Článek
Z dvaceti případů mě devatenáctkrát odmítli; tohle je poslední pokus, než začnu hledat nějakou práci za každou cenu. Na to jsem odepsala snad před čtvrt rokem, nejzajímavější, ale i nejmíň pravděpodobné, že by to mělo vyjít.
B., neziskovka roku, terapeutická komunita Veselí. Léčebna pro drogově závislé, asistentka na oddělení pro matky s dětmi.
Veselí. Osada v západních Čechách, kam se odnikud nedá dojet. Na skypu při pohovoru zaznělo, že odpolední je do devíti. Tou dobou už se odtamtud nelze dostat, musela bych mít auto. Plus si pronajmout byt (Jankov a okolí), často nevybavený a s nutností ob týden topit vlastními silami obstaraným dřevem. — Vše mluví proti.
Smlouvu dávají na půl roku, klasicky s tříměsíční zkušební dobou, v tomto případě vlastně dvojitou. Pravděpodobnost, že člověk vyletí, zdá se být vysoká. Prý hodně specifická práce, kdy je normální prvních několik let (!) tápat…
Pokud jde o samotnou práci, jediné, co mě na první dobrou opravdu vyděsilo, je nutnost řízení. Vozit klientky s dětmi do Prahy k doktorovi. Hned říkám, že řídit neumím (přestože řidičák vlastním), a že se mnou v tomto ohledu nemohou počítat. Do školky v sousední vsi snad klidně ano; do Prahy rozhodně ne.
Nijak zvlášť jim to nevadí. Shání už několik měsíců, stále tam někdo chodí na stáž, kolegyně se jim věnuje – a pořád nic. Nejspíš i proto by mi zkušební pobyt zkrátili pouze na jeden den, asi už toho mají plné zuby.
Pohovor v klidu, šéf i budoucí kolegyně působí sympaticky. Mám si rozmyslet, zda přijdu na zkoušku. – Za výše uvedených okolností nejdřív odmítám –; pak mi to ale nedá. Když člověk nemá vzdělání, v oblasti „zachraňování světa“ tolik příležitostí není. Zde, v terapeutické komunitě, je ze zákona nutná nějaká, jakákoli vysoká škola humanitního zaměření. I když to příliš nedává smysl, teoreticky tedy (s interkulturní germanistikou) odpovídám. Možná životní příležitost – rozhoduju se to přece jen zkusit.
Stále nikoho nemají, budou rádi. Mám přijet v pondělí na celý den.
Pondělí 10.10.2022
Spím v Praze, abych to měla blíž. První vlak jede po šesté ráno; na půl desátou, kdy tam mám být, stíhám jen tak tak. Spojení ale slušné, dva přestupy v neznámých obcích – a jsem v cíli. Velký újezd, vesnice v západních Čechách, cca 300 obyvatel.
U vlaku paní se psem, ptám se na terapeutickou komunitu Veselí. „Vy jste kdo?“ – Vypadám, že se tam jedu léčit? – Krátce nastíním svoji situaci a dostávám instrukce. Rovně, na křižovatce doprava, po sto metrech doleva a do lesa. Prý tam pracuje, takže se ve středu potkáme. – To asi ne, končím už dneska večer; poděkuju a vyrazím.
Je babí léto, nádherný podzimní den. Asfaltka uprostřed lesa, klid. Asi za dvacet minut skutečně přicházím do Veselí, osady, která je součástí obce. Komplex několika budov, jakoby zemědělská usedlost. Branka, kde by se dalo zazvonit, chybí, volně se pohybuju v areálu. Když sem jdu na zkoušku, asi můžu, přesto si připadám jako nějaký vetřelec. Jabloně, dýně, sláma na zemi – tam budou v chlívku kozy z webu; dílna, sklad, další barák. Kroužím po dvoře; pátrám, kde bych se mohla ohlásit. Proběhne nějaký pán, prý Jonáš a pak se uvidíme – těžko říct, zda se tu léčí nebo pracuje –; poté odkudsi vyjde paní, která mě zavede do správných dveří. Tam už se seznamuju s Janou, se kterou jsme se viděly na skypu. Vychovatelka, nebo spíš asistentka, jak říkal šéf, název té pozice je zavádějící. Dělala bych to samé, střídavě s Janou ranní a odpolední.
Mají kancelář na zámečku – příjemné, neformální prostředí včetně krbu s živým ohněm. Všichni si tykají, kouří a mluví sprostě. Působí přátelsky, sympaticky; jen je jich hrozně moc (celkem 15), plus jména klientek a jejich dětí.
Jana mi tiskne pravidla, s kterými se mám seznámit. Projdu je v rychlosti, blíž snad pak cestou domů. Přestože vybírají už dlouho, a ona zaučuje (aby pak nikdo nenastoupil –), je milá a ochotná. „Znáš Hippo?“, ukazuje mi počítačový program nápadně připomínající excel. „Administrativa je hroznej voser“, připojuje; prý ji spíš baví všechno ostatní. Jak je to pestré a různorodé. Vánoční trhy s klienty, výlety, velikonoční jarmark. Taky teď shání postele a kuchyň – místo těch, které zničili Ukrajinci.
Nadepisujeme nový šanon, obálku, kasičku, vak. Příprava pro klientku, která dnes nastupuje. S Janou si volají, v jedenáct přijede autobusem do Verneřic. Tam ji vyzvedáváme, hned si chce skočit nakoupit. Klienti běžně nesmí – Ivča teď může jen proto, že jsme ji ještě nepřijali. „Snad si hned nekoupí flašku“, zadoufá kolegyně. Vrací se v pořádku, jak vzorná matka – s několika balíky plín. Sem jede přímo z dvoutýdenního detoxu v Bohnicích, doma se pro věci stavit nesměla. Syna jí přivezou večer, prý to má domluvené se sestrou.
Krátké vlasy, moderní účes, hubená s bolavou pletí. 33 let, ale vypadá starší, sešlejší. Máma tří dětí, 17 let na pervitinu, deprese, pokusy o sebevraždu. Veselí zná, před šesti lety tu strávila dva měsíce. Tenkrát – těhotná – léčbu nedokončila, teď je odhodlanější. Vůbec se projevuje příčetně; zdá se, že to má v hlavě srovnané. Mluví střídavě ke mně a ke kolegyni, i se nás obou ptá. Zdůrazním tedy, že jsem na stáži a nevím zatím nic. Odteď se obrací pouze na Janu; a z nás se stávají „kamarádky“. Přestože každá za jiným účelem, jsme v dost podobné situaci: obě dvě nové, první den, obě se teprv musíme zorientovat.
Ve Veselí oficiální příjem: ze všeho nejdřív test na drogy a alkohol. Případná pozitivita představuje obrovskou komplikaci, říká Jana, Ivča je ale čistá. Přitom si prohlížíme pracovnu/ordinaci, kde se skladují léky a kam za klienty čas od času jezdí starý pán, přední expert v oblasti závislostí. Titul, titul, titul, jméno, příjmení, titul. Občas prý pracuje online, aby si ušetřil cestování, dodává kolegyně.
Následuje papírování v kanceláři, mám jí dát ta svá pravidla, ať se nemusí znovu tisknout; klientka platí pobyt, zbytek svých peněz dává do pokladničky, kterou bude mít, jako ostatní klienti, v kanceláři. Ještě si může naposled zavolat (a všem oznámit, že bude 14 dní nedostupná); pak musí telefon vypnout a rovněž odevzdat.
Mají to extrémně přísné; jsou tady dobrovolně. Zkraje je každý seznámen s pravidly, která se zaváže dodržovat. Pokud to nezvládá, odejít může zrovna tak dobrovolně. Vše zcela svobodné, přesto to připomíná vězení.
Kdysi jsem viděla film Úsměvy smutných mužů, který vypráví o léčbě alkoholiků. Skupina hlasuje, skupina rozhoduje. Nově příchozí musí i v listopadu vlézt do rybníka – to jako trénink pevné vůle. Že se mu nechce? – Smůla. Skupina rozhodla, musí.
Totální úlet. Psycho. Úplně jiný svět. Na všechno přísná, přehrocená pravidla, jejichž dodržování je striktně vymáháno; porušování trestáno. Po dohodě a hlasování skupiny.
Je to tu přesně jak v tom filmu.
Jana nás předá paní, která nás provede po objektu. Míša, prve se mihla v kanceláři. Možná terapeutka? – Prohlídka s komentářem: budova A, kde jsou „mlaďáci“ – klienti 15-23 let, kteří se léčí z drogové závislosti, pak béčko: závislé matky a jejich děti (nebo naopak; těch informací je od rána příliš –), dílna s pomůckami na pracovní terapii, garáž plná kol, ve stodole pak místnost na rituály. Kdo seká latinu, plní podmínky a není problémový, získává po určité době svíčku abstinence. Tu si umotá z včelího vosku a slavnostně zapálí. Právě v této místnosti, kde je i takhle bez lidí zvláštní atmosféra. Křesla do kruhu a stojan se svíčkami, asi to bude hezké.
Ivča si vybavuje, že zde slavili Vánoce, což ji pravděpodobně letos čeká taky. „Jak jsi tu dlouho?“, obrátí se na naši průvodkyni. – „Osm měsíců“. Takže poměrně krátce, Jana tu začala před 16 lety. – „Tak to jdeš za chvíli domů“, na to Ivča. „Já nemám kam, půjdu na doléčovák.“ — Tak to nebude terapeutka?! Ani kdokoli jiný z personálu. – Míša se tady léčí, dochází mi.
Ne každé trauma vede nutně k závislosti, ale: za každou závislostí vždycky je nějaké trauma, shrnuje skvěle psychologie.cz. Kdo bere drogy, to tedy – jak známo – nedělá proto, že by byl sám o sobě špatný nebo se vyžíval v dělání zakázaného; tím, co lidi přiměje fetovat, jsou právě již zmiňovaná traumata, se kterými si neporadili (a drogy jim – alespoň dočasně – pomáhají)…
Jenže brát by se nemělo, koho zajímá něčí dětství, a závislí často dělají hrozné věci. Které většinová společnost pochopitelně odsuzuje.
Zde, v terapeutické komunitě – stanici mezi „starým“ (s drogami) a „novým“ životem (bez drog) mají bývalí uživatelé nalézt bezpečný prostor, kde na ně skrz prsty nikdo nekouká. Žijí tu několik měsíců, patří sem – nejenom oni, ale i zaměstnanci. Myslím, že tohle funguje víc než skvěle: komunita – společenství, kde se to všechno prolíná. Pracovníci a klienti si navzájem tykají, a vůbec je místy nejasné, kdo je kdo. Minimálně mně, která jsem tady první den a moc to nepobírám.
Po prohlídce jdeme za ostatními „na cigáro“. Ivča už se nemůže dočkat. Má štěstí, kouří úplně všichni – zjevně teď nastal čas, kdy je to dovolené. Je tu s klienty Jonáš, ten pán z rána. Pracovní terapeut. Právě se řeší slepice. Pořád by seděly na vejcích, chtějí mít kuřátka, jenže z osmdesáti procent se líhnou kohouti, kteří jsou k nepotřebě. Proto je lepší, aby neměly kuřata vůbec. Aspoň myslím, začátek jsme propásly.
Jonáš jmenuje nejrůznější drastická opatření, která by drůbež zbavila mateřských pudů. Jedno odpornější než druhé. Živé slepice do horké vody, do ledové vody, na pekáč do trouby, na tři dny do pytle na vrata, na která pere slunce… – Slepice se tu přece neléčí?! Tak proč je šikanovat rádoby disciplínou? – Naprosto nehumánní, jasné týrání zvířat. Přestože nejsem žádná aktivistka, dost mě to nadzvedne. „Odkud to máš?“, zajímám se znechuceně. „Od lidí z okolí, běžná praxe“, mávne kolega směrem do vesnice. Ve snaze uklidnit mě uvádí metodu současnou, moderní, která je podle něj zároveň mírnější. Nevím už, o co šlo konkrétního, v tu chvíli mi každopádně přijde, že je to vlastně totéž. Postup z těch za mě nepřijatelných.
Až budeme večer moji stáž rozebírat, musím se zmínit.
Práce to bude bezpochyby zajímavá; prostředí drsné, které ne každý zvládne. Počáteční nadšení prvních dvou hodin, kdy jsem klienty prakticky neviděla, mě postupně opouští; nyní začínám vážně pochybovat. I u Jany, která mi jinak přijde skvělá, je znát, že se s klienty nepáře. Trochu moralizuje, a vůbec je vidět, že to má pevně v rukou. Jako by měla trochu navrch. Žádné splynutí s komunitou. Nejspíš její způsob, jak to vydržet dlouhodobě – aby s ní klienti nezametali. Já se moc na to necítím.
Maminky s dětmi obědvají v poledne, což nestíháme; půjdeme tedy v jednu s mladými, oznamuje nám Jana. S Ivčou čekáme v křesílkách na terase. Vyměňujeme si první dojmy. Jak je to hrozné, být někde nová, muset se představovat. Ta nervozita, krok do neznáma. S dvouhodinovým náskokem a vyhlídkou na odjezd dneska večer jsem na tom z nás dvou o něco líp. „Zapomněla jsem si koupit deodorant“, uvědomuje si Ivča zklamaně. Stráví několik měsíců v lese, daleko od civilizace – bez možnosti jít normálně do obchodu. Kam já se dostanu zítra. Sice už jsem ho používala, ale lepší než nic: nechávám jí ten svůj. Hned kontroluje, jestli v něm není alkohol – to by ho u sebe mít nesměla. Než se bude moct zabydlet, ubytovat, všechno jí „profilcují“.
Jana nás vede do jídelny. Dlouhá řada stolů, dosud dost špinavých, v cestě dětské jídelní židle. Nějaká holka dlouze, opakovaně stoly utírá – i ty, u kterých už se chystáme jíst, jiná prostírá talíře a příbory. Nějak to nestihli připravit předem. Je nutné zohlednit snahu, spíš než výsledek –; koneckonců jsem proti žloutence očkovaná a dojídat po cizích dětech v Klokánku byl taky slušný trénink. Zvládnout to musíme – společné jídlo máme v náplni práce, aby se klienti začleňovali do běžné společnosti, prozatím představované místním personálem.
Střih – a jsme zas tam, Úsměvy smutných mužů: „Dobré poledne, vítám vás u dnešního oběda. Máme hrachovou polévku a špagety“, pronese Pepa, asi dvacetiletý kluk, který to dneska má na starosti. Postupně vyvolává, kolik kdo chceme naběraček, a posílá každému talíř polévky. Následuje sborové dobrou chuť a můžeme se pustit do jídla. Druhé si, u okýnka připomínajícího školní jídelnu, nabírá každý sám. Slovo si bere šéf, vedoucí komunity, kterému nikdo neřekne jinak než Roman. Kázání z čela stolu, vlastně docela prudí. (I když určitě s dobrým úmyslem). Mihne se tady kuchařka, kulatá paní před důchodem, která tu dopoledne chodila v zástěře. „Co není v hlavě, musí bejt v nohách“, k tomu nezbytná vulgarita, bez nich tu nikdo nemluví, a znovu odchází. Kulturní vložka, atmosféra je rázem uvolněnější. Jakkoli na to rozhodně nevypadá, je tato paní současně pracovní terapeutkou. Krom práce na zahradě a dalších činností se klienti točí také v kuchyni, pod jejím vedení zabezpečují místní stravování.
Roman dokončí, co předtím začal: Hlavním poselstvím je, aby na příchod do jídelny ve 13 hodin už bylo uklizeno po mámách, prostřeno, nachystáno. Až si jednou v následné fázi, která klienty čeká po absolvování léčby, pozvou domů návštěvu, bude se jim to hodit. Jídlo jako společenská událost a projev úcty, bla bla bla.
Tohle jsou áčkaři, s těmi bych nepracovala. Mladiství, kteří už stihli spadnout do závislosti, a pak se rozhodli s braním skoncovat. Proto jsou tady. Nejsou to žádné podivné existence ani lidské trosky, naopak: vypadají úplně normálně. A hlavně – jako děti. Kluci i holky.
Na konci všichni sborově řeknou děkujeme za jídlo – a odcházíme.
Po obědě bezradně postávám před jídelnou. Chviličku po mně vyjde i Roman, teda šéf. My dva si zatím vykáme. „Víte, co máte dělat?“ – Ne, samozřejmě. „Já asi čekám na Ivču…“ – To prý nemusím, mám v kanceláři počkat na Janu, pak se mi bude věnovat. Tím naše spojenectví končí, odteď jsme každá sama za sebe.
Když se najdeme, ukazuje mi Jana znovu vyplňování formulářů na počítači; zároveň probíhá „otevřený kancl“. Hodina, kdy se tam dveře netrhnou, a kdy si klienti mohou zařídit různé věci. Telefonáty, které se zapisují – a platí (z těch jejich pokladniček), převzetí pošty, dotazy, administrativa. Jeden tam tomu velí, další se střídají, místy jim pomáhá sociální pracovnice, pořád se hledá sešívačka. Nikdo nic neporušuje, všichni jsou vzorní, přesto je to dost velký blázinec – se spoustou hlasů, hluk.
Začlo to u těch slepic a jede dál: Není mi dobře, bolí mě hlava, jsem strašně unavená. Klokánek hadr. Zase to psychické vyčerpání. Přitom moc není z čeho, jen pozoruju dění kolem. Potřebovala bych tak na dvě hodiny vypadnout – někam pryč, daleko od všech lidí.
V půl třetí jedeme do Verneřic, kde má klientka Sofča ve školce holčičku. Sama vypadá velmi mladě a dost in. Prý si zřídila datovou schránku, kam jí po dobu léčby chodí pošta. S kolegyní zíráme – mohly bychom se od ní učit. Čekáme před školkou, dítě si vyzvedává sama. Jinak je ale taky docela mimo, říká Jana – dceři už je šest, půjde do školy – a dosud nemá v pořádku základní dokumenty, konkrétně rodný list. Prý je tam zapsaný nějaký chlap, který se zrovna okolo Sofči pohyboval, ovšem ne skutečný otec (který normálně existuje a měl by tam tedy být uvedený). Tím stylem se jí „daří“ na více frontách, právě ji vyloučili z úřadu práce, takže zůstane úplně bez příjmů. Což bude asi problém, pobyt ve Veselí klienti hradí. Tedy pokud mají z čeho. Další, čím tato krásná mladá maminka trpí, je sebepoškozování: „Občas se pořeže“, říká Jana. Potom už holky přicházejí, s malou se představíme, a za doprovodu dětských písniček jedeme zpátky do Veselí.
Jana má ve tři padla, já se mám připojit k matkám a jejich dětem. Loučíme se s tím, že uvidíme, jestli se ještě uvidíme. Děkuju za pozornost, věnovala se mi opravdu skvěle.
Na programu je procházka do lesa. Sedm žen, šest dětí a já. Děti jsou prakticky všechny v kočárku – nejmladší Bibianě je devět měsíců; ostatním kolem dvou let; nejstarší Bea – ta ze školky, je čerstvě šestiletá.
Mámy se předhánějí, kdo mi svůj příběh řekne dřív; taky se hodně ptají. Hodně na tělo. Rodina, děti, manžel, proč ne, bydlení, výše výplaty, velikost nohy. Jsou velmi osobní.
Kdysi bych tohle nedala –. Teď si uvědomuju, že se jim nemusím zpovídat do detailu; když na to přijde, lze odpovědět taky tak, aniž bych něco řekla; navíc mě na to šéf připravoval. Nejspíš běžný standard vůči všem nově příchozím.
Jejich osudy jsou těžké, jeden vedle druhého. Zatímco mladé maminky jsou tu většinou se svým prvním – a jediným – potomkem; není u starších výjimkou, že mají dětí několik – některé u příbuzných, jiné v dětském domově – a tady u sebe jen dítě nejmladší. Zvlášť, jestli to vědí, musí to pro ty starší (sourozence) být náročné…
Na rozdíl od mladistvých, kde bych to vůbec nepoznala, je u těchto žen jejich minulost na první pohled jasně viditelná. Alespoň u některých. Chybějící zuby, výraz v obličeji –. Aby ne, po letech na tvrdých drogách. Žádné totální trosky to ale taky nejsou a hlavně – mají přehled. Tak nějak o všem: Poslední vývoj války na Ukrajině, aktuální politická situace, současné ceny potravin. Jedna zná Adršpach (pocházím kousek odtamtud), kde kdysi lezla po skalách; další má zkušenost s prací v zahraničí, jiná jezdila lyžovat do Itálie. – Nevycházím z údivu. Od feťáků by tohle člověk spíš nečekal.
Snažím se zorientovat, jak se kdo jmenuje a které dítě ke komu patří; ženy se svěřují se svými příběhy (jsou si dost podobné, už se mi pletou –); Beinka, která tu k sobě nikoho nemá, zdržuje, otravuje; jiné – dvouleté – dítě si hází kameny na hlavu…
Procházka jinak fajn – kopce, les, potok –, krásný kout, zajímavý zapadákov, nádherný podzimně-letní den.
Po návratu nastává – podle pravidel – chvilka na cigáro. Děti si berou odrážedla a rejdí po objektu; ztratit se není kam –, přesto to v rozlehlé zahradě s obrovským dvorkem a mnoha budovami je celkem adrenalin.
Pro nás, vychovatelky/asistentky, to bude náročné. Mezi mnou a dítětem je tu vždy jeho máma, která se o něj stará primárně. Máme na matky dohlížet, jestli to dělají správně; nechat je fungovat samostatně, příliš jim do péče nezasahovat. Sice mám půlroční praxi z Klokánku, na základě které (a v kombinaci s tím, že nemůžou nikoho sehnat –) mi dali šanci, kompetetní si ale nepřipadám. Na tohle jakákoli škola humanitního zaměření opravdu nepřipraví.
V lese se řešil zanícený prst, údajně způsobený alergií na citrusy. Holčička řvala, potom přestala. Jiný dvouletý strašně kašle, šestiletá Bea je obézní. Matky se baví o tom, že jim dávají prášky, které normálně děti dostávat nesmí. – Já jsem úplně mimo –; absolutně nevím, jak bych se k tomu odborně postavila. Snad jen, poslat to jako informaci dál. V papírech, tuším, stálo, že tu pracuje nějaký zdravotník…
Od půl páté do šesti jdou mámy „na skupinu“. Sezení v kruhu, kde každá veřejně prezentuje své pocity, obavy, vývoj. Pod vedením terapeuta, jako v tom filmu. Aspoň myslím.
My se odebereme do klubovny – herny v budově připomínající stodolu. Civilizovanou, obydlenou. Světlé dřevěné stěny i podlaha na chodbách vedou k normálním místnostem – pokojům, koupelnám, kuchyňce. Mají tu pračku se sušičkou a celkově zázemí „jako doma“. Každá máma má pro sebe a své dítě vlastní pokoj; jenom poslední Ivča, která dnes nastoupila, je nucena ubytování sdílet s jinou matkou a jejím dítětem. Kapacita devět míst je k dnešku naplněná; pokojů k dispozici však pouze osm.
V herně to řídí Míša, která se s nejdelším pobytem tady už skupiny neúčastní. K ruce má Jessiku, která je naopak úplně nová. Jednadvacetiletá Romka, donedávna prý byla na áčku s mladistvými. Když jí pak vrátili dítě, přešla k matkám. Nejspíš ji skupina teprve čeká (do těchto pravidel jsem dosud nepronikla –); teď každopádně společně s Dášou dohlíží na všechny děti. Já jsem tu navíc – abych viděla, o co se jedná. Hlídám tak napůl; stážisti totiž správně nesmí. (Když to minulý týden porušili – ve snaze být aktivní prý zůstala mladá uchazečka s dětmi sama –, zrovna si dítě rozbilo hlavu, kaluže krve, trauma, zhroucení. Slečna stáž nedokončila, práci odmítla. Přitom to vlastně nebyla její chyba. Proto jsou nyní důslednější.) „Lucka tu bude s námi, ale nehlídá“, objasňuje situaci hned zkraje Míša.
Dětmi jsem příjemně překvapená: Umí chodit, mluvit, počítat, smrkat. Přijdou mi normální; mnohem víc v pohodě než ty v Klokánku. Možná tím, že je tu každé se svou mámou? Že – kromě té chvilky každý den, kdy máma je na skupině – jsou pořád spolu a tedy nezažívají deprivaci z odloučení? Hodně to připomíná Klokánek, ale tak nějak v klidu. Děti si hrají, skoro nebrečí, žádné extrémní drama nenastane.
Z koho jsem trochu vedle, je Jessika, nejmladší romská matka. Pokud bych nastoupila, musím ji na to upozornit. Dáša ji trochu usměrňuje, moc se to ale nedaří. Cokoli chce Jessika sdělit, ječí; vůbec nemluví normálně. Na děti křičí ty vole, svého syna (který je mimochodem snad nejdál ze všech dětí –), opakovaně oslovuje ty cikáne; na druhou stranu se ale i snaží: ,,Jdem si číst Šmoulové“, sedá si s malým ke knížce. Taky vzpomíná na školu: Odříkává abecedu a vyjmenovaná slova – s nadšením, že si to skoro pamatuje. Mihnou se tady dvě mámy, jejichž děti jsou nemocné. Proto nebyly s námi na vycházce. „Být, bydlit, obyvatel…“, ihned se ochotně zapojují do programu.
Míša je tady osmý měsíc, už jí to brzy skončí. Pro matky představuje vedoucí – nadřízenou, s kterou vše konzultují. Udělala obrovský pokrok, je již deset měsíců čistá. Zjevně to ale není tak jednoduché: „Chutě jsou pořád. Čím dýl jsem tady, tím větší mám chuť si dát“, svěřuje se. Po tomto pobytu jí chtělo B. poskytnout chráněné bydlení v Praze, kde by u sebe mohla mít všechny své (čtyři) děti. Prý se však na to necítí, bojí se, že venku hned zase do drog spadne, takže prozatím odmítla. Děti tak zůstanou u dědečka a v děcáku, pouze nejmladší dvouletá holčička bude nadále s ní. „Už jsem to otevřeně řekla i na skupině“, dodává.
Mámy si vyzvedávají svoje děti a jdou na večeři. „Už můžeš jít“, zazní mým směrem. – Když mě v šest takto propouští, teprve pochopím, že Míša šéfuje i mně.
S Romanem, vedoucím komunity, rozebíráme moji stáž. Klíčové podle něj je zapadnout a fungovat v místním patnáctičlenném týmu. Taky počítat s tím, když někdo má dovolenou (což bude pořád: 15× za rok po pěti týdnech –), že mají ostatní o to víc práce. Jinak prý ok, mám to zkusit a ve zkušebce se uvidí.
Za mě nakonec taky ok; krize brzkého odpoledne nakonec vyšuměla, aniž by propukla naplno –; dojem mám celkově dobrý, až je to podezřelé. Svou roli může hrát taky štěstí – krásné počasí, poklidný den –, podobně jako potřeba matek blýsknout se (před někým zvenčí) v nejlepším světle. V práci tohoho typu běžně vše není pořád jen zalité sluncem, shodujeme se na závěr, proto mě samotnou překvapuje, že to tak vidím. Tak pozitivně. Na práva slepic si vůbec nevzpomenu.
Kdyby mě cokoli napadlo – ještě i dodatečně – mám mu to poslat mailem. Zajímá ho jakákoli zpětná vazba, uzavírá to nadřízený.
Před sedmou jdeme na večeři. Áčkaři už jsou tam; podle pokynů Pepy si sedám na místo mezi nimi. Vajíčkovou pomazánku sdílíme z mističky se sousedkou –; když chybí u jiné části stolu, šikmo ji posíláme ostatním. Gratuluju si, že jsem si vzala rohlík, chleba se suchý jí hůř. „Podáš mi, prosím, chleba?“, „Pošleš mi, prosím, sůl?“, „Zbyla ještě ta pomazánka?“ – všichni se zdvořile ptají a vychází si vstříc, přesto to působí divně, nepřirozeně. Zase jak v poledne, naprostý bizár. Žádné najíst se v klidu a pohodě, jak by to bylo, kdybychom (jako personál) jedli z krabičky na křesle v kanceláři. Pomazánky jaksi není dostatek, podobně jako rohlíků (šest kusů na čtyřicet lidí –); když slečna vedle mě sáhne po druhém, přestože jeden už měla, je jí vytýkáno, že se nejdřív neporadila se skupinou…
Jsem někde na pomezí, uvědomuju si (nejen u jídla). Oproti lidem, kteří dělají nějakou běžnou, obvyklou práci a s feťáky/cikány apod. by pracovat nechtěli, mám tohle jinak. Já s nimi pracovat chci. Když se pak ale srovnám s pracovníky těch neziskovek, kteří se tomu věnují roky – a vše, co se tam děje, jim přijde normální –, zatím moc nezapadám. B. je v oboru nejstarší organizací; s péčí o závislé začli hned po revoluci. Mají prokazatelné výsledky: snad až 75% všech klientů údajně léčbu dokončí a vrací se do normálního života; tato ujetá, přehrocená pravidla a hlasování skupiny (naprosto o čemkoli) pravděpodobně mají odborné vysvětlení – důvod, proč se to takto dělá –; na člověka zvenčí, který to nezná a zdůvodnit neumí, to však působí — opravdu zvláštně…
Po večeři znovu sezení se šéfem; má pro mě zajímavou nabídku: Abych si předem, dokud se neví, jak to dopadne, hned nemusela pořizovat auto a bydlení v neznámém koutě republiky, navrhuje, že bych první tři měsíce – ve zkušební době – mohla bydlet přímo v práci. V osadě Veselí, vlastní pokoj za pět tisíc měsíčně. Sám to prý zkraje taky tak měl.
Ještě se musí zeptat vedení i kolegů; já se mám rozmyslet a dát mu co nejdřív vědět.
Navrhuje, že mě odveze na nádraží. Ráno to byla hezká procházka, tak s díky odmítám. Kdybych změnila názor, nabídka pořád platí, opakuje, rozloučíme se a vyrazím.
Je čtvrt na osm, tma jako v pytli, musím si svítit mobilem. Asi po deseti minutách ostré chůze se ocitám – v lese, kde jsme dnes byli na procházce. Tak to jdu špatně, tudy jsem nepřišla! Musím se vrátit.
Na další pokus přicházím do tábora. Chatičky na louce – jedna ze čtyř adres, které v osadě existují, četla jsem tenkrát na wikipedii.
V lese to praská, pouliční lampy tu nejsou. Jsem ráda, že mám u sebe pepřák – přestože široko daleko nikdo není – a v záloze nabídku odvozu na nádraží. Bude to trapas, ale možná jí ještě ráda využiju.
Zapínám navigaci na telefonu, zastávka Velký Újezd a zkouším to do třetice. Po chvilce chůze jsem zpátky u objektu, kde jsem dnes strávila celý den. Aspoň to. Snažím se soustředit, zorientovat, odkud jsem asi tak ráno přišla. S pomocí navigace se dostávám na asfaltku, tohle by mohlo být ono. Kdyby ne, tak už se vrátím a nechám k vlaku odvézt.
Asi po deseti nadějných minutách – cesta mi připadne povědomá – skutečně vcházím do vesnice. Tam už jsou pouliční lampy, silnice a záhy ta cesta z rána. Pár kroků mezi domy, přejezd, zastávka. Hurá! Konečně.
Hned druhý den posílám e-mail: Za těchto podmínek – ubytování v místě – bych zájem měla.
Když se pak schyluje k podpisu smlouvy, zdůrazní šéf, že vážně bude nutné jezdit (s klientkami a jejich dětmi) autem do Prahy. Už to tu padlo třikrát, vždycky jsem říkala, že já ne… – Nejspíš jsme se navzájem neposlouchali, nebrali vážně.
V tu chvíli to odkývu, abych pak za pár dní – propadla panice. Nejen z řízení. Tam je mi jasné, že to nezvládnu nikdy. Ani teď, ani za tři roky. Strach ale najednou mám úplně ze všeho. Těch lidí je tolik, tentokrát jsem se nenaučila ani jména. Čí je které dítě. Odborný pohled na jejich vývoj. Pravidla. Počítač, vyplňování tabulek. Co bych dělala na směně sama, když by tam Jana nebyla? Milí, ochotní kolegové – a já bych musela předstírat, že se tam chystám zůstat. Učit se řídit. Shánět bydlení. Výhledově i auto – na dojíždění do práce. Přičemž je jasné, že se to finančně nevyplatí. Atd. atd. Vlastně to nedává smysl. Nula od nuly, ne-li až prodělečné. Stres. I když rozhodně zajímavá, smysluplná práce. Obrovská škoda, zahodit takovou příležitost. Zároveň rozumné, racionální rozhodnutí.
„Já bych to chtěla všechno zrušit“, říkám do telefonu.
„Tak jo, ok, tak nashledanou“, na to šéf. Víc ho nezajímá. Tentokrát žádná zpětná vazba. Znovu otevřít výběrové řízení, píše si na seznam úkolů pro dnešní den.
Podzim 2022
P.S. K sepsání autorku vedly zajímavé, silné zážitky – jako z jiného světa. Že půjde o jeden jediný den, že tam nakonec nenastoupí, zjistila autorka až dodatečně. Původním záměrem tenkrát bylo sehnat práci. (Tu potom našla na zimních opatřeních pro lidi bez domova.) Smyslem tohoto textu rozhodně nebylo nikoho poškodit, někomu ublížit ani způsobit trauma.
Z důvodu ochrany osobních údajů byla jména změněna, podobně jako názvy obcí atd.
