Článek
Na vánoční pohádkové menu se každoročně těší miliony Čechů. Jedním z nejočekávanějších pořadů každého Štědrého dne je fenomenální Hřebejkovo dílo, které odlehčenou formou přibližuje dění v Československu před vpádem vojsk Varšavské smlouvy a těsně po něm. Ano, jedná se samozřejmě o Pelíšky. Pelíšky jednoznačně právem patří k vrcholným počinům české kinematografie a exceluje v nich hned několik špičkových českých herců. V Hřebejkově filmu si to své najde asi každý, dokonce i Kateřina Konečná zde jistě má svého favorita. Jenomže samotný Jaroslav Dušek by pravděpodobně se svojí postavou učitele biologie Saši nesouhlasil vůbec v ničem a nejspíš by mu řekl totéž, co syn majora Šebka.
Vánoční program komunisty nepotěšil
Pro vrchní komunistku, soudružku Konečnou, byl letos pohled na štědrovečerní televizní program, stejně jako každý rok, jistě velkým zklamáním. Jen kroutila hlavou nad tím, jak může Česká televize do svého vysílání zařadit něco tak protirežimního a vůči osvoboditelům tak nevděčného, jako jsou právě Pelíšky. Dokonce ani odpolední pohádka nebyla to pravé ořechové, protože popletená princezna nosila hrdě na čele hvězdu zlatou, namísto, vděk vyjadřující, rudé.
Ale nevěšme hlavu, i u Konečných se dočkali. Stačilo trochu zalistovat televizním programem. Na tu správnou pohodovou atmosféru si ale museli počkat až do soboty 28. prosince a přeladit televizi na Novu, která v hlavním vysílacím čase konečně zařadila Mrazíka.
Co asi říkají na Pelíšky ve straně?
Pelíšky zná přece každý Čech a takové filmy by měla vysílat každá stanice stále dokola celý týden před každičkými volbami, aby si lidé konečně uvědomili, že komunisté na naší politické scéně nemají dávno co pohledávat. Místo toho se těší větší a větší popularitě. Opravdu by mě zajímalo, co by se soudružce Konečné honilo hlavou, kdyby se jí pokazil televizní ovladač, a byla by tak nucena se na celé Pelíšky pěkně od začátku do konce podívat.
Závěr Pelíšků musí potěšit každého komunistu. Tvůrci ale neměli na výběr, historie hovoří jasnou řečí. A právě komunisti jsou jediní, kdo to nevidí
Mohla by si nerušeně vychutnat, jak si Hřebejk s Jarchovským utahují z komunistického důstojníka. Mohla by obřadně zvedat zaťaté pěstičky, když nezvedená mládež sleduje venku na plátně jinak nepřístupný film a vzhlíží k nepříteli režimu Elienovi. Nakonec by ale pro soudružku všechno dobře dopadlo a mohla by si připomenout staré dobré časy, kdy nám sem soudruzi z Ruska v roce 1968 konečně přinesli blahobyt, na který jsme tak dlouho čekali.
Náplastí na utrpení, které by soudružka celý film nuceně prožívala by jistě byla scéna, kdy Stella Zázvorková říká svým synům, „Kluci! Vy pitomci! Pusťte si rádio!“ Pak už by jen uvolněně u sklenky dobrého vína v rodinném kruhu poslouchala motory sovětských letadel a užívala si zdrcené výrazy ve tvářích hlavních hrdinů. Dokonce i ve tváři majora Šebka, který zřejmě nebyl až tak dobrým komunistou, jak se mohlo na první pohled zdát.
Považovala by celý děj filmu za fabulaci? Nebo je opravdu tou klasickou záporačkou, která usiluje o neštěstí všech? Těžko říci, ale nejspíše se ve sbírce filmů v domácnosti Konečných najdou i oblíbenější kousky, které nabízejí dějovou linii, ubírající se tím správným směrem hned od začátku, a ne až posledních pár minut, tak jako v případě Pelíšků.
Budeme tedy doufat, že se do budoucna nenajde dostatek hlupáků, kteří by umožnili návrat této zločinné organizace k moci v naší zemi. To bychom také za pár let mohli místo Pelíšků a Popelky na Vánoce v hlavních vysílacích časech sledovat třeba Annu Proletářku nebo Rudou záři nad Kladnem. Aspoň že ten Mrazík by nám zůstal.
film Pelíšky
