Článek
V ruce krabicák, okolo sebe odpadky, případně sbírat vajgly a nebo fárat v popelnici. Přece nepůjdou někam makat; pár drobných na chlast si vždycky vyžebrají… – Je běžné takhle nad nimi uvažovat, většinou budí přibližně tento dojem. Kterým pochopitelně neosloví; spíš se jich člověk štítí, pokud je potká u nádraží.
U mě to začalo přes náhodu, asi tak před deseti lety. Reportáž v rádiu, kterou jsem ani neslyšela. Jenom zprostředkovaně, přes tátu. Z jeho vyprávění. Laikům z řad veřejnosti nabízeli stáž v pražském DropInu. Ten je primárně pro závislé (kteří jsou někdy i lidmi bez domova). Tyto cílové skupiny se tedy částečně překrývají. Tam jsem si – dlouho po onom zajímavém vysílání – odbyla premiéru a: Už mě to nikdy nepustilo. Bylo to totiž skvělé! Těžko říct, jak by vše dneska vypadalo, nebýt tohoto začátku. Teď už přibližně vím, o co půjde, proto se na tu pozici hlásím. Shání jen dohodáře (pár dní v měsíci), na doplnění jejich stávajícího týmu.
Jak se na místě dozvídáme, bude nás najednou víc.
Vypadám ze všech nejhůř. Jako zájemce o službu. Po pěti třináctkách u friťáku jsem dnes vstávala v půl čtvrté, moderní úschovny zavazel (v Praze i Z.) berou jen kartu – pro mě v mé situaci příliš vysoký práh. Hotovost mám, na účtě nic. Musím tam tedy s kufrem. Na pohovor.
Že hledám práci – ne azyl, ubytování – nakonec vysvětlovat netřeba, nikdo se ničemu nediví. Tohle je v neziskovkách opravdu super – tvářit se, že je to normální.
Nejvíc mě překvapí hlavně ostatní uchazeči. Předchozí praxe žádná (což by možná zas tolik nevadilo; nějak se začít musí); oni však absolutně nemají představu, o co půjde. Ani vzdálenou, aspoň tím směrem. Kde se tu tedy berou?!
Jedná se o azylový dům pro muže a ženy závislé na alkoholu. Kromě ubytování a sociálního poradenství nabízí také doprovody, komunitní sezení nebo volnočasové aktivity. Odvážný projekt; je jedním z prvních v České republice. (Na západě se to prý osvědčilo; u nás je na závěry ještě brzy…)
Týden po pohovoru telefonát, výsledek výběrového řízení: Vzali tu s kufrem. Vzhledem k nulové konkurenci nikterak překvapivé.
Březen – květen 2024
„Co to je smetana?“ přijde se poradit na recepci, „Vlasta mě posílá pro smetanu…“
Aktivně naštípali dřevo, aby se mohlo opékat. Hotové týden předem, opravdu o to stojí.
„Tohle je pro vás, pro kolektiv“, dostávám košíček jahod. „To jsem vám koupil cestou z práce.“
Někdo obnovil kontakty s dcerou, jiný se dává zdravotně do pořádku, další pracují. Lidi, s kterými většina populace nechtěla mít nic společného, když – ještě donedávna – spali pod mostem.
Červen 2024
Už čtvrtý měsíc pracuju v mokrém nízkoprahu, azylovém domě, který se stará o alkoholiky ve městě Z. Nedávno o nás psali na internetu. Informativní článek, věcný, seriózní, taky tam citovali ředitelku. Text hezký, zajímavý; pod ním milion hejtů. Všichni ti uchazeči o přivýdělek na pohovoru tenkrát v zimě byli jen mimo – že vůbec nevěděli. Pořád to ale mysleli dobře: „Mně je jich líto, chtěla bych pomáhat.“ „Asi by mě to bavilo.“ „Kdysi jsem [při práci security] některým bezdomovcům rozdával cigarety.“ Lidi píšící komentáře nevědí taky, a k tomu – jsou zlí. Pochlastávat si zalevno (klienti azyl platí), hotel pro alkáče, výsměch pracujícím. To jsou jen některá z hesel, která se dole objevila. Nebo to prostě nechápou.
Možná ten novinář nerad poučuje, nebo má jasno a připadlo mu to zbytečné. Možná to bývalo chtělo věnovat tomu pár vět. I v rámci sociálních služeb je projekt inovativní. Proto to veřejnost nezná. Cukrovka, vysoký tlak, zničený kyčelní kloub. Nikoho nepřekvapí, když to pacient řeší, když se s tím léčí. Autismus, fóbie, úzkosti, deprese (a další problémy psychického rázu) jsou známé o něco míň; přesto se o tom dnes už docela mluví. Skoro každý už chápe, že ten, kdo jimi trpí, potřebuje pomoc. Když se však jedná o závislosti, které jdou ruku v ruce s bezdomovectvím (a dále s tím souvisejícím životním stylem), málokdo na první dobrou hned uvažuje, že jsou nemocní. Ti bezdomovci u nádraží. Spíš je hned odsoudíme, že je to jejich chyba.
Ano, v našem azyláku je povolený alkohol. Protože bez něj nemohou žít. Jak si jím roky huntovali organismus, už to bez toho nezvládnou. Minimálně ne ze dne na den. Za necelé dvě stovky denně dostanou komfort v podobě postele, pračky, koupelny s teplou vodou a možnosti vařit. Aby se dali dohromady – zdraví, doklady, práce, následně bydlení. Tady nebudou na věky. Zrovna tak tady nemohou být jen tak. Každý zájemce předem podepisuje souhlas – se řešením své situace. Musí na sobě pracovat, spolupracovat s odborníky. Ne si jen v hotelu pochlastávat. To by tu bydlet nemohli. Tohle ten novinář mohl nastínit. Třeba by hejtů bylo míň.
Smetanu v obchodě našel, přinesl. Úspěšně uvařili omáčku. Sami dva – s klientkou z pokoje odnaproti. Jindy pak vaří společně s námi – asistenty, nebo i sociálními pracovníky. Někdy i jdeme s klienty nakupovat – aby si na to zvykli. Příště už guláš dokážou samostatně, včetně nákupu surovin.
Schopní na úklid, šikovní, pracovití, zábavní, zajímavé osobnosti. I takoví mohou být. Ti samí, co si veřejnost nad nimi odplivává. Jen musí dostat příležitost; zpod mostu tohle nezvládnou.
Ne každý, kdo jde do fitka, zhubne; na kurzu angličtiny 100 % účastníků C2 nezíská; někdy i vyučený kuchař vaří příšerně… Nikdy to nebude stoprocentní, podobně jako se vším. Jak s lidmi z většinové, tak i z okraje společnosti. Rozhodně ale stojí za to aspoň to zkusit. Dát jim tu šanci.
Ta se tu dává ve velkém – a nejen alkoholikům. Je to úžasná práce. Skvělé klima, bezpečné prostředí. Pohoda. Vedle zajímavých osobností (klienti, kolegové, ale i externisti, jako například zdravotní sestra z Červeného kříže), nových, neznámých věcí a her v pracovní době máme perfektní vedení. Moderní, osvícené. Vstřícné, tolerantní. Každý má možnost vyjádřit se, projevit názor. A není problém, pokud má opačný, než třeba ředitelka nebo vedoucí. I ten poslední dohodář, který v době pohovoru nevěděl, kde bude bydlet, dostane příležitost a – je brán vážně. Podobně jako i ti nejnáročnější z klientů. V takto dokonalém systému to prostě fungovat musí. Jen víc takových zařízení!
