Článek
Incident, který se odehrál v pražské tramvaji číslo 7 koncem minulého měsíce, prolétl českým éterem jako hurikán a zvedl nemalou vlnu emocí. Agresivní řidič měl tu obrovskou smůlu, že jedna z cestujících celé jeho zběsilé řádění natočila na mobilní telefon. Babička s dědou a se svým malým vnukem cestovali pražskou tramvají, nic neobvyklého. Zatímco stojící babička se starala o kočárek, děda se věnoval malému capartovi. Uznávám, že jej rozhodně neměl nechat stát na sedačce, a to ani přesto, že dítě zřejmě mělo boty čisté, protože venku pravděpodobně prarodiče využily kočárek. A snažili se to řidiči i vysvětlit. Marně.
Dítě rozhodně na sedačce stát nemělo, ale ruku na srdce, myslím, že už každý z nás malé mimino z kočárku na sedačce v tramvaji stát viděl a asi ještě nikdy nedošlo na pěsti. A už vůbec ne od řidiče tramvaje. Těžko říci, jak by se situace vyvíjela, kdyby babička s dědou byli Češi. Jenomže nebyli.
Krátkozrací lidé se cítí ohroženi a tak se brání, jak mohou
Nemyslím si, že řidič, který sprostě na ukrajinské prarodiče malého výtržníka křičel, to dělal proto, že mu tolik záleželo na čistotě vozu hromadné dopravy. O tom vážně pochybuji vzhledem k tomu, že na tyto ukrajinské cestující hystericky řval, že v této zemi nemají co dělat. Z toho soudím, že případné znečištění sedadla dítětem českých rodičů, by možná řešil jinak. Ukrajinského dědu dokonce fyzicky napadnul. Upřímně, kdybych jako malý viděl takové napadení svého dědy, nevím, jestli bych si to navždy nepamatoval.
Je smutné, že v české společnosti panuje taková nálada. Xenofobní pražský tramvaják z linky číslo 7 zcela jistě není jediným Čechem, který nevidí za práh svého bytu nebo kabiny tramvaje. Takoví lidé nechtějí, nebo prostě nedokáží vidět, že se někde na světě děje něco strašného, co si ve své tramvaji ani neumějí představit. Že z takových částí světa sem lidé skutečně nepřicházejí Česko vydrancovat, že takoví lidé utíkají, aby žili. A když utečou na místo, kde potkají člověka jako je tento xenofobní tramvaják, který hrdě bude bránit všemi prostředky svojí rodnou hroudu, aniž by věděl, co vůbec brání a proč, jejich neštěstí a zoufalost jenom prohlubuje.
Incident v pražské tramvaji nastavuje naší společnosti zrcadlo
Ukrajinsky neumím ani slovo, ale oni mě uráželi
Řidič tvrdil, že na záběrech chybí ta část, kde jej ukrajinský cestující urážel. Druhou větou ale dodal, že jeho ukrajinským nadávkám vůbec nerozuměl. Řekl bych, že si dosti naběhl a usvědčil sám sebe. Jak tedy přišel na to, že je urážen, když tomu muži nerozuměl? Evidentně jej rozlítilo jen to, že se jedná o Ukrajince. A to vlastně ten hlupák vůbec neměl tušení, že matka dítěte je Češka, dítě je také české národnosti a jeho ukrajinský otec žije v Česku již hezkou řádku let. Ale děda s babi mluvili ukrajinsky a tak dětské botičky tramvajové sedadlo v očích šoféra přímo devastovaly a bylo potřeba tyto neřády ihned vyhodit z tramvaje a nejlépe i ze země. Toho ubožáka totiž neurážela slova, ale národnost cestujících.
Uprchlíci z Ukrajiny zhoubou nejsou. Zhoubou jsou právě takoví lidé, jako je tento dnes již bývalý řidič tramvaje, kterým jsou veškeré cizí problémy lhostejné. Kteří jsou zahleděni jen sami do sebe a mají pocit, že se jim neustále někdo pokouší vzít to málo, co mají. Naštěstí zatím takoví tvorové představují pouze menšinu. Bohužel některé politické strany v takových lidech neustále přiživují jejich imaginární strach, aby je udržely v neustálé poslušnosti, a co více, jak vidíme na tomto příkladu, docela se jim to daří.
Zdroje:
