Článek
Má to však jeden háček. Maminka nemá nakoupeno, protože nemá, za co. „A nechce to nikomu říct, aby jí nás dali“, pokračuje text od Michalky.
„Měla jsem slíbeno od kamaráda, ale ten to protočil na nulu“, stěžuje si. Prý byli domluvení, že jí půjčí. Peníze, které plánoval vyhrát v automatu. Ale nevyhrál. Kapesné utracené, kámoš nedopadl, nemají mámě tedy jak pomoct. „Tak jestli bys, teto, mohla?“, prosí dívka.
Posílám pětistovku, že mi ji někdy vrátí. Holky jsou v tomhle zodpovědné. Všechny je znám, ty čtyři děti. Tak ať přes víkend nejsou o hladu.
Celkově to však působí, že je tam něco špatně. Jestli poctivě pracuje, zaplatí nájem a - nic jí nezůstane, může se přece prokázat sociálce. Narovinu to říct, žádat o další dávky, o příspěvky. A ne to tajit. Pokud výplata zahučí někam (drogy/alkohol/automaty/exekuce, nebo nějaká jiná negativa, o kterých okolí vědět nemá), je těžko představitelné, že by v takové situaci měla mít na krku čtyři děti. I když jsou její a chtěly by k ní. Pořádně do toho nevidím, nemám kompletní informace; dojem mám nicméně strašný. Hlavně z té jejich mámy.
Pokud jde o potravinovou pomoc, mám pocit, že ji poskytovala manažerka klokánku. Kde holky už nejsou, ale třeba by mohla? Navrhnu Míše, ta to zamítne. „My už s nimi nechceme mít nic společného, pak jen o mámě říkají, že je bezdomovec, alkoholička a tak dále“, rozčiluje se dívka na messengeru. „Nic proti nim nemám, ale už nejsme v kontaktu“, uvádí na adresu bývalých tet.
Pátek 23.ledna 2026
„Volaly mi holky…“, píše bývalá kolegyně. Myslí je, Míšu s Markétou (a jejich dvě mladší sestry). Že jsou falešné, manipulativní, říkají každému, co se jim zrovna hodí, se o těchto dětech ví. Přesto jsem měla sklony právě Markétu s Míšou brát jako lepší, poctivé, méně falešné apod. Nejspíš neprávem.
Vůbec to nemyslím ve zlém, takhle to mají všechny děti, spíš mě to vždycky zaskočí. Znovu a znovu - zvlášť, když je to ještě ke všemu zbytečné. Když o nic nejde. Když tohle dělají jen tak.
„Teto, ty seš jediná, na koho se můžeme obrátit, když potřebujeme pomoc“, psaly mi obě nejednou. Pokud je člověk jediný, kdo může, tak - musí. Hláška údajně z filmu Vesničko má, středisková. Přišlo mi, že to tak opravdu je. Když jsem jediná. Teď mě napadá - kolika z nás…
Předloni v zimě jsem pracovala s bezdomovci. Sezóna v charitě, nezvyklá, hezká práce. Zajímavá zkušenost. Krom toho, že byli skvělí, byli i zdatní manipulátoři. Lháři a další podvodníci. Tam se to vysvětlovalo jako jejich strategie přežití, kterým se celoživotně učí. Protože musí - v dané situaci. Prý jim nic jiného nezbývá. Možná to děti (tyto ústavní, které už brzy dostaly naloženo), mají podobně.
Na tom mém plánu (kdy jsem záloha, bé), to nic nemění; pouze si po čase znovu uvědomím, že je potřeba být taky opatrná. Obecně, u všech dětí. Tedy i u Míši s Markétou.
Poznámka:
Jedná se o text na pokračování. Tato platforma dnes už bohužel nepřipouští přehledné číslování dílů, tak se to musí obcházet.
Příběh je skutečný; z důvodu ochrany osobních údajů byla jména změněna.
ZDVOP = zkratka pro Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
ZDVOP je příšerné slovo, proto je v tomto významu v textu používáno označení klokánek. Bývají brána jako synonyma. S tím klasickým, známým Klokánkem FOD to nemá nic společného (než to, že se zabývají tímtéž).
Autorka (37) pracuje střídavě v gastronomii a v sociálních službách.
