Článek
V létě to byly olympijské kruhy, na podzim kaštany, listí, kolem barevné princezny, zvířátka, víly. Jeden miluje omalovánky, druhý si povídá s plyšákem, třetí rád skládá puzzle.
„Já sbírám houby podle toho, jestli se mi líběj. Když se mi líběj, tak mi i budou chutnat, já houby neznám“.
Pohádku na téma Jak jsem byl na misi v Afghánistánu – zatímco seděl na Borech – už jsme slyšeli všichni milionkrát.
„Jaké tam máte dávkování?“, zajímá se pracovnice o užívání léků. – „Podle toho, na kolik mám chuť. Tuhle jsem zapomněl, dlouho nebral, tak jsem pak dojedl celé platíčko naráz“.
„Ten jejich opatrovník…“, vypráví klientka cosi o zvířatech v ZOO.
„A vy jste pani sociální?“, vyptává se slečna, která dnes nastoupila. Teprv se musí zorientovat. – „Já jsem recepční/vrátná, pracovník v sociálních službách.“ – „Takže vychovatelka, jako v děcáku“, převádí dotyčná do reality, kterou zná.
Někdy by člověk tipoval školku, jindy blázinec. Má to dost blízko k obojímu.
Na některých je to hned vidět, přímo tak vypadají. Jako traumatizované děti. Byť je jim třicet, padesát. Taky si dětství zpětně odžívají. Proto ti plyšáci nebo vystřihovánky. Protože si to tenkrát neužili. Nemohli. Neměli jak, kde, s kým. Proto teď s námi, personálem azylového domu. Kam se dostane kde kdo. Nejenom lidi z ulice.
Vedle bývalých bezdomovců jsou tu tři kuchaři, divadelní herečka, vedoucí potravin, ale i pracovník ve fabrikách. Ne však u pásu; v nejvyšším managementu. Stačí pár životních karambolů, jako je rozvod, stěhování, případně ztráta zaměstnání, panáky na kuráž (v kombinaci se špatnou genetikou) a – trocha smůly. Prý je to raz dva. Alespoň z toho, co nám vypráví.
Nyní jsou v azyláku a – mají se z toho dostat. S naší pomocí…
Svět sám pro sebe, podobně jako v každé práci. Ne ten normální, běžný. Musíme vycházet z toho, že – jsou vyšinutí. Jsme za to placení. Že jim pomáháme. Je nutné (a někdy ne jednoduché) zachovat hranice mezi tím, kdy má personál pochopení, vychází klientům vstříc a extrémem typu Mesiáš. Že je zachrání, spasí a ještě u toho bude nejlepší. To, myslím, hrozí obecně v pomáhajících profesích, podobně jako třeba ve školství nebo celkově u práce s dětmi. Téma jsou taky pravidla, předpisy, nařízení. Jak je úplně všechny neporušit, přitom zachovat selský rozum a zůstat normální. Přece jen pracujeme s lidmi – v náročné situaci a s pochroumanou psychikou. Určitá pravidla služba mít musí, aby to mělo nějaký rámec. Zároveň ovšem většinou nejde striktně je dodržovat. V rámci individuálního přístupu a momentální situace se tedy pravidla ohýbají, nebo i úplně porušují. Když jsou absurdní. Část lze obhájit, část se pak dělá tajně. Ve prospěch klientů, samozřejmě. Úplně čistě, perfektně, správně většinou postupovat nelze –; směrnice na lidský život, jak to nazývá kolegyně, jsou v praxi totiž jen těžko použitelné.
Ze společného vaření zbyly dvě porce pudinku. Prosím klienta, aby je donesl na recepci. Tam, co se obvykle nechává kafe, když zbyde po komunitě. Ať si zájemci můžou vzít. – Klient to dopravil úplně jinam, na stůl nás, pracovníků, zjistím vzápětí. – Co teď s tím? Aby to nevypadalo, že jim dáváme zbytky… – Z klientských hrnků to později svačíme s kolegyní.
„Nechci vás otravovat, ale mohli byste mi pomoct?“ – Společně jdeme k němu do pokoje, kde má na nočním stolku bleděmodrého medvídka. Koupil si kuřecí stehna, knedlík a sklenici červeného zelí, ale neumí to uvařit. Navíc je na vozíku. Nemá ruku, nemá nohu, nemá nikoho, a je závislý na alkoholu. Ať pije, nebo nepije, je to špatné. Má bludy, slyší hlasy, vidí postavy. Na psychiatra čeká už dva měsíce a ještě nejméně měsíc bude… Vzhledem k tomu, že jsme dnes ve dvou, můžu z recepce na chvíli odejít. Kolegyně je nachlazená, tak vařit nechce.
Žijí přítomným okamžikem, plánovat neumí. Nikdy to nikoho nenapadne. To, co chce obědvat/vařit, vyndat z mrazáku předem. Klasika. Maso je zmrzlé; zelí neumím. V životě jsem ho nedělala. Prý olej a trochu cukru, myslí si klient. Nádobí máme v kuchyňce o patro níž, v zamčené skříni, klíč na vrátnici. Je to poněkud nepraktické. Rozmrazujeme maso, pobíhám tam a zpátky, v mezičase mi hraje na harmoniku. – Zelí je hodně sladké, s lehkým nádechem připáleniny, jak jsem se zasekla dole. Pán je však v sedmém nebi: „Úplně vynikající. Jak od maminky“, dává ochutnat jinému klientovi. Kromě tělesných hendikepů má vytetované oční linky, za sebou dvacet let v kriminále. Teď se tu dojímá nad dušeným zelím.
Maso se dopeče samo, už jen knedlíky. Sám by chtěl čtyři, a mám nakrájet taky pro kamaráda. „Mně je šedesát, jemu sedmdesát. Všude, kde jsme seděli, jsme seděli spolu“, vysvětluje. Dnes se s ním rozdělí o svůj oběd.
Jsou k sobě navzájem solidární. Krom jídla se dělí o cigarety; taky jsou tolerantní. Vůči plyšákům, omalovánkám, nebo i chlapovi v dámských šatech. Spolubydlícím, kteří jsou na tom špatně, dělají jiní opatrovatele, což v praxi znamená, že jim nakoupí, uklidí za ně, nebo vyperou prádlo. „My, co jsme na svobodě, se vždycky skládáme na balík do kriminálu. Každý dá, kolik může, celkem v hodnotě tisícovky“, vysvětluje mi klient. „Taky jsem tenkrát byl rád, když si kamarádi na mě vzpomněli“, shrnuje to.
Je to tu přirozené, žádná přetvářka. Není podstatné, jestli je člověk učesaný a co má na sobě. A to jak v případě klientů, tak i personálu. Tohle tu nikdo neřeší. Usmívat se můžeme, jen pokud chceme; pokud ne, nemusíme. Prostředí autentické, opravdové. Žádné divadlo. Efekty po nás (naštěstí) nikdo nechce.
Jak žili v ústavech/na ulici, jsou celkem otřískaní. Hodně vydrží. Nemusí se s nimi zacházet v rukavičkách. Možná to dokonce je lepší, protože – tohle znají. Příliš se s nimi nepárat. „Už mě ne**rte, pane Novák“, můžeme říct, když na to přijde. A oni to berou. Pokud to člověk zvládne současně slušně a s respektem, což se nevylučuje. Toho si hodně cení, funguje to. I když ne stoprocentně; jen do určité míry. Respekt, vstřícnost, důvěra. Bez zbytečného divadla a kudrlinek okolo.
Další, co zabírá naprosto jednoznačně, je – určitý komfort. Základní dostatek, i když jen relativní. Tady má každý svůj vlastní pokoj, zdarma dvě pračky do měsíce (další za třicet korun), nárok na jídlo z potravinovky. Jsou najedení, čistí, nesmrdí, dalo by se říct na úrovni. Tak se i chovají. Na recepci máme kabelky, osobní věci, nebo erární pokladničku. Když jdeme na cigáro – chodí i nekuřáci (je to fajn, na chvíli na zahradu) –, nemusíme vrátnici zamykat. Nic nám tam neukradnou. Když měl náš azylák první narozeniny, slavilo se. Zároveň probíhal den otevřených dveří. Krom lidí z vedení města přišli i klienti sociálních služeb z baráku odvedle. Zatímco naši opékali buřty, zpívali, tancovali, pakovali ti cizí špekáčky to tašek. Stejně tak sladkosti, pití. Na potom, na horší časy. Jak nic nemají, mají to zapotřebí. Totální bída nikoho nepovznáší, naopak.
Z našich chtěl úplně každý tancovat s ředitelkou. A ta, na rozdíl od většiny z nás, opravdu tancovala. S nimi, u ohně na zahradě. Jindy je schopná sednout si v šatech před azylákem na obrubník. S klientem, momentálně vyloučeným, který se stavil na kus řeči. Ta samá, která pak vystupuje na konferencích a jedná s magistrátem.
Pokud jde o klienty, jinak těch vztahů tolik nemají. V obchodě, na úřadech, obecně venku se často setkávají s odmítnutím. Do běžné, „normální“, společnosti nezapadají, nebo se začlenit nedokážou. My máme v popisu práce být k nim příjemní, i je to realita. Vedení to tak nastavilo, tohle funguje. Rodinu mnohdy nemají, nebo v kontaktu nejsou; u některých tak personál azyláku (vedle spolubydlících) představuje jediný zlomek společnosti, co se k nim chová slušně. – Takže se do nás zamilovávají, chtěli by s námi žít. – Jak je to pochopitelné, je to i absolutně nepřípustné.
Pokud se člověk nemá zbláznit, jsou odstup a nadhled zcela zásadní.
Umí být vtipní, občas to hraničí s drzostí. Vracím klientce vyprané peřiny. „Já myslel, že si to nesete ke mně do pokoje“, říká klient. Potetovaná lebka, dvacet sedm let ve Valdicích. Tentýž, který jde v neděli, ve svém volnu – jenom za jídlo – montovat dětské hřiště. „Aby ty děti měly radost“, dodává.
V minimu případů – třeba tak jeden z padesáti (?) – se vážně podaří, že se napraví, srovná a bude už pak žít normálně. To je úžasné, super, tady si můžeme gratulovat. Jindy je úspěch, když se stabilizují a nebudou se zhoršovat. Mnoho z nich nikdy nebude přínosem pro společnost, i to je potřeba zmínit. Tito klienti prostě navěky budou žít na okraji… Přesto je, pokud jsme civilizovaní a dokážeme se o ně postarat, jak pro ně, tak pro tu „normální“ většinu lepší, když – budou tady. V ústavu, který je zaopatří, a kde neškodí. Kde nejsou nuceni páchat kriminalitu, trestnou činnost. Kde o ně je postaráno, jsou pod kontrolou, v případě nemoci posláni k doktorovi, v případě psychóz k psychiatrovi. Kde je personál učí, jak škrabat brambory, nebo jak zapnout pračku. Jako odměnu dostane obrázek, případně salát, který klienti vyráběli. Nebo jen kompliment, jak jim to dneska sluší.
Ať žije bizár! A taky společnost, která toto chápe.
Autorka (35) pracuje jako pracovnice v sociálních službách v azylovém domě pro lidi závislé na alkoholu.
Poznámka: Určitá jazyková nekorektnost je dána stylem vyjadřování autorky, případně literární nadsázkou; rozhodně nebylo cílem někoho urazit. Tím spíš ne klienty azylových domů – ti jsou autorce naopak inspirací.
