Článek
Povinná součást kurzu. Pro pracovníky v sociálních službách, právě si dělám nízkoprahový.
Když se první den (kurzu) dozvíme podrobnosti, hned tam volám. „Jo, taky choděj,“ odpoví ředitelka. Nějak se domluvíme, že ještě pošlu e-mail a - mohu s tím najisto počítat.
1. den: čtvrtek 5.12.2024
Nakonec jde vše hladce, až neskutečně. V kanceláři podepíšeme papíry, a mě si převezme denní teta. Seznámí mě s jejich organizací, a předá tetám týdenním. Máme jít jinam, než kde pracujeme, zněl pokyn ze strany pořadatelů kurzu. Svou praxi tedy absolvuju v zařízení pro ohrožené děti. Neboli týrané, zanedbávané, zneužívané; děti, které by jinak neměly kde bydlet a co jíst. Tím, že se už chvíli - aspoň částečně - v oblasti sociálních služeb pohybuju, jsem už zažila leccos. Mám tedy trochu obavy. Asi to čekám všechno spíš horší.
Nakonec jsem však příjemně překvapená; je to opravdu super! Téma závažné, zážitek skvělý.
Jedná se o zařízení rodinného typu a - je to znát. Od chvíle, kdy jsem jen vešla do budovy, se cítím - jako doma. Žádný sterilní, neosobní ústav. Naopak. V zařízení vládne pohoda, příjemná atmosféra, nikdo tu není v křeči. Tety jsou k dětem příjemné, hodné. Chvilku si hrajeme v herně, pak oblékání a cesta pro školáky. Vyzvednout, vrátit se zpět a - zase si s dětmi hrát.
Je tu šestice sourozenců (ve věku 1 - 13), která má dneska jít domů. Není to poprvé a - není to vůbec jisté. Děti se přesto, jako vždy v minulosti, těší. Mají sbaleno a - jsou jak z divokých vajec. Kluk kope okolo sebe a - je vulgární. Jen co se alespoň trochu vybil, začne se bavit se mnou. Největší stát jižní Ameriky, válka na Ukrajině. Má celkem rozhled. Tipuju ho tak na šestou třídu… Vzápětí zjišťuju, že jde o druháka. To jsem se hodně sekla. Jsem v tomhle úplně mimo, vůbec to neodhadnu. Jako i ostatní děti, chce Kuba pozornost. Hrajeme hádanky, pak si házíme míčem nebo malujeme. Stačí jim málo. Vůbec se nemusím stavět na hlavu; jde vážně jen o to být tam v tu chvíli s nimi. Najednou jsou jak vyměněné, naprosto svaté. Děti, které by ještě před chvílí člověk nejradši poslal do pasťáku.
Maminka dávno dorazila, ale - domů nemohou. Datovkou přišla zpráva: soud to zamítl. Jediné, co se dá dělat, a co i podnikneme, je - Mikuláš. Stejně tam máme namířeno. Máma jde tedy s námi. - Bohužel není teple oblečená, plus se vymlouvá na vlak, takže - dřív, než se ty její dostanou na řadu - nakonec stejně zmizí. Děti tak vystupují jenom před cizí veřejností; ze známých tváří tam mají nás, tety. U těch z „normálních“ rodin se matky div nepřerazí, jak se své ratolesti snaží podporovat. Nedokážou se udržet, takže zpívají/recitují za ně. V našem případě je tohle jinak. Tety jsou v práci, ty tohle nedělají. Děti tak musí samy, což - vůbec nevadí. Jsou moc šikovné; trému nakonec všechny překonají. Navzdory davu, stresu i nervozitě to v pohodě zvládnou, každý předvede svoje vystoupení, takže je Mikuláš taky odmění. Úplně stejně jako děti, kterým maminky tak moc snaživě pomáhaly.
Sladké až po večeři neboli teď by to děti neměly jíst, je jakési pravidlo, které neznám. „Můj“ Kája tedy hned spráská v podstatě celou nadílku (ještě mu ji pomáhám rozbalovat); většina dětí si však sladkosti vzorně nechává na potom - až po večeři.
Po návratu již zmíněná večeře, vana a spát; já mám jít pro dnešek domů.
2.den: pátek 6. 12. 2024
Celý den prší, takže ven nemůžeme; po dohodě odpoledne tedy míříme do volně přístupné herny v nákupním centru. Pět dětí, teta a já.
Čekání na autobus si děti zkracují čtením plakátů na vývěsní tabuli. Věci ohledně Mikuláše a akce v klubu důchodců. Zatímco některé ze všech sil sotva slabikují; Kuba i rozumí. Vnímá, co čte a - dává mu to smysl. Řešíme, co jsou to senioři, děti ten výraz neznají. „Čaj, sušenky, ovoce, vitamíny…“, jmenuje druhák položky na seznamu. „Teto, to jim musíme koupit“. „Já mám šedesát korun, tak bych mohl…“ - Je to velice vtipné; zároveň úžasné. Ta dětská perspektiva. Jak si to bere osobně. Chtěl by to prostě splnit. Co si přečetl na vývěsce.
Když se objeví autobus, jedeme do herničky; víc se už nikdy k tématu nevrátíme.
Provazové žebříky, padací most, tyč na šplhání. Herna je zdarma a - naprosto skvělá. Děti však po chvíli omrzí, pozornost dlouho neudrží. Radši jdou zkoumat věci v okolí. Poblíž záchodů se nachází vláček, který se spustí vhozením mince. My však nic platit nehodláme. O to víc s kolegyní zíráme. Děti to - neznámo jak - dokážou spustit i tak. Bez zaplacení. Najednou jedou vlakem. Nevycházíme z údivu a - musíme se smát.
Možná malinko dělají ostudu, podobně jako klienti azyláku, když jdeme někam na exkurzi. (Tohle se člověk musí naučit, raději si to příliš nepřipouštět. Dřív hrůza; dnes mi to, za těch několik let, myslím už pomalu docela jde.) Těch paralel je ostatně víc. I když zdánlivě nemají vůbec nic společného, jsou tu určité podobnosti. Nejen v tom, jak na nás kouká okolí. I ta potřeba kontaktu, pozornosti. Zvlášť od stážistů. V azyláku se klienti taky perou, kdo si zahraje s praktikantkou. Šachy, pexeso, dámu, vlastně cokoli. Dostat se do přízně, za každou cenu. Stážisti mají výsadní postavení. Zpestření, rarita. Nový, neokoukaný obličej. Aniž by za to nějak mohli, není to jejich zásluha. Jak v azyláku, tak i v zařízení pro ohrožené děti, zjišťuju v posledních dnech. Na tom, že mě tu děti mají rády, že se hádají, kdo si vedle mě sedne v autobuse, opravdu nemám nejmenší podíl. Jedině ten, že jsem praktikantka neboli někdo, koho tu běžně nemají. Podobně jako klienti v azyláku.
3.den: sobota 7.12.2024
Děti a mladí lidé jsou prý sněhové vločky, hned se ze všeho hroutí, nic nevydrží. Aspoň se to tak říká. - Když vidím ty „naše“ na kluzišti, naprosto nesouhlasím. Stojí na bruslích podruhé v životě - u těch pokročilejších. Většina má dnes premiéru. Jsou jim čtyři, pět, šest, sedm a třináct. Vydrží celé odpoledne, pády snášejí statečně. Zvířata - opěrná pomůcka připomínající sáňky, která pomáhá udržet rovnováhu, plus má sedátko, aby se další mohl svézt - jsou zprvu beznadějně rozebraná. Děti po chvíli seberou odvahu a s ostatními si vyjednají, že se o tyto pomůcky budou střídat. Vyšší úrovní je pak i to, že je, přestože nerady, těm cizím dětem dokonce půjčí. Když jdeme vpodvečer domů, mají už spoustu kamarádů, jsou plně socializované. Taky docela pomlácené, ale i spokojené, že to tak dobře zvládly.
V neděli musím do své práce: čeká mě směna u friťáku.
4.den: pondělí 9. 12. 2024
Dneska mám koupat dítě, roční holčičku. Teta mi všechno nachystala + vysvětlila, co a jak. Dítě řve jako na lesy; akci nakonec přečká ve zdraví. Přesto to pro mě je obrovská výzva, jedna z nejnáročnějších činností celé praxe.
5.den: úterý 10. 12. 2024
Dopoledne dost hrůza, špatná nálada, možná erupce na slunci. Děti se mlátí, padají na zem, nic je nebaví, neustále brečí. V herně ponorka, je to strašné.
Odpoledne pejsek kousne dítě. Holčičku z první třídy. Jenom ho chtěla pohladit. Rumunský nalezenec, kterého ředitelka zachránila z útulku. Prý byl týraný; svoje traumata dodneška nezpracoval, proto je takový. Třináctiletá Nela má v úterý odpoledku, svědky jsou jenom malé děti. Mluvíme o tom, že za to to zvíře nemůže. Že mu původní majitelé ubližovali, chovali se k němu hrozně. Proto teď Leničku kousnul. Ne proto, že by byl od přírody zlý.
Děti, které, aniž by si to uvědomovaly, jsou vlastně v obdobné situaci, to - vezmou za své. Zcela pochopí. Žádné z nich toho psa neodsoudí. Všechny naopak chápou, že - to má těžké. Že je teď problémový v důsledku toho, co zažil kdysi. Jsem tím fascinovaná.
Nejen touto konkrétní situací.
Vedle zodpovědnosti tu má personál poměrně velkou svobodu: Mohou dělat, co je jim blízké, pokud si pro danou aktivitu dokážou získat děti.
Nakonec dobře, že mi ten azylák neuznali. To bych tohle nezažila. Praxe úplně super! Mohla by to být zajímavá, hezká práce.
Autorka děkuje organizaci, kde mohla praxi vykonávat. Šla tam spíš s obavami; odcházela s nadšením. Jestli by někde v budoucnu ráda pracovala, tak je to právě tady.
