Článek
Pátek 21. 4. 2023
Máme sraz v poledne ve Stromovce. Nejdřív chodíme: teprve teď vidím, jak je vysoký –; potom mi koupí oříšky a zakotvíme na slunci na lavičce. Na jedné straně úleva, že už si nemusíme vykat; – rozhoduju se brát to tak, že to střet zájmů není, když už tam nepracuju –; na druhou stranu je to – zvláštní. Poprvé mimo nízkopráh. Mimo ten prostor, kde všichni jsou vyšinutí. Kde je to běžné, normální.
Přece jen trochu jako bezdomovec vypadá, uvědomuju si. Dnes mnohem víc, než mi doposud připadalo. Taky se k tomu hlásí: „Čůčo a toaleťák, základní výbava každého bezďáka,“ směje se s lahví v ruce. Zarostlý alá Rumcajs, s hlavou dohola. Prý takhle chodí od patnácti. – U nás měl vždycky kšiltovku nebo šátek; takhle ho vidím poprvé.
Ne že by mluvil z cesty –; přesto to pro mě je trochu schíza. Plynule přechází z tématu do tématu, známí a jejich známí, příběhy ze včerejška, nebo i staré dvacet let. Mám problém se v tom vyznat; moc se neorientuju, kdo je kdo a – vlastně mě to dost unavuje. Rozhodně víc než zajímá/osloví.
Dále pak vztahy, jeho soukromí. „To je šílený, jako moc jsem otevřenej,“ podivuje se Dan. – „To jsi byl vždycky?“ – Znám ho jen takhle, od začátku.
Knížka určitě ne –; když nic jiného, tak proto, že – si s tím nevím rady. Jak to uchopit a čtivě, zajímavě podat. Nejsem spisovatelka. Ani dokumentaristka. Aniž bych chtěla být arogantní nebo jakkoli proti – Dan je naprosto v pohodě –; není tady ten potenciál. I když má život jako EKG, jak sám říká; přestože zažil hodně – v dobrém i ve zlém –, desítky stránek z toho vytěžit nedokážu. Několik málo snad, možná; knížku však rozhodně ne. Kromě toho za měsíc odjíždím na Malorku – sezónní práce v pizzerii, návrat na podzim. „Jedeš s přítelem?“ ptá se Daniel. „Jo, mají čtyři podniky, potřebovali 30 lidí, tak nás vzali oba.“ – To zafunguje: Dnes mě poprvé nebalí.
Co na tom, že jsem singl a přítel je vymyšlený –; myslím, že s upřímností bych moc nepochodila. Už jsem kolikrát byla vdaná a vařila svíčkovou –; když člověk potřebuje, aby mu klienti dali pokoj, je vztah výmluva ideální.
Daniel Spálený se narodil 31.5.1979. Jeho otec byl policista; posléze pracoval jako nějaký technik. Po práci chodil do hospody; nejspíš pil víc, než je zdrávo.
Maminka, přezdívaná hraběnka, šila kostýmy pro herce Národního divadla. Aby stíhala, brala si práci i domů, kde měla také šicí stroje. Byla prý na sebe a svou práci patřičně hrdá, ostatní vesničané ji proto údajně příliš nemuseli.
Bydleli na Praze 10, kousek od Uhříněvsi. V hlavním městě – a zároveň na venkově. Když zrovna nebyla v práci, byla hraběnkaschopná v holínkách kydat dobytku a celkově obstarávat jejich veliké hospodářství. Kromě toho prý skvěle vařila, pekla a vůbec jako máma bezvadně fungovala.
„Rodiče dlouho mít děti nemohli, přestože byli zdraví; pak jeli do Polska k moři a tam mě vyrobili,“ říká hlavní hrdina tohoto příběhu. Byl obrovské, pětikilové miminko, a přesto musel do inkubátoru. „Přiškrtili mě pupeční šňůrou,“ dodává. Když byly Danielovi dva roky, narodila se mu sestřička. „Skřípli jí hlavu kleštěma, tak byla trochu opožděná. Chodila do speciální školky, špatně mluvila, boty si obouvala levou na pravou…“ V sedmi letech se Hanička, Danielova sestra, utopila. Alespoň si to mysleli. Daniel, tehdy devítiletý, ji vytáhnul z vody mrtvou.
„Teprve po letech jsem se [od patoložky] dozvěděl, že měla silný infarkt.“ Všechny ty problémy po porodu jí mírnily léky, jejichž vedlejším efektem bylo naprosté oslabení (až pak prasknutí) srdce.
Daniel po tomto zážitku musel spát v posteli mezi mámou a tátou a brát psychiatrické léky.
Základku flákal, nic ho tam nebavilo, měl trojky z chování. Zároveň od svých deseti let prý doma vařil. Guláš a tak, všechno se učil sám, když byli rodiče v práci.
Na svou maminku vzpomíná jen v tom nejlepším, s tátou to bylo složitější. „Svým způsobem jsem ho měl rád, byl to můj táta,“ zamýšlí se, „ale jednoduché to nebylo.“. Táta měl zvláštní výchovné metody, hodně ho trestal a bil. „Jednou mě zmlátil tak, až mi z uší tekla krev,“ vzpomíná. Prý se jednalo o nějakou drobnost. Jak měli hospodářství, musel Daniel už jako malý doma pomáhat. „Jsem hrál s klukama fotbal, místo abych dal večeři prasatům.“ Která podle něj mají zvláštní schopnosti. Svým specifickým způsobem komunikace údajně tátovi žalovala, a ten, po návratu z práce – a z hospody –, malého Dana potrestal: V deset večer, když kluk už spal, ho otec z postele vytáhnul a tak, jak byl, jen v trenkách, zavřel do chlívku k hladovým vepřům. Ti ho do krve pokousali.
Okamžitě si vybavím jeden z našich předchozích telefonátů, kdy Dan zmiňoval, že v dětství byl týranej vlastním tátou. Zdá se, že nepřeháněl.
Daniel byl od přírody vždy dost vysoký a k tomu hodně sportoval. Svého času prý vážil 130 kilo. Od dětství dělal – částečně tajně, otci za zády – různá bojová umění. „Já bych ho nikdy nepraštil,“ konstatuje, přesto prý, od určitého momentu, si k němu otec už tolik nedovolil. Když došli do fáze, že by nevyhrál.
Vztah rodičů k sobě navzájem hodnotí jako zvláštní. Máma prý tátu bezmezně milovala, on ji podváděl (a pil).
Volný čas trávil jako teenager sportem – o bojových uměních už byla řeč –, nebo pak rebelií: Společně s kamarádem řídili bez řidičáku –; že auto ani jednomu nepatřilo, netřeba zdůrazňovat. „Jednou punk, vždycky punk,“ je jeho oblíbená fráze. Ne-li životní motto, napadá mě.
V patnácti letech, místo aby šel na učňák, nastoupil Daniel do práce do hospody. Nějak přes strejdu, který mu to na rok zařídil. Tam se naučil vařit ještě líp, a něco i vydělával. Následovalo soukromé kuchařské učiliště – na státní s trojkou z chování nemohl –, kde se stal z lůzra premiantem: Teoretické předměty s vyznamenáním, a v praxi reprezentoval na soutěžích. Členka komise u závěreček, vyučující odjinud, ho prý hned chtěla vzít k nim na nástavbu; on ale musel na vojnu. Po vojně ovšem na maturitu už nikdy nedošlo.
Po návratu z vojny krátce pracoval opět v hospodě svého strejdy, jako už tehdy v patnácti. Odtamtud se přes známé dostal do filmového cateringu, druhé největší firmy v republice. Osobně zažil hvězdy typu Karel Roden (měl vlastní karavan a nechával si extra vařit – jen ryby a hovězí); zkusil si práci u filmu i mimo gastronomii. V mezičase, kdy tam stejně jenom tak stál, dostal za úkol vytvářet speciální efekty. Konkrétně: lít konvičkou vodu na sklo. Na kameru. Viděl i všechno, co k tomu taky patří: „U fimu každej buď chlastá – to byl můj případ –, nebo hulí, anebo šňupe kokain. Byla tam hromada bílýho prášku a u ní karta, aby si každej moh´ dát,“ vzpomíná.
Jako kuchař bral tehdy, v nějakých dvaadvaceti, měsíčně osmdesát tisíc. „A utrácel jsem sto,“ dodává. Podle všeho měl k alkoholu blízko snad odjakživa, ve velkém tenkrát pil nejdražší whisky, zval cizí lidi na šampaňské a vůbec žil hodně bohémským stylem. Přestože na to neměl.
Dan se netají tím, že je bývalý skinhead, rasista, kališník. Prý v tom vyrostl, prostě to k němu patří. V rámci jakéhosi konfliktu, kdy už už chtěl dát Romovi pěstí, ho ten – v sebeobraně – málem bodnul do břicha. Jiný mu zase držel u hlavy nabitou pistoli, jen zmáčknout spoušť… – Ptám se, co že to neudělal. – „Asi ségra,“ odvětí. „Ta se tak se mnou nadře.“. Dan je hluboce přesvědčený, že ho seshora hlídá; zasáhla prý už mnohokrát.
Sedíme v parku, konečně vyšlo počasí. Dnes je to celkem jarní. Já piju frisco a jím oříšky, on balí jednu cigaretu za druhou a popíjí to jejich šílené víno z dvoulitrové petky. Kromě již uvedeného dále prý utrácel třeba za jízdy taxíkem. A taky – jak z něho na několikátý pokus vytáhnu – chodil do bordelu. „Už mě přestalo bavit holky dobývat. Normálně navazovat vztahy,“ vysvětluje. „I když to asi je úchylný.“ Tohle prý bylo pohodlnější. Podobně jako utrácet víc, než kolik vydělával.
„Přišlo to brzo, byl jsem moc mladej,“ shrnuje toto období.
Nejsem tu od toho, abych cokoli hodnotila, přesto se tomu neubráním. Ne vše, co vykládá, je mi sympatické. Ani to není zajímavé. Ne ve smyslu kladného hrdiny, který se ranou osudu stal bezdomovcem. Svým upřímným, pravdivým vyprávěním tyto iluze rozmetá a mě to znervózňuje. To tam je moje zaujetí a chuť společně něco tvořit; čím víc se toho dovídám, tím víc slábnou. Zápal, nadšení postupně střídá únava/nervozita (nebo co vlastně), která jde ruku v ruce se skepsí.
Možná jen nastal pomalý návrat do reality, kdy si uvědomuju, že zvláštní/pozoruhodný/něčím výjimečný životní příběh má spousta klientů (nebo obecně lidí, i ne-klientů) a že ten Danův zase tak mimořádný vlastně nebude. Ne tolik, aby o něm musely vznikat knihy.
Teď, kdy jsem se ve volném čase s (bývalým) klientem sešla, mám pocit, že kdybychom to bývali nepodnikli, zas tak moc by se nestalo. Kdybych to ale nikdy nezkusila, kdybych i teď, kdy už tam nepracuju, nadále dodržovala, co po mně nadřízená chtěla – tedy nedělat nic –, žila bych v domnění, že o hodně přicházím(e).
Možná by Daniel potřeboval spíš terapeutku. Nebo vrbu. Někoho, komu by mohl vyprávět. Daleko víc než celý slavný projekt.
Na místě kuchaře u filmu desetkrát skončil, aby ho pokaždé vzali zpátky. „Ne že bych já se doprošoval, vždycky mi sami zavolali.“ – Musel v tom tedy být opravdu dobrý.
Když maminka chtěla, ať doma – už jako dospělý – uvaří večeři, měl s tím problém: „Já strašně nerad vařím tři porce. To ani nejde…“ Ideál podle něj je 150 jídel: „To jsem u filmu dělal sám.“ Jindy pak připravovali porcí sedm tisíc. Tam už měl k ruce několik pomocných sil. Prý se to normálně dalo zvládnout, je prostě zvyklý vařit ve velkém.
Navzdory zajímavé – a skvěle ohodnocené – práci nasekal spoustu dluhů. Přišlo to automaticky, společně s životem na vysoké noze. Dodnes má exekuce, které pravděpodobně nikdy nesplatí. I proto teď – byť sebelepší – nabídky práce se smlouvou na HPP nemůže přijmout.
Kvůli těm dluhům se taky později stal bezdomovcem: teta ho z rodinné vily vyhodila. Tomu však předcházela smrt maminky, která zemřela v 54 letech na ALS, nevyléčitelnou nemoc, kdy člověk postupně úplně ochrne. V posledním roce se o ni Daniel staral – tenkrát z nějakého důvodu bez nároku na příspěvek. Na pohřbu „neměli lidi“, tak společně s dalšími nesl rakev, což je svým způsobem na jednu stranu čest; z druhé ho uráží, že tohle po něm vůbec chtěli.
Když mu půl roku poté známý kondoloval, nechápal Daniel, proč takhle se zpožděním. „Umřel ti táta,“ dověděl se. Prý neunesl smrt ženy a další rodinné vztahy, zvlášť švagrovou, která syna později připraví o střechu nad hlavou. Danův otec (†59) roky pracoval u policie. „Proto pak věděl, jak se oběsit. Aby mu to zlomilo vaz,“ líčí Daniel.
„Vědělo se, že [teta] na pohřbu bude, a já bych nepřišel střízlivej, tak jsem tam nešel vůbec.“ Na pohřeb vlastního otce. „Bych je tam všechny rozkopal,“ dodává.
Probrali jsme toho opravdu hodně, Dan má dnes volno, klidně by ještě pokračoval. „Už musím domů,“ utnu to krátce před čtvrtou.
„Ahoj Lucko, dnešek byl pro mě hodně příjemnej, doufám, že jsem tě moc neotravoval,“ přichází večer textovka. – „Kdybys mě otravoval, utekla bych,“ odepisuju.
Je to v pořádku, má to být jednostranné. Nejsme nejlepší kamarádky, abychom mluvili oba dva stejnou dobu. Přesto se – postupně čím dál víc – zamýšlím nad tím, co mi to vlastně dává. Jestli to není k ničemu.
