Článek
Nejsem spisovatelka
Knihu jsem začala psát na popud lidí, které jsme potkávali na ulici, lidí, kteří s námi sdíleli náš příběh od začátku. Když jsem se psa ujala, jeho agresivní chování obtěžovalo a strašilo všechny každý den, postupně se začalo zlepšovat, jeho převýchova ho měnila a lidé, kteří se nám dříve vyhýbali nebo nadávali, sami začali přicházet pomazlit toho napraveného psa a slovy obdivu nešetřili, až jsem prvně slyšela větu: „To je úžasný příběh, někdo by to měl napsat!“ Nejsem spisovatelka, ale začala jsem si psát, na základě deníku, který jsem si vedla od prvního dne, kdy ke mně pejsek přišel. Psala jsem si zatím jen pro sebe, jednoduše, obyčejně, stejným stylem, jako jsem mockrát příběh vyprávěla na ulici těm, kteří se ptali, stejně jsem ho zaznamenala i na papír, ale když už to bylo na papíře, nemohla jsem to nechat být.
Napsat nestačí, musí se vydat
Napsat knihu je první část, pak je třeba ji také vydat. Byl to pro mě neznámý svět, hodně jsem se snažila, hledala vydavatele, ale každý chtěl knihu upravit nebo zkrátit, to jsem nechtěla, vím, že každé slovo tam je právem, a tak jsem se rozhodla si knihu vydat sama. Opět jsem udělala několik chyb, jako třeba volbu nezodpovědné korektorky, která v prvním vydání nechala všechny mé gramatické chyby - a že jich bylo! Dnes už jsem se češtinu doučila, kniha je vydaná, prodává se již třetí (opravené) vydání a má i pokračování s názvem Je dobrej.
Každý pes stojí za to
Úžasné recenze vypovídají, že osud odmítnutého psa žádnému není lhostejný. Odkryla jsem v příběhu všechny těžkosti, radosti, problémy i euforie, oběti i ztráty z převýchovy agresivního psa. Poctivě jsem vypsala všechny chyby, kterých jsem se dopustila a musela je pak napravovat, to proto, aby čtenář věděl, že v tom není sám a že i přes to, že se třeba chvíli nedaří, že to vždycky jde, že každý pes stojí za to. Cit, který dokáže zvíře dát, mě naplňuje velkou pokorou, prožívat s ním to osvobození je nepopsatelné a když to vše zvládneme, pak především člověk je ten nejvíc obdarovaný!
