Článek
Škola už dávno nutně nemusí být základem života. Ve škole se člověk učí, jak nevyčnívat z řady a jak co nejsvědomitěji plnit zadané úkoly. Jsou žáci, kteří zadané úkoly plní s velkým odhodláním a přesně vědí, proč to dělají. Přece proto, že za to budou odměněni dobrou známkou. Budou mít pěknější vysvědčení, než ti, kteří pro plnění zadaných úkolů nadšení postrádají. Jenomže i tito studenti někdy dobře vědí, proč to dělají. Pokud člověk touží po kariéře ve velké společnosti s možností výrazného kariérního růstu a plánuje celý život strávit prací, je pro něj škola jasnou volbou. Ale co když si život někdo představuje jinak?
Co když někdo prostě nechce jet po starých kolejích jako táta a děda? Co když někdo prostě chce dělat to, po čem touží a ne to, co od něj okolí očekává? Ví, že školou projít musí, ale zároveň třeba ví, že mnoho školních poznatků v životě nezužitkuje.
Chci dělat, co chci já, ne co chtějí ONI
Lidé ve velkém otročí stereotypům a podléhají dojmu, že život je nekončící přehlídka sebe samých. Jak bychom vypadali, kdybychom měli u domu obyčejné auto? V takovém saku nebo kostýmku se na poradě přece nemohu ukázat? Vždyť si o mně lidé budou myslet, že jsem socka, když budu mít pět let ten samý mobil. Není náhodou důležitější, jak vypadám sám před sebou a co si myslím já sám o sobě samém, než to, co si myslí ostatní? Ostatní si klidně mohou žít své životy podle svého a já udělám totéž.
Zdaleka ale není výjimkou, že člověku, který má přesně tu kariéru, jakou mu vybrali rodiče, bude šéfovat spolužák, o kterém ti samí rodiče vždycky říkávali, že z něj nikdy nic nebude. Není výjimkou, že pracovní místa tvoří právě lidé, kteří již ve škole věděli, proč to dělají, když se kromě učiva a plnění úkolů věnovali i sami sobě. Zajímalo je, co chtějí sami a ne jen co chce paní učitelka.
Protože se to tak dělá. Ale co je to „SE“?
Lidé, kteří v sebe věří a nenechají si nakukat, že se něco prostě nějak dělá a že musí někým být, jsou často právě ti, na jejichž snech tvrdě pracují oni pilní spolužáci s překrásným vysvědčením. A vůbec jim nedochází, že zase jen plní něčí úkoly, za které zase dostávají odměny. O to horší je, když tyto odměny, říká se jim mzdy, vyházejí za věci takové, aby je ocenilo jejich okolí. A až peníze za věci, které jim zajistí uznání okolí, vyházejí, druhý den se hlásí na značkách, aby spolužákovi, kterého ve škole doučovali a dávali mu opisovat sešity, mohli splnit další z jeho snů. Jeho snů, ne snů jeho okolí.
Někdo se ve škole naučil, jak se stát tím nejlepším „plničem úkolů“. A jiného škola třeba naučila, že právě takto, to nikdy nechce a hned na tom začal pracovat. Po svém. Ne tak, jak se to dělá. Tak jak chce dotyčný sám. Je na každém, jak bude jeho život vypadat. Člověk se může snažit skvěle působit na své okolí a tak získat jeho obdiv. A nebo může působit skvěle především sám na sebe. Za mě je volba jasná. Člověk by neměl promrhat život tím, že se neustále snaží někomu zavděčit a věci, které mu přijdou spatně, dělá špatně jen proto, že se to tak dělá a dělá to tak každý. Když budeme věci dělat stejně, jako každý, dopadneme jako kostička v tetrisu, která zapadla a navždy zmizela. Především sama před sebou.
