Článek
Čtvrtek 25. 5. 2023
Jedu do Prahy odevzdat byt, ráno zas hnedka zpátky. Půl cesty provoláme, Dan se šíleně diví, že už (v neděli) odlítám. Prý jsem jeho terapeutka, nutně by se chtěl ještě sejít. „Na půl hodiny,“ přemlouvá mě, „na dvacet minut“. – Navrhuju park u hlavního nádraží: „Ty chceš jít do Sherwoodu?“ diví se. V 10.00 odjíždím, tak chci být někde poblíž. Sraz tedy zítra v devět.
Pátek 26. 5. 2023
9.15 Když pořád nejde – dneska opravdu nemám tři hodiny –, zkouším mu volat. Nebere to. Za chvilku volá zpátky, moc se omlouvá: usnul v metru. Za dvě zastávky bude na hlaváku.
Vzápětí skutečně dorazí: „Teďka se dějou divný věci… Ten Ámos… Se mnou se taky něco děje…“ Vyslechnu si jakési pateorie o mimozemských civilizacích. Montoval kuchyň pro starého pána, jehož žena to nechce poslouchat. Pán to naopak žere, tak hustil do Dana. Ten toho má plnou hlavu, a hučí do mě. Pán je velice charismatický; přestože s prací už skončil, chce se s ním Daniel ještě potkat.
V 9.45 musím jít. Dan se strašně diví, jako bych o tom včera nemluvila. Prý mě alespoň doprovodí. Jdeme vyzvednout kufr do úschovny, ten mi pak veze až na peron. „Ozveš se ale, až budeš zpátky?“ ptá se dost naléhavě. – Slibuju, že někdy v říjnu. I když je otázka, jestli se budu vracet do Prahy.
Z toho půlroku, který jsem tu teď strávila, jsem se 4 měsíce – po dobu zimních opatření – starala o lidi bez domova. Pracovně skvělé: zajímavé, smysluplné. Tohle je tedy vážně stylový závěr.
„Kdyby už přišel konec, tak bych to klidně bral,“ volá odpoledne. „Už jsem se tolikrát pokoušel zvednout…“ – Přišel o všechno, říká. Kromě rodiny a nejbližších lidí taky o práci, kterou miloval. Je hodně depresivní. „Nemůžu dělat to, co chci, nemůžu žít, s kým chci…“ – Možná narážka na jeho poslední vztah, kdy slečnu při jejím záchvatu nechal odvézt do blázince. Ta mu to doteď vyčítá, rozešli se. „Ty se mi strašně líbíš,“ pokračuje. Příteli, se kterým letím na Malorku, zjevně moc nevěří. Vůbec to nechci řešit, nejsme tu proto, abychom rozebírali mě. Místy to vypadá na klid, přesto to naším projektem stále prostupuje. „Tohle mi, Dane, ani neříkej, tahle branka je zavřená,“ skáču mu do vyznání.
Rodina, kamarádi, vztahy, bydlení, práce, zdraví – je těžké, když se to sype ze všech stran. „Já tě zachraňovat nehodlám,“ říkám mu přesto na další dávku depresí.
Jsem zpět z nákupu, řve tu sekačka na trávu, tak jen ohlásím, že končím a – pokládám to.
