Článek
Koupili jsme svého času chalupu v malé zemědělsko vinařské obci, na hranici s Rakouskem. Naivně jsem se domníval, že potřebnou rekonstrukci zvládnu sám a lacino. Boží prostoto! Dělali jsme na ní 10 let, ale o tom psát nechci.
Hned za chalupou byla cedule, „Hraniční pásmo, vstup jen na povolení“. Přiznávám se, že jsem tu ceduli, jak se bouraly dráty ukradl a pověsil u svého sklípku.
Za cedulí byla asfaltka, říkalo se jí „signálka“, určená pro PS,(pohraniční stráž), po které se prý dalo dojet až do Aše. Dál už v „pásmu“ byly sklepy. Tedy vinné. Místní a jejich návštěvníci byli tolerováni. Běda, ale cca 100 m za sklepy! Nástražné systémy, světlice atd. Svého času tam byl v noci rachot, když zajíci či jiná zvěř spustili výstrahu.
Poněkud jiná situace nastala v "burčákové “ době. To ta asfaltka pomalu nestačila přijíždějícím „bafuňářským“ T-613. Jednou jsem se je snažil spočítat, při dvacáté Tatře jsem toho nechal a šel raději něco dělat. SPZ snad z celé republiky.
Ještě před tou „burčákovou“ dobou se konaly místní hody a před nimi uplatňovaly místní ženské právo ke sklípkům. A o to, se s vámi chci podělit.
Dokončoval jsem výkop pro kanalizaci uvnitř chalupy. Najednou slyším jakési snad zpívání, trochu do sopránu, trochu do altu. Kouknu ven a na cestě ke sklípkům štráduje hejno žen. „Ať žije svatá Cecilka, ať žijí hode, dneska jsou sklépky naše!“
Soused také vykoukl, a já na něho: „Jaká Cecilie, ta má svátek někdy v listopadu a co je to za pozdvižení teď?“ Soused vysvětlil. „Ten náš kostel, je zasvěcen svaté Cecilii. No a tady se traduje, že jednou za rok mají ženské právo mít klíč ke sklípkům a v listopadu by je už nikdo ke sklípkům nepustil.“ Pořád jsem nerozuměl, a tak pokračoval. „Víte sousede, chlapi jsou buď ve fabrice, nebo v družstvu a na ty své vinohrádky nemají čas. Snad jen v sobotu nebo neděli, a to nestačí. Takže o vinohrad se starají ženské. Každý chlap v dědině má svůj sklípek a klíč k němu. Je jen jeho a ženské ho nepůjčí. Kdyby ano, tak to by ani nesměl do hospody, i malí pagátli by se mu smáli. No a protože ty ženské se o vinohrad starají, (k dělání vína nesmí, to by zkyslo), tak alespoň jednou za rok, dostanou ten klíč.“
Tak teď už mi byl jasný, ten průvod ke sklípkům.
Bylo už po deváté, pomalu jsem končil s prací a uslyšel z dálky něco jako zpěv. No zpěv, jen jakési zvuky. Kouknu ven a vidím, že se po té asfaltce blíží jakási rojnice, křídla se jí potácejí po poli, (asfaltka nemohla stačit). Raději jsem zalezl.
No a najednou zvonek. Otevřu, a tam dvě. „My jsme vám přišly pomoc, když jste tady tak sám.“ Jak to mohly vědět? No, na vesnici se nic neutají. „Tak pojďte dál, ale pozor, je tu výkop, tak jen potom prkně.“ První přešla, ale pod druhou coulové prkno prasklo. Stála tam v tom výkopu jako špunt v láhvi a začala bědovat. Nezbylo, než výkop rozšířit, aby mohla vylézt. Nějaké odřeniny spravil kysličník. „Máte kafe?“ Měl jsem a uvařil. S nějakou konverzací se nedalo počítat. Kafe vypily, poděkovaly, dostal jsem od obou velkou pusu a šly. Bylo štěstí, že jsem ten večer nikam jet autem nemusel. Při případné silniční kontrole bych asi nadýchal.
