Článek
I když už Německo není to, co bývalo, přesto se pořád ještě vyplatí. Na jaře tedy zase jedu. Roznášet zmrzlinové poháry. Slušný výdělek, přátelští kolegové a jinak - dost stereotyp.
Tím spíš jsem ráda, že mě vzali, aspoň načerpám podněty, ať mám pak v Německu z čeho žít. Dohodář u lidí bez domova, práce jen na část zimy. Jsem zvědavá, co mě čeká. Rozhodně něco, co dosud neznám, zajímavá, nová zkušenost. Tak si to aspoň obecně představuju; konkrétně teprv uvidím. Zase si dělám naděje, očekávání. Přitom už dávno vím, že se to nemá. Zvlášť v sociálních službách.
Radlice bagru, kolečka, lopaty, hrábě. Nejprve museli srovnat terén, vytvořit rovinu na hrbolaté louce. Následovalo potrubí: voda a elektrika. Potom chodníčky - z takových překližkových desek. V čele je naše kukaň, neboli vrátnice, kde máme kancelář - počítač, zázemí pro personál, stoly, lavice, skříně, konvici, mikrovlnku. Dvě řady domečků (buňek), okolo sklady, kotelna, ošetřovna, kuchyň, umývárna (s pračkou) a společenská místnost. Klienti mají zelené toitoiky, personál záchod splachovací; jsou tu i popelnice a odpadkové koše. Pojistky vypnout tam a tam, instrukce dostáváme taky ohledně hasičáků.
Buňky (neboli kontejnery) jsou uvnitř šeredné, neútulné; zároveň s ústředním topením a plastovým oknem. V každé dvě úzké kovové skříně, dvě postele, jedna židle.
Daleko od civilizace, poblíž bývalé betonárky, na louce, která prý v létě slouží jako přírodní parkoviště, vyrostlo celé městečko. Které je naprosto dokonalé. Chybí snad už jen hospoda, nebo alespoň večerka, obchod. Naproti za silnicí nádherná scenérie, skála a na ní zámeček.
Prvního prosince provoz oficiálně začal, klienti tady však zatím nejsou. Zato dělníky se to jen hemží. Ještě to dodělávají, ladí detaily. Strávili zde uplynulý měsíc, asi si opravdu mákli. „Tady nebylo vůbec nic“, líčí elektrikář, který si u nás nechává zalít kafe. I když to celé postavili, vlastní zázemí nemají. Z toho, jak nám to popisují, lze usuzovat, že se i pro ně jedná o práci odlišnou - od té, které se věnují po zbytek roku. „Vždyť se tu nedalo ani chodit“, dodává kdosi v montérkách.
Samotný impuls, ať tohle udělají, nevyšel pochopitelně od nich. Jsou tu na žádost města, které má tohle na starosti. Ve spolupráci s několika službami na pomezí zdravotní a sociální oblasti, jak říkal náš šéf. Podmínky polní, přesto perfektní. Jak nápad, tak i samotná realizace. Že toto lze, že to existuje. Mohla by to být tak hezká práce…
Jedná se o zařízení pro lidi bez domova ve zhoršeném zdravotním stavu. Aby s angínou (v charitě typicky prosinec - březen) neleželi pod mostem. Provázaný, propracovaný systém. Ve spolupráci s terénními programy po celé Praze, které jsou na zimu posílené, budou odchytáváni (komunikaci řeší dispečink) a předáni zdravotníkům, kteří je sem k nám dopraví. Všechno je podchycené, musí být zasíťovaní; na vlastní pěst se tu klienti ubytovávat nebudou.
Obrovský problém - pro mě - představuje systém a nastavení, samotný přístup (nejen) ke klientům. Když si jde někdo z dělníků vypůjčit klíč (od buňky/skladu/kotelny), je ihned v podezření, že ho ukradne/ztratí; po prvních pár dnech se toto dokonce začíná evidovat. Panuje tady apriori nedůvěra obecně. „Pojď se mnou, ať mi to kdyžtak dosvědčíš“, žádá kolegyně. Chce klienta o něčem informovat a - já mám být svědek. Takže tam stojím jak tvrdé Y, cítím se jako retard, a - tiše nesouhlasím. Už jen ten způsob, jak s nimi jedná, plus přístup celkově. Vidím to přesně opačně. Tohleto nejde, tamto nelze, všechno je obrovský problém. Protože vlastně moc nechceme, i když to takhle nikdo nevyjádří. Chceme to zvládat a - mít klid.
Původně nejsem z oboru. Za roky, co se v tom (částečně) pohybuju, bych řekla, že lze rozlišit takové hlavní dva (až tři) proudy, pokud jde o přístup k této práci.
První je nízkoprahový, proklientský, s přihlédnutím k tomu, že pracujeme s cílovkou, která v běžném životě neobstála, a proto je tady: v zařízení sociálních služeb, kde vyšinutost je „normální“, kde se na tohle berou ohledy. Už to, že se ti lidé stali klienty (dané služby), samo o sobě naznačuje, že - ty ohledy potřebují. Jinak by tady nebyli. Byli by zařazeni do chodu běžného světa, který je drsný, bezohledný. Tím, že to nezvládají, jsou - právě tady. Kde jsou i správně. A my, personál, jsme tu od toho, abychom - měli pochopení. I s tím rizikem, že zklamou. Že se to třeba nepodaří. Donedávna jsem v jednom takovém zařízení pár dní v měsíci pracovala. S přístupem, který mi připadá přirozený. Naprosto se to potkalo s tím jejich nastavením, bylo to super. Vůbec jsem nebyla za blázna. Už jsem si ovšem svých 300 hodin odchodila a tedy skončila. Možná i tím, že je to poměrně čerstvé, to stále srovnávám.
Druhý, rovněž docela rozšířený, úplně obrácený, je pravým opakem toho prvního. Jedná se o přístup „bachařský“. - Můžou být rádi, že mají aspoň … - Který má taky své výhody. Služba to navenek perfektně zvládá, klienti nedělají bordel, nejsou tam žádné problémy. Snadno a rychle odbaví klientů velké množství a ještě - je sousedi chválí. Nebo si aspoň nestěžují. - Že se tam nedá dýchat, nikoho příliš netrápí. (Kromě toho tu klienti znovu a opět, možná jen v malinko menší míře, zažijí to, co znají už z většinové společnosti: despekt, odsouzení, opovržení. Můžou si za to přece sami. Teď mají držet hubu a krok a být rádi, že tady vůbec mohou být.) - Z pohledu většinové společnosti ještě snad dejme tomu; za sociální služby, - přestože kolikrát realita -, vlastně nepřijatelné. Minimálně z pohledu teoretických kurzů, které hlásají pravý opak.
Posledním proudem je mix těch dvou předchozích. Celkem na hlavu, zároveň hojně rozšířený. Spočívá v tom, že v daném zařízení pracuje každý podle svého. Dle vlastních pravidel. Kdo více inklinuje k přístupu bachařskému, klientům (skoro) nic nedovolí; kdo je naopak liberální, dovolí všechno. To vede k tomu, že se kolegové shazují mezi sebou a tvoří spolu s klienty aliance. Náročné, šílené, psycho; zároveň možnost, jak to, co daný pracovník považuje za správné, aplikovat v praxi. Někdy i kolegovi za zády, potají, s jeho nesouhlasem.
Já jsem to jednak dost podcenila (nebo moc neřešila) a pak jsem asi i čekala, že tím, jak zimní opatření bývají celkově tak trochu punk, nebude tolik prostoru nás kontrolovat. Možná jsem nějak předpokládala, že si to budu moct dělat po svém, aniž by si toho kdokoli všimnul, nebo s tím měl mít nějaký problém. - To jsem se ovšem přepočítala. - Tady se uplatňuje právě ten přístup bachařů, který je braný jako norma, standard, tak je to správně. Odůvodnění/argumenty (přístupu opačného) absolutně nepomůžou. Pořád tu budu za naivního blázna, který je nemístně vstřícný vůči recidivistům. Na koho kolegové koukají v lepším případě shovívavě; v tom horším jako na úplného magora. V kůži člověka, který je - prostě mimo.
Po třech dnech dávám výpověď. Tady to nebude lepší. Kdyby nikoho neměl, můžu odchodit celý prosinec, když už jsou směny naplánované, nabídnu velkoryse. „Nedělejte si násilí“, odpoví šéf. Prý to tu nějak zvládnou.
Tak žádné podněty. Než pojedu na jaře do Německa, vracím se zpátky na brigádu. Hotel a friťák, jedno horší než druhé. Práce jen pro peníze, jinak k ní nemám žádný vztah. Pořád to ale je lepší, než dělat práci, která mě zajímá, tak, jak nechci. Než zůstat u lidí bez domova. I když to samozřejmě je škoda; ty kulisy slibovaly nevšední zážitek. Jen se být schopná přizpůsobit.
Všechno špatné je pro něco dobré, takže i tentokrát: Pokud se nestane nějaký zázrak, zůstanu v Německu tolik sezon, dokud si nevydělám na vlastní byt. Což bych, kdyby se mi v nějaké práci v Česku líbilo, nikdy nezvládla. Sláva bachařům! Až ten byt opravdu koupím, ještě jim ráda poděkuju.
Prosinec 2024
