Článek
Říká se, sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, atd. Také se říká, samochvála smrdí, nebo taky, dobré zboží se chválí samo. Tak si vyber!
Jo skromnost, je prý ctností, no přijde na to. Skromnost prý vždycky oceňuje okolí. Možná ano, ale stejně si myslím, že by si to měl každý srovnat v hlavě sám a jen třeba pro sebe a poctivě.
Napadá mě příběh pana filosofa Sokrata. „Vím, že nic nevím!“ To by se mělo tesat i do mramoru. Jestliže si uvědomuji, že toho moc nevím, tak to je pro mě velká šance, se něco ještě dovědět. No jo, ale to platí jen v případě, že bych poctivě chtěl, se něco dovědět, a jen sám pro sebe připustit, že to s mými znalostmi není vše OK. Zdůrazňuji, že takovou úvahu si mohu dovolit jen sám pro sebe.
Jestliže jsem dostal nějaký „ouřad“, tak jsem s ním dostal i příslušný rozum. To ti, kteří mě do toho ouřadu dosadili, museli vědět!
A tak ten „ouřad“ skromně přijímám, a budu ho vykonávat podle svých nejlepších..atd. Jo a z mé strany je to přeci oběť, pro lepší příští nás všech. Jaká skromnost..
Zapomněl jsem na neskromnost. Také existuje, a jak! Většinou ji ale vidí ostatní, ne já. Copak je to neskromné, když z moci svého úřadu či postavení pomáhám svým nejbližším?, a nejenom jim, samozřejmě zcela zdarma! Je přeci zcela normální a logické, pomoci někomu, kdo pomoc potřebuje a dosáhne tam, kam já ne. To je přeci normální a každý to dělá! Když se podívám kolem sebe, jsem až neuvěřitelně skromný. No, jsou různé názory.
Takže se vrátím k tomu Sokratovi. Měl spoustu žáků, kteří ho prosili, aby tu číši bolehlavu nepil. Snažím se mu trochu porozumět. Když pochopil, že ostatní nechtějí pochopit, o co jde, a taky třeba ta Xantipa, už mu ta číše připadala jako rozumné východisko.
Skoro smutním, co se u nás děje. Naštěstí číše bolehlavu je v nedohlednu. Jo, a taky nejsem Sokrates…
