Článek
Byla doba, kdy jsem lavičky vnímal jako odpočinutí těch starších. Ať si stařečci a stařenky odpočinou. Nedovedl jsem si představit, že do té kategorie sám spadnu. Čas oponou trhnul ( jak se říká ) a jsem v tom!
Vždycky jsem protestoval, že já nikdy nebudu krmit holuby a vést nějaké ty lavičkovské řeči. Holuby nemusím, docela mě štvou, nekrmím a pokud to dělá někdo jiný, trpím, ale mlčím. A lavičkovské řeči? Jo, tak ty mě neminuly.
Když se rozhoduji kam na procházku, vždycky zkoumám, jestli jsou tam lavičky, jak daleko od sebe a tak. Našel jsem trasu a vyrážím. První odpočinutí tak cca 500m a usedám. Někdo vedle mě požádal, jestli si může přisednout. „Prosím“, i když jsem raději sám. Docela pěkná, dalo by se říci i oblečením, dáma. A co říkám na penzijní reformu, mlčím a hned se mi dostane obsáhlého referátu. „Nebýt pana Babiše, umírali by penzisti hlady!“ Tak to mě naprudilo. „A víte jistě, že to pan Babiš platil ze svého?“ „Platil, neplatil, ale zařídil!“ No, má trochu pravdu, ale víte paní, proč se tak za ty penzisty bere? No oni mají dost významný volební potenciál. „O tom já nic nevím a na pana Babiše mi nesahejte!“
Těžká řeč. Zkoušel jsem hovor přesměrovat jinam, vždycky jenom chvilka a zase ten Babiš. „Víte paní, že bylo jakési povídání u prezidenta Pavla, kde se paní Schillerová a pan Havlíček na něčem málem dohodli, pak se vrátil Babiš a vše bylo jinak, prý špatná akustika?“ Mlčela, asi neměla co říci.
Raději jsem vstal a odešel. Změnil jsem procházkovou trasu. Nepomohlo to. No asi ne nadarmo se povídá „kam čert nemůže, nastrčí babu!“ Já nevím, jestli mě sledovala třeba dalekohledem z balkonu, ale vždycky se objevila. A zase o Babišovi. A tak už ani nevím, kudy kam. Na procházky musím, kvůli zdravotnímu stavu a abych kvůli ní měl pokoj a ctil Babiše, tak to teda ne! Mohu se třeba někam vyvést autobusem na konečnou, odkráčet ty potřebné kroky. No jo, ale ony tam nejsou ty lavičky…
