohlo popřát: Requiescat in pace.

Zdroje: Autorský článek zpracovaný na základě informací z ThoughtCo, Yokai, NMFH a TibetTravel.