Článek
Podle oblastí, abych byla co nejblíž k práci, hledám pronájem pokoje ve sdíleném bytě. Moc času nezbývá, za chvíli sednu do letadla, kde se už k mailu nedostanu; kdyby mi někdo odpověděl, stejně bych se to nedozvěděla. Nemám na výběr, musím volat. Španělsky. Úspěšnost následující: Od shovívavých projevů typu „navrhuju sraz na benzínce – víš, co je benzínka?“ přes „do you speak english?“ až k něčemu jako „co je to proboha za tatara“ a položený telefon… Reakce pestré, výsledek nulový.
Čekám u gejtu, až nás pustí do letadla. Rozhoduju se ještě naposled využít těch pár minut a zkusit to znovu. Zase s notebookem na klíně, inzerce podnájem, zkouším své štěstí v jiných lokalitách. Už to vypadá na stejný neúspěch jako před chvílí; k tomu mě tlačí čas, do nástupu zbývá posledních pár minut. Vtom mi zazvoní mobil, nějaká paní, že měla ode mě zmeškaný hovor. Domlouváme se na zítra v 9.30, výrazně artikuluje a opakuje adresu, kam mám si přijít pokoj prohlédnout. Aspoň něco.
Uklízím notebook, nastupuju do letadla. Ještě než budeme muset mobily vypnout, přijde mi sms (kromě těch zoufalých telefonátů jsem taky někam psala), že od příštího týdne má plně obsazeno, ale teď do pondělí mi může nabídnout ubytování v soukromí. Někdo. Španělské číslo, bez podpisu. Ok, děkuju. Vypínám mobil, letíme. Dlouhých pět hodin, nikdy jsem takovou dobu neletěla. Nějak jsem žila v tom, že to potrvá dvě tři hodinky a jsme tam. V letadle pospávám, když vtom zachytím kousek hlášení o svačině. Dva druhy zapečených housek, nápoje, můžete si dát taky prosecco… Vybaví se mi nadšení mojí sestry, s kterým nám kdysi líčila, jak bylo super, když si v deset dopoledne dala zadarmo v letadle víno. Však taky proč to nevyužít. Přichází letuška s vozíkem a ptá se, co si dám k pití. Líná huba, holé neštěstí – v duchu tohohle pořekadla, aniž bych na něj v tu chvíli pomyslela, se zeptám na to prosecco. Jasně že máme, slečno, za 5 euro. Aha, děkuju, tak si dám vodu. Nejspíš hlásili ještě něco, co mi uniklo…
Konečně přistáváme, zapínám mobil – a dostávám smršť zpráv od neznámého. Pak ještě závěrečnou perlu: proč jedu na Tenerife, když to tam neznám. Poslední dotaz nechám bez odpovědi.
Beru si taxi na místo, které mi určil. Čekám tak minutu dvě – a už je tady. Alfredo ze Sevilly. Jéé, tam jsem byla na Erasmu. Počáteční ledy prolomeny. (Ony tu teda žádné nebyly, jednak je dusno jako ve skleníku, vzduch nejen teplejší, ale i úplně jiný, než je u nás, a jednak jsou Španělé hodně otevření…)
Nastoupím a jedeme k němu domů. Cestou vypráví, že normálně běžně pronajímá nějaký jiný apartmán, který ale neměl čas připravit – měl na víkend dceru, tak že mě výjimečně ubytuje u sebe doma. Po pár minutách jízdy jsme v cíli: obrovský rodinný dům, vypadá luxusně. Vede mě do „mého“ pokoje. Ptám se po klíčích. Je osm večer, že bych se ještě podívala po okolí. „Klíče pro tebe nemám, však dneska nikam nejdeš, já musím do práce, tak tě tu zamknu…“ Aha, hmm. Zeptám se na internet. Úsměv. Internet tady není. Nenápadně zjišťuju, jestli se ten můj pokoj dá zamknout. Dá. Teď, kdy se mnou se neustále mluví, nemůžu; na noc se to pak bude hodit.
Sama s cizím chlapem v obrovském cizím baráku… Trochu zvláštní. Někam odchází s tím, že se za chvilku zase vrátí. Jdu se podívat, jestli by se v případě nouze dalo utéct oknem. Pokoj je v prvním patře, pod ním terasa, na ní dokonce gauč. Je to dost vysoko, zrovna neprahnu po tom si to zkusit, ale kdyby mělo jít o život, asi by to řešení bylo. Stoupnout si na parapet pod oknem a z něj pak skočit na ten gauč. Nebo prostě někam dolů. Trochu mě to uklidní.
Vrací se a volá mě dolů do obýváku. Že si musíme trochu promluvit. O čem, proboha? Všechno potřebné ohledně ubytování mi přece řekl hned na začátku…
Číslo španělské policie nemám, ani si ho teď nevygooglím. Kam bych tak volala? Možná na sto dvanáctku…? Jdu dolů, pro jistotu si beru do kapsy pepřák.
Posadíme se do křesel v obýváku a začne, co jsem studovala, co budu dělat tady na Tenerife, vyptává se mě na sourozence… Postupně se hovor přesune na jeho rodinu, ukazuje mi v mobilu videa a fotky své desetileté dcery (ty taky visí všude na stěnách, i v pokoji, kde mě ubytoval), pak fotky letadel, jeho hobby… Dobu si takhle povídáme, jako bychom se znali odjakživa. To je ta jižanská mentalita. I když mi přišlo, že není co řešit (a taky nebylo), možná bychom to i považovali za ztrátu času, on si chtěl prostě jen pokecat. Dodatečně se stydím za ten pepřák.
Nabízí mi něco k jídlu, vysvětluje, co je sendvič (v jeho očích to asi v Československu neznáme), dostávám desetilitrový barel vody. Ještě rychlá exkurze po kuchyni, kdybych snad v noci chtěla špagety – a odchází do práce.
Ráno se potkáme dole, Alfredo přišel z noční, já si sbalila svých pět švestek, zaplatím 20 euro za nocleh a chci jít. Mám domluvenou prohlídku pokoje. „Přece nepojedeš taxíkem, to stojí moc peněz, já tě tam hodím.“ Spát může prý po obědě, takhle by prospal celý den.. Dávám mu adresu a jedeme. Když už jsme skoro v cíli, je potřeba zavolat domácí, kde přesně ten byt je. Bere mi z ruky mobil, na rozdíl od mě v telefonu rozumí. Slečna se trochu vyděsí; žádného chlapa nečekala. Přesto ho naviguje, takže za chvíli stojíme u ní před domem. Když se vykloní z okna s tím, že hned jde dolů, vidíme, že jsme to našli. Alfredo mi rychle pomáhá s kufrem před barák a mizí…
