Článek
Pondělí ráno, chvilinku před půl 8. „Ptejte se po Anežce“, říkala vedoucí, když jsme se po telefonu domlouvaly. Míjím Zelenou třídu, kde jsme minulý víkend měli výuku, a pokračuju chodbou dál, dopředu. Takhle poprvé nevím, kam jít. Botníky, skříňky, na zemi leží dítě, asi tak osmiletý kluk. Plno rodičů, kteří své děti přivádějí, a vůbec čilý ruch. Zaregistruje mě Bílá Paní, žena v hábitu, s pomalovaným obličejem. Mají Halloween. „To jsem já,“ představí se. Dnes mám jít do Oranžové třídy.
Tam je nějakých osm dětí (ve věku kolem osmi, ale i dvanáct, šestnáct, osmnáct) a tři učitelky. Těm je okolo čtyřiceti, všechny jsou v černých šatech a stejných, děravých bílých tričkách – pavoučí síť – na dnešní tematický den. V převleku přišly i některé děti.
Dostávám přečíst návod na děti, jak říká vedoucí praxe osobním kartám žáků. Diagnóza, sklidňující prvky, kdo děti vyzvedává… (Takhle na úvod, když je neznám, to moc nedává smysl. Daleko přínosnější by bylo projít si toto až ve chvíli, kdy už by člověk alespoň věděl, o kom konkrétním čte.) Dál se mám zapojit do výuky, jako bych byla asistentka.
Děti si obtahují v písance; když je hotovo, přijde na řadu puzzle a skládanky na koberci. Nejstarší žáci, 16 a 18 let, mají pracovní listy vlastní, které dělají samostatně, každý zvlášť.
Chlapeček, který až do sedmi let byl doma s maminkou (a který má také mentální postižení), režim nezvládá. Paní učitelka, kterou má jenom sám pro sebe, si pěkně mákne. Kluk sebou šije, zmítá se po zemi, vříská. Přesto mezitím dokážou vypracovat a nalepit několik cvičení.
Po svačině už je ten Halloween, hromadná akce celé školy. Ve třídách stanoviště, která si děti postupně procházejí. Mně je přidělen Ládíček. Roztomilý, asi tak sedmiletý kluk s bezchybnou pletí – jako miminko. Ruku v ruce míříme plnit úkoly. Chlapec jde ochotně, vůbec spolupracuje bez problémů. Nebo přesněji: Bez problémů se nechá ovládat. Jako loutka. Odpor neklade, neřve, nepláče, nekope kolem sebe. Naopak. Je jak beránek. Krásná tvářička, světlé oči a – když ho vedu, tak prostě jde.
Kdyby to nezvládl sám, mám mu vzít jeho ruku a tou pracovat. Vyrobit ducha. Lovit rybičky. Nebo spíš strašidýlka. Mají to krásně udělané, pestrá paleta jednoduchých úkolů, vše kolem Halloweenu. Nejen děti a učitelé v převlecích –; vyzdobená je celá škola. Na schodech dýně a svíčky, nad nimi netopýři, na chodbě strašidelný hrad, ve třídách pavučiny… Muselo s tím být šílené práce, výsledek ovšem je dokonalý. V těchto kulisách tedy obcházíme jednotlivé aktivity. Postupně chlapce protáhnu po celé škole. Konečně ho něco zaujalo: hod na cíl. Náhle se zdá být v přítomnosti, ,,hází“ však po svém. Ze vzdálenosti zhruba dvou milimetrů tubus naplní pingpongovými míčky; jen má hotovo, chce činnost opakovat. Jsme ve speciální škole, tak se výsledek uznává. Učitelky ho chválí, jak je šikovný. Nejen za míčky, které mu opravdu sedly a vtáhly do děje; Ládíček splnil i veškerá další stanoviště. Na všech jsme zašmátrali a pokusili se – ne že by mi to kdovíjak šlo. Dětská ručička v dlani překáží, drká; celé to s ní je takové nemotorné. Přesto přichází aplaus, výborně, Ládíčku, výborně, jenže Ládíček – jako by u toho ani nebyl. Nezlobí, nevyvádí. Jenom je většinu času ve svém světě. Fyzicky tady – nechá se táhnout, ovládat; ve skutečnosti se však nachází – někde jinde.
Před obědem ho paní učitelka musí přebalit; jako i několik ostatních spolužáků nosí Ládíček plíny.
V odpolední družině (ve třídě na koberci) nemůžu uvěřit svým uším. Ládíček mluví anglicky! Jmenuje čísla v řadě – snad do padesáti; jindy dokonce celé věty. Když zkusím What´s your name? nebo mu dávat pokyny v angličtině, nechytí se, neodpovídá, nereaguje. Podobně jako u češtiny, přitom je Čech. Není to žádná komunikace – pouze sám pro sebe vede své monology. Příště zaznamenávám uno, dos, tres, cuatro… Takže i španělština. Šílené, fascinující.
Podobně zvláštních dětí je tady víc. Roztomilí chlapečci – jako z reklamy na šťastné dětství. Jenže to jejich bude poněkud jiné… Jeden celou hodinu poskakuje – u tabule a počítání příkladů, druhý vší silou do té tabule kopne – asi ze vzteku, že je konec, třetí se mlátí. Hlavou o hranu lavice, hlavou do kolen učitelů, nebo i o podlahu. Bez čepice nemůže fungovat, stále ji proto má nasazenou, přesto ty rány jsou obrovské.
Osud každému naložil jinak, je to opravdu různorodé. Jedno však mají společné: Téměř žádné z těch dětí nemluví. A pokud, tak jenom – jako Ládíček – samy se sebou.
Jinak je tomu u dětí s Downovým syndromem. Na nich je handicap zřetelně vidět, na pohled vyčnívají. Proti těm vzhledově dokonalým jim to však myslí daleko víc. Nejen, že mluví, kladou otázky, reagují; ony dokážou také číst, psát, počítat.
Každá třída je malinko jiná; pro mě je – alespoň na začátku – ze všeho nejtěžší střední škola. Možná tím, že tohle opravdu neznám, ničemu se to nepodobá. Tyto „děti“ jsou totiž dospělé, ve věku 20 – 50 let. Například Járu, pána dost přes čtyřicet, denně do školy vodí maminka…
Úvahy nad osudem rodin těch dětí, nebo jich samotných, až tady jejich rodiče nebudou, jsou tíživé, depresivní.
V úplném protikladu k tomu je však nálada, která ve škole vládne. Cítit je od vstupu do budovy, přes pobyt uvnitř, nepřetržitě, pořád, do konce, do odchodu. Znát je to silně, člověk si prostě všimnout musí. I kdyby nechtěl, nebo se na to cíleně nezaměřoval.
Jakkoli to po přečtení úvodních řádků může znít neuvěřitelně, je atmosféra ve škole pozitivní. Příjemná, přátelská, skoro se chce říct skvělá. Výborná. Bez ohledu na to, jak moc těžká práce s nimi je, se k dětem všichni chovají hezky. S respektem, slušně, kamarádsky. I k těm nejnáročnějším. Úplně všichni, včetně uklízeček.
Takhle probíhá praxe celý týden, je to podobné. Každý den v jiné třídě – podle toho, kde se to zrovna hodí, kde je potřeba. Po chvíli učení vždy následuje nějaký program, celý den v lavicích v jedné třídě jsem tady nezažila. Vedle strašidelného dne hned na úvod proběhl turnaj v kuželkách (někdo dokáže koulet sám, jiný s pomocí ), nacvičování na besídku, nebo canisterapie, kdy paní se dvěma pejsky postupně obchází jednotlivé třídy.
Zajímavá je i hodina tělocviku, společná pro celou školu. Velká část dětí chodí v teplákách běžně, tak jsou teď aspoň přestrojené. Kdo má dnes rifle, cvičí v riflích, některé učitelky v šatech. Převlékat se tam a zase zpátky by asi bylo neúnosné. Žáci se zapojují – každý má možnost navrhnout, předvést cvik, který pak cvičí celá škola. Dostanou příležitost, po ní pochvalu. Chválí je často – neustále se snaží nacházet, za co by mohli… Je tu úžasná spolupráce, děti si navzájem pomáhají. Ve škole, na školní akci, v jídelně… Děti, které sem chodí, jsou jiné ve všech směrech: Nadávky, hádky nebo rvačky, tak známé z běžných kolektivů, se tady (téměř) nevyskytují.
Zkraje jsem hodně u těch mladších. Sem tam zahlédnu Zelenou třídu, kde jsou dospělí. I ti jdou na oběd za ruku, na WC s doprovodem. To mě opravdu děsí – oproti dětem, kde to působí přirozeně, je tohle jaksi – nepatřičné. Postupem týdne – a vlivem okolností – obojí zažiju na vlastní kůži. S údivem konstatuju, že ty představy byly daleko děsivější. Časem by si člověk pravděpodobně zvyknul, jako na všechno. Možná pomáhá i fakt, jak zjistím po pár minutách v jejich třídě, že oni – navzdory věku, vousům, nadváze –, jsou prostě jako děti. Je s nimi tak zacházeno, sami se považují za žáky. I když jsou kolikrát starší než učitelé.
Tři učitelky v jedné třídě, jak jsem líčila v prvních dnech, byly můj mylný dojem, dozvím se v průběhu týdne. Není to poznat, všechny tam prostě učí. Oficiálně se však jedná vždy pouze o jednu učitelku – třídní, další personál tvoří asistentky. Jak už tu párkrát zaznělo, s dětmi se obecně dělá přátelsky, trpělivě, po dobrém. A to i v případě chlapů, kteří tu představují menšinu. Oba jsou k dětem vstřícní, přátelští, pohodoví.
Poměrně výrazné jsou některé učitelky (nebo i asistentky, příliš je nedokážu rozlišit). Perfektně sladěné, každý den jiné šaty a doplňky, úsměv od ucha k uchu. Občas poněkud v křeči, večer je musí bolet celý obličej. Nadšeně děti posílají umýt ručičky a hačnout si do lavičky, až je to skoro moc. Přesto se ani jim nedá nic vytknout, jsou na děti hodné.
A pak Anežka. Na pohled úplně obyčejná, rifle, tričko. Učí v Zelené třídě, kde jsou ty velké „děti“. Ty ji milují. Když ráno přijde do třídy, ještě si ani nesundala bundu, ihned se na ni pověsí. Drží ji za ruku, povídají. Stále se na něco vyptávají, vyžadují pozornost. Jak je již zřejmé, na rozdíl od spousty jiných, popisovaných před chvílí, tyto děti mluví. Rády, nahlas a hlavně – úplně pořád. Celý den, v jednom kuse – i když do toho hraje televize nebo spolužák zpívá písničku.
Běžně by člověku praskla hlava nebo byl aspoň ve stresu. Ne tak Anežka. Ve třídě v obležení dětí, na chodbě odchytávána dospělými. (Je i vedoucí praxe, k tomu má na starost akce pro celou školu.) Plánuje, organizuje, zpívá, tancuje, za ruku dítě (nebo dvě), k tomu pracovní telefonát…
Ano, i ostatní svou práci zvládají. Tato žena je však výjimečná tím, jak při tom působí. Přirozeně. Vůbec ne s jazykem na vestě, v křeči. Naopak: Jako ryba ve vodě. Jako by se pro tohle narodila. Zjevně je tady na svém místě. S druhou praktikantkou se shodujeme, jak je to nesmírně vyčerpávající. Asi jak pro koho. Kdykoli Anežku vidím, zůstává normální, klidná, nenápadná, bez nadbytečných zdrobnělin a amerických úsměvů.
Když někde chybí, například v tělocvičně, děti ji ihned postrádají. Celou hodinu dokola opakují, jak se jim stýská a že se na ni už těší.
Nejde však zdaleka jenom o Anežku, děti tu mají rády všechny učitele a hlavně – školu celkově. Ani by nepotřebovaly víkend a prázdniny, klidně by byly ve škole pořád.
Praxi mám za sebou, hotovo, fajfka, teď už jen napsat práci. Bylo to náročné, místy opravdu bizár. Bolest hlavy prakticky každý den, nejasnost, co se ode mě čeká (hlavně ve chvílích, kdy bylo krajně nevhodné zrovna se ptát), nebo i otázka hranic. Kam až to nechat zajít, co všechno si ještě nechat líbit, kdy už je namístě děti zarazit, utnout… Přesto ta zkušenost za to stála. Bylo to nakonec mnohem víc, než jen splněná praxe. Trvala pouhých pět dní, úplně ovšem převrátila můj pohled na věc. Díky ní nově teď vím, že když se řekne škola, nemusí se člověku sevřít žaludek –; může jít naopak o místo, kam chodí děti rády.
I já svůj postoj musím přehodnotit: Kdyby nastala situace, že bych volila mezi prací ve škole a tím „být na pracáku“, šla bych tou druhou cestou, měla jsem jasno posledních několik let. Nyní, po týdnu stráveném ve speciální škole, bych nejspíš, teoreticky, alespoň chvilku, uvažovala o první variantě.
Přes veškerý svůj přínos představuje týdenní praxe pouze takový pohled z rychlíku. Návštěva na otočku. Jsou však i lidé, kteří to mají jako svou stabilní, stálou práci. Nejen Anežka, mimořádná ve své nenápadnosti, obdiv zaslouží naprosto všichni. Ne za to, jak moc toho ty děti naučí (tam bych si troufla pochybovat); rozhodně ale za to, jak k dětem přistupují. Vždy, v každé situaci. A to úplně všichni, včetně uklízeček.
Podzim 2023
Autorka je germanistka, která se živí všelijak. Po ukončení studia krátce pracovala jako učitelka němčiny na základní škole a na gymnáziu; brzy však zjistila, že tudy její cesta nevede. V posledních letech působí střídavě jako servírka v Německu (sezónní práce ve zmrzlinárně) a v oblasti sociálních služeb v Česku. Za pandemie se půl roku starala o ohrožené děti v Klokánku; nyní si dělá kurz pro asistenty pedagoga, se kterým by ráda pracovala jako asistentka v dětském domově.
