A co vy si představujete pod takovým slovem „venčení“?

Na naší běžné odpolední procházce mě a mého psa dojel strážník na kole, zastavil nás a oslovil, pár minut jsme si povídali o psech všeobecně, sledoval chování mého psa, až pak mi řekl:

„Dostali jsme na vás oznámení, přímo na vás a vašeho psa, že váš pes chodí stále na volno, někdo vás oba vyfotil na ulici a ta maminka, co nám poslala fotku, si na vás stěžovala.“

Ukázal mi fotku, ano, byla jsem tam já a můj pes na ulici, pes sedí vedle mě, zatímco já si povídám se sousedkou.

„Stejně jako na fotce i tady teď váš pes sedí vedle vás, já vám nemám co vytknout, vidím i tady, že je klidný, pod kontrolou, že ho máte vycvičeného a ovládáte ho. Lidé nevědí, co to znamená mít psa na volno, vykládají si to jinak a stěžují si i na psy, kteří jsou pod kontrolou na procházce se svým pánem.“

Rozloučili jsme se, bylo to v podstatě příjemné setkání, které ale ve mě vzbudilo zájem o názory a ujasnění pojmů.

Oslovila jsem mluvčí městské policie Bc. Irenu Seifertovou a ta mi laskavě poskytla vyjádření.

Situace týkající se volného pohybu psů v Praze není podle mluvčí strážníků jednoduchá. „V první řadě bych apelovala především na zodpovědné chování každého majitele psa, aby poskytnutím volnějšího pohybu svému miláčkovi nezpůsobil újmu na zdraví či majetku jiným osobám. Tedy, aby nenechal skákat psa, byť z čiré radosti, na jiné osoby, nebo dokonce děti. Aby si uvědomil strach některých lidí ze psů, a respektoval to, že jim může být očuchávání jejich psem nepříjemné. Volným pobíháním není situace, kdy má páníček svého psa v dohledu a pes reaguje na jeho zavolání nebo impulz z technického zařízení. Za těchto podmínek je možné chodit se psem po ulicích a na dalších místech, kam není vstup se psy jinak omezen. Samozřejmě ale jen tehdy, kdy nedochází k ohrožování bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, k zmíněnému obtěžování, k poškozování věcí či ohrožování zdraví osob, ale i dalších zvířat, za případné následky nese chovatel odpovědnost včetně té trestněprávní. Jiná situace nastává ve veřejné zeleni, která je součástí zahrad a parků. Na těchto vymezených místech je stanovena povinnost mít psa na vodítku. Vlastník pozemku pak může grafickými značkami stanovit výjimky z těchto zákazů. Při porušení této povinnosti pak mohou strážníci řešit přestupky na místě, v současné době neexistuje norma, která by ukládala chovateli obecnou povinnost mít psa za každých okolností na vodítku. Existuje však jeho plná odpovědnost za jím způsobené škody.“ Mluvčí městské policie zároveň vyzývá k tomu, aby lidé v případě obtěžování či dokonce napadení ze strany zvířete, volali na linku 156 nebo 158 co nejdříve. „Pozdější řešení, kdy dojde k časové prodlevě, je vždy méně efektivní, někdy se nepodaří ani dohledat viníka. Přestože se snažíme maximálně využívat kamerový systém a nasazovat strážníky do exponovaných lokalit, jsme samozřejmě limitováni jak technicky, tak i personálně.“

V této odpovědi je jasně formulováno, co je třeba respektovat, a především je zde vysvětlen pojem: „volné pobíhání psů.“

Já mám svého psa cvičeného, je mým asistentem při rehabilitacích jiných agresivních psů, i na ulici se mohu spolehnout na jeho poslušnost. Avšak beru si ho na vodítko, pokud proti nám jde maminka s kočárkem, dítě, cizí pes, či evidentně nevychovaný pes. Beru si ho na vodítko, hlavně proto, abych dala jasný signál přicházejícím, že je pes pod kontrolou a nic jim od nás nehrozí. Můj pes by prošel v klidu stejně i kdybych ho nepoutala, ale to přicházející neví, a tak čistě ze slušnosti a pro dobrý pocit všech si prostě psa připoutám.

Oba se chováme slušně, přesto si při běžné procházce občas vyslechneme třeba i z druhé strany chodníku, halekání lidí neznalých, ale chtivých diskuzí: „Vemte si toho psa na vodítko, jak to, že nemá košík…“ Nepouštím se do konfliktu s pouličními diskutéry, ale třeba si někdo z nich přečte tento článek.

Na našich procházkách se potkáváme s ostatními pejskaři a jejich pejsky, známe se a můžeme si navzájem mnohé dovolit, vlastně by bylo neslušné nepozdravit se se známým pejskem stejně jako s pánem, je žádoucí, že s našimi známými se přivítáme, pejsci si hrají, my je pohladíme a nevadí i bližší kontakt, protože si to navzájem dovolujeme.

Ovšem mezi cizími lidmi a psy je to jiné, já psy miluji, ale i mě je nepříjemné, když na mě na ulici začne skákat cizí pes, když se přiřítí rozdováděný, neznámý pes, který si žádá pozornost mou a mého psa, začne na nás skákat, štěkat a dorážet… A opravdu hodně mě zlobí ti pejskaři, kteří nechávají neuklizená hovínka po svých psech, dnes, zítra, stále, každý den nechávají na ulici, kde bydlí, ve svém domově za sebou hovínka svých psů. To určitě není v pořádku, ale máme tu opět jen tu možnost apelu na soudnost majitelů a jejich slušnost či odpovědnost.

Jak uvedla mluvčí městské policie, vlastník pozemku si může grafickými značkami stanovit výjimky, ovšem jejich srozumitelnost a případný postih za porušení a nerespektování grafických značek je velmi diskutabilní.

Dovolila jsem si vznést pár obecných dotazů na náš městský úřad, zajímalo mě, jaká pravidla pro umisťování tabulek existují.

- Je třeba prokázat nějaký problém, či důvod, který předchází umístění tabulky anebo se dá její umístění vnímat jako preventivní?

„V našem případě jde většinou o umístění preventivní – z hygienických důvodů nemohou psi do prostoru parku, který je určen především dětem. Na jiných místech vstup se psy zakázán není., je však třeba omezen jejich volný pohyb bez vodítka, což je uvedeno na schváleném a vyvěšeném návštěvním řádu.“

- Když rozhodnete o umístění zákazové tabulky, jak vybíráte formulaci tabulky: „Zákaz venčení psů“, „Zákaz volného pobíhání psů“, „Zákaz vstupu se psy“?

„Podle účelu, ke kterému má sloužit. Zákaz vstupu se psy značí, že do prostoru se se psy nesmí vůbec. Zákaz volného pobíhání psů značí, že psi do tohoto prostoru mohou, ale pouze na vodítku.“

- Kdo je oprávněn kontrolovat dodržování zákazů plynoucích ze zákazových tabulek umístěných Městským úřadem a kdo ukládá případný postih?

„Městská policie a Policie ČR.“

Z odpovědí je zřejmé, že grafické tabulky slouží preventivně, resp. připomínají občanovi jeho povinnosti plynoucí ze společného soužití. Z formulace odpovědí, je ale bohužel i zde čitelné nedorozumění ve výkladu pojmu volného pobíhání psů.

-Když si někdo umístí zákazovou tabulku na svůj soukromý pozemek, dá Vám to na vědomí, žádá, schvalujete nebo si je může každý umístit dle své libosti?

„Tuto skutečnost nám občan nesděluje, městská část její umístění ani neprojednává ani neschvaluje.“

Je logické, že na soukromé pozemky si grafické tabulky umisťuje vlastník, ovšem úřad i soukromý vlastník používají stejné tabulky, a já jako občan nemám šanci, pokud nebudu studovat výpis z katastru nemovitostí, zjistit které tabulky jsou soukromé a které obecní. Stává se to důležitým ve chvíli nějakého pochybení a případného vymáhání postihu. Má narušitel věřit soukromému vlastníkovi, který se odvolává na policii? Z mé vlastní zkušenosti jde zase jen o svárlivost, bezohlednost z jedné strany a uplatňování domnělé nadřazenosti na straně druhé.

V první řadě je to striktně použitý ZÁKAZ, na to slovo jsme všichni citliví, ale formulace tabulek jaksi sama svádí k tomu je podceňovat, zvláště jsou-li doplněny kálejícím pejskem, omlouvám se, ale takovou značku vnímám jako sdělení mému psovi k jeho postoji při vyprazdňování.

Velmi často je na takové tabulce zakázáno: „VENČENÍ“. Hledala jsem poctivě a jedinou definici slova venčení jsem našla jako: Odchod z bytu za účelem vyprázdnění psa.

No ale co když neodcházím z bytu anebo co když už se můj pejsek vykakal a pokračujeme v procházce, pak tyto tabulky a jejich zákaz pro nás již neplatí?

Těch úsměvných spekulací o smyslu preventivních zákazových tabulek by bylo jistě mnoho, určitě by všemu nejvíce napomohlo, kdybychom zbytečně nemuseli označovat cedulkami to, co je zřejmé, kdybychom všichni po svém psovi důsledně uklízeli, nenechali ho obtěžovat lidi a psy, kteří o to nestojí a nezapomínali základních zásad společenského chování také na ulici, v obchodě, na úřadě, v metru, na hřišti…