Článek
Je kritika a „kritika“. Ta první, jestli ve svém dopadu znamená něco jako zpětnou vazbu, tak ta je kýžená. A ta druhá? V naprosté většině se používá spíše jako zbraň, pro dosažení svého cíle nebo „cílečku“. K té zpětné vazbě, kterou by kritika, podle mě, měla mít.
Je známá věc, že jakýkoli systém, technický, společenský, a vůbec jakýkoli, musí mít zpětnou vazbu, aby plnil svůj účel. Je to v podstatě nějaké ohlédnutí a případná korekce směru v zájmu plnění vytčeného cíle.
No, a ta druhá kritika? Jestli se s ní chcete seznámit blíže, poslouchejte jednání naší sněmovny. Je snadné kritizovat cokoli nebo kohokoli. Připomíná mi to někoho, který umí rozebrat úplně všechno, ale složit zpět do provozního stavu, tak to je nad jeho síly. No jo, ale když kritizovat je tak snadné!
Snad nejhůře dopadají kritici, tak zvaných věcí veřejných. Své by o tom mohl povídat třeba Ježíš, Jan Hus, chilský Allende, nebo třeba Mahátma Ghándí. Ježíše ukřižovali, Husa upálili a Allendeho zastřelili. Nejlépe dopadl Mahátmá Ghandí, který se dožil konce svých dnů a navíc se jeho myšlenky uskutečnily. To je ale opravdu výjimka.
Pak tu máme ještě sebekritiku. V minulé době žádanou, nařizovanou, a kontrolovanou. Samozřejmě před kolektivem. Tak to už bylo přímo morbidní, myslím před tím kolektivem.
Jinak sebekritika je zase jen zpětnou vazbou a potřebnou vazbou! Pokud jsem jí schopen, sám a pro sebe, mám velké plus.
Ono je to ale problém, formulovat kritiku někoho tak, aby ji přijal, nebral to jako útok a chápal ji jako pomoc.
„Zase jsi na balkoně bez ponožek! Chceš se nastydnout a ještě mě nakazit? Jak je to možné, že ses zase pokecal omáčkou? Každý ví, jak se má jíst a nepokecat se! Jsi úplně nemožný!“
No to je kritika téměř oprávněná. No jo, ale kritizovaný má sto chutí jít na ten balkon ve spodním prádle a v druhém případě na sebe zvrhnout talíř omáčky. Takže, aby ta kritika byla přijatelná, když je oprávněná, měla by mít také přijatelnou formu.
Já vážně nevím. Asi se mi dosud nepodařilo přesvědčit ženu, že i když oprávněně kritizuje má pochybení, mělo by to mít odpovídající formu, jinak se to míjí s výsledkem. A to je docela škoda, protože má občas pravdu, jen díky té formě nezkousnutelnou.
Takže, co s tou kritikou?
Pokud má mít, podle mého, funkci zpětné vazby, tak se bez ní neobejdeme. A ta druhá kritika pro kritiku? Tak ta jen otravuje a vadí.
