Článek
Znechucení české společnosti současnou politickou scénou je bohužel natolik silné, že až 31 % dospělých Čechů je schopno tvrdit, že komunistický režim byl pro společnost lepší než ten současný. A nemám na mysli jen vládu Petra Fialy, ale celou současnou demokratickou politickou scénu, která svým dětinským hašteřením se a nelítostným soubojem o moc stále živí hlasy, které volají po návratu starých mravů. Takové zjištění je přinejmenším alarmující. V zemi, kterou komunistický režim pustošil více jak 40 let, stále existuje nemalá skupina lidí, kteří tuto zločineckou organizaci považují za správnou cestu pro svoji zemi. V zemi, kde komunisté zničili tisíce životů a rozvrátili tisíce rodin, dnes veřejně řeční vrchní komunistka soudružka Konečná a dovolí si otírat se o první dámu, která na rozdíl od ní a jejích věrných soudruhů, reprezentuje svoji zemi na výbornou. Někdy až komicky působící hádky mezi Petrem Fialou, Andrejem Babišem a dalšími vrcholnými politiky nejsou ale jediným důvodem toho, proč Češi začínají trpět amnézií a bagatelizují zločiny komunismu.
Za komunistů bylo líp
Za komunistů bylo líp, je zaklínadlo, kterým se ohání spíše starší generace, která komunismus skutečně okusila na vlastní kůži. Na první pohled se to zdá být naprosto nepochopitelné, ale vysvětlení to přece jen má. Lidé mají tendenci pamatovat si z dávné minulosti spíše radostné okamžiky a chmurné chvíle z mysli vytěsňovat. Pokud tedy někdo nebyl komunistickým režimem přímo vězněn, nebo mu nebyl například zastřelen bratr pohraničníky při pokusu o emigraci, tak skutečnosti jako komunistické kádrování, prázdné regály v obchodech, fronty na maso a banány a zavřené hranice mohou časem z paměti mizet, a být plně vytlačeny radostnými momenty, které člověk strávil s rodinou na dovolené v Luhačovicích nebo na Lipně. Nikdo opakovaně nevzpomíná na příkoří, ale vnoučatům raději vypráví o tom, jak jejich táta, když byl malý kluk, tehdy u rybníka zlobil.
Fronta u Tuzexu a ponižující směna Bonů s veksláky jsou jen špičkou ledovce obrazů komunismu
Navíc dnes je takový člověk pravděpodobně v důchodovém věku a je sužován nejrůznějšími zdravotními komplikacemi, které s sebou vyšší věk přirozeně přináší. Kdežto tehdy byl mladý, v plné síle a prožíval spoustu radostí se svými dětmi. Tehdy se skutečně mohl cítit lépe než dnes, ale děkovat za to komunistům je přinejmenším krátkozraké.
Babi, dědo, tehdy nebylo líp
Lidé do třiceti let zpravidla po návratu komunistů netouží. Je to doména spíše straších občanů, kteří mají tendenci si své mládí idealizovat a místo aby objektivně hodnotili dobu současnou a minulou, tak hodnotí sami sebe, jak se měli tehdy a jak se mají dnes. Jenomže takové srovnání je chybné. Senior nemůže srovnávat sebe tehdy a sebe dnes, musí srovnávat sebe tehdy a své děti, nebo dokonce vnoučata dnes. A ideálně nevynechávat příkoří, kterých komunistický režim lidem chystal požehnaně. Mladí lidé by měli se svými rodiči a prarodiči pravidelně rozmlouvat o dobách minulých i současných a tím se pokusit minimalizovat škody, které současná politická scéna páchá. Pokusit se starším lidem vysvětlit, že rudý volební lístek se jménem soudružky Konečné jim mládí vrátit nemůže, ale vnoučatům jej může sebrat, nebo alespoň znepříjemnit.
Ať už člověk preferuje kteroukoliv polickou stranu současné vlády Petra Fialy, nebo předchozí skvadru okolo Andreje Babiše a Aleny Schillerové, stále se ve všech případech jednoznačně jedná o demokratická uskupení. Každá z těchto „znepřátelených“ stran má své klady, zápory i skandály, ale stále je to docela jiné kafe než soudruzi okolo Kateřiny Konečné, jejíž úspěch v eurovolbách musí nutně být trnem v oku každého demokrata. Věřím a doufám v to, že neschopnost demokratických politiků získat si důvěru občanů České republiky nevyústí až v nedůstojný návrat soudruhů do poslaneckých lavic. I přesto, že současné demokratické strany asi nepředvádějí přesně to, co by jejich potenciální voliči chtěli vídat, stále jsou o parník lepší volbou, než barvit Poslaneckou sněmovnu do ruda.
Zdroje:
