Článek
Naprosto chápu, že , ženy, mají asi ve svém genovém imperativu, povinnost, najít nejvhodnějšího partnera, pro další pokračování rodu. No, a pokud tenhle momentální typ partnera není, tak ten partner poblíž, musí holt vyhovět, a přizpůsobit se,aby ta kontinuita rodu, byla zachována. Jo, a , aby vyhověl, tak o tom je částečně ten film.
Použiji pár sentencí z toho filmu.
„Tak, to jsem nevěděl, že když podepisuji doklad o svatbě, že tím současně podepisuji zákaz vycházek, bez dovolení ženy, že musím ženě všechno říci, kam půjdu a s kým, a dokonce čekat na její souhlas.“ Nepochopil jsem, že ta moje žena vždycky nejlépe ví,co bych měl, a co ne. (Názor tchyně, kterou m.j. exelentně zahrála paní Iva Janžurová.), je naprosto jednoznačný. No a co dál.
Netušil jsem, že po svatbě musí nastat období mé „domestikace“, abych byl vůbec hoden! Není ale divu. Jde přeci o zachování rodu!
Pan Werich to posvatební období pěkně charakterizoval. „Naše původní rozdílné názory, se postupně začaly sbližovat, až ty její nabraly vrch.“
Takže v podstatě chvála ženám. No, uznávám, uznávám, ale stejně nějaký červíček vrtá.
Nezpochybňuji, skoro možno říci, rozhodující vliv žen, na to rodu zachování. No jo, ale pro to rodu zachování musí být podle přírody dva,(no většinou , někdy i tři…)
Takže ten film se mi moc líbil, a skoro si myslím., že by ho měly zhlédnout, všechny ženy tak po čtyřicítce.
Jo, a taky se říká, nemrač se na zrcadlo, když máš křivou hub
