Článek
Slááááva, hurááá! Jaro je tady i podle kalendáře. Tohle období mám nejraději. Zimu nemusím, snad jen krátce tu ladovskou. Léto budiž pochváleno, i pěkný podzim dlužno pochválit, ale jaro!!! Na chalupě je parádně, vyhřívám se na sluníčku a pozoruji ten cvrkot.
Skřivánek
O Hromnicích prý skřivánek musí vrznout. No nevím, zatím jsem ho vrzat neslyšel. Až teď. To je vrzotu! Třepetá se někde v nedohlednu, ale slyšet je ho až až. Skřivánčí řeči moc nerozumím. Domnívám se ale, že se pyšní, jak ulovil pěknou skřivánčici, má přeci výbornou genovou výbavu! Hnízdo pěkně ukrýt, a založit nový skřivánčí rod.
Vrabci
Jako kluk jsem po nich střílel prakem, když kradli slepicím zrní. Byla jich hejna, přiznávám, že jsem žádného netrefil. Jen jsem se vytahoval před kluky, kolik jsem jich dostal. Naše kočka o tom něco věděla, a když jsem se tahle vytahoval před kluky, dívala se na mě s pohrdáním. Pak se postupně vytráceli, no jo ta chemie. Dneska se ale malé houfky těch křiklounů zase objevují.
Pozoruji, jak stále hledají, kde si postavit hnízdo. Je to pro ně štrápace, ale přece objevují byty po vlaštovkách. A už začínají nosit uschlou trávu a další vystýlku. To jejich nové hnízdo! Všude něco čouhá, no asi mají jinou představu o estetice bydlení a za chvilku ten jejich nový byt, vlaštovčí hnízdo nepřipomíná. Jsem zvědavý, jak to dopadne, až se vrátí právoplatní majitelé těch bytů. Pokud vím, tak vlaštovky ustoupí a postaví si hnízdo jiné. Kdo by také o takovou vrabčí haluznu stál! Napadá mě přísloví, Drzé čelo, lepší než poplužní dvůr! Že by se někdo u nás z té vrabčí politiky poučil?
Čmelák
Ve staré studniční skruži schraňuji dešťovku na zalévání. Chci si nabrat do konve a vidím, jak se tam máchá čmelák. Že by si dopřával lázeň, se mi nezdá. Točí se dokolečka, vrčí křídly, ale ke spásné stěně mu to nejde. Opatrně ho podebírám prstem, hned se uchytil a přestal vrčet. Kousek popolezl, ale neodlétává. Zřejmě mu namoklo létací zařízení. Pozorně si ho prohlížím a přemýšlím, jak se do té vody dostal. Kolem nic nekvete, takže žádná pastva. Ale za rohem stodoly rozkvétají narcisky, a pak mi to došlo, „že tys nasával na narciskách? Obžero!“ Neříká nic, jen trochu popolezl . „Vidíš, kam vede nemírné pití?“ kárám ho. Žádná odezva, jen si trochu protáhl křídla. Zvedl jsem ruku výše, popolezl na samý konec prstu. Párkrát se zatočil a vznesl se. Sice trochu toporně, ale letěl. Sleduji kam. Kam? No přeci k narciskám…
Ať je jaro pochváleno.
