Článek
Gastronomii nesnáším, tohle bývala výjimka. Jezdila jsem tam ráda, mám tam odpinglovaných devět sezon. Mezinárodní tým, pohoda, sranda, příjemná atmosféra. Na jídlo skvělý systém a spousta zeleniny, k slušnému platu dýška v eurech. Svět sám pro sebe, kde se vše točí kolem zmrzliny – poháry, Spaghettieis², naprostý únik z reality, pauza od normálního života. Jenže – už nějak stačilo.
Už se to vyčerpalo, je to jak návrat v čase. Déjà vu. Jako by bylo loni, předloni. Už se to jenom opakuje. Poháry, zákazníci, konverzace, vtipy i situace. Postarší Ital, co pije cappuccino, se mě pokaždé ptá, zda umím rusky. Jsem přece z východu, z Československa. Pak řekne karadžo (myslí charašo) a zkouší, jestli rozumím. S každým začátkem sezóny, rok, co rok stejně. To si to z minula nepamatuje? Oslavy narozenin, párty s kolegy. Hudební festival, kdy o půlnoci nejdeme spát, ale chystáme terasu na druhý den. Všechno už tady bylo, a jak je to znovu a navlas stejné, je to pomalu na zbláznění.
Samotná práce hezká, kolegové fajn. Ale: je to únavné. Dělá se šílených hodin, volna jen jeden den v týdnu. Dovolená jednou za deset let – už mám vybráno, tenkrát na svatbu kamarádce. Člověk tam stráví celou sezónu, v izolaci od zbytku světa. Nelze jet domů, vidět se s rodinou, kamarády. Nejspíš i proto se mi tam znovu nechce, i když to jinak bývalo fajn.
K tomu se říká, že Německo už není to, co bývalo (pravda, posledních osm let beru stejně –,) a že platy číšníků rostou. Tedy těch v Česku. Pár sezon na horách – a můžou si koupit byt, hory jsou údajně vůbec zlatý důl. Říká se toho hodně.
Dostávám výborný nápad: to, za čím jezdím do Německa, najít v Česku. Abych tam znovu nemusela.
Jdu tedy zkusit hory. Bydlení zdarma, jídlo zdarma, denně na ruku dýška a nadprůměrné výdělky. Plus je tam krásně, sníh, romantika. Tolik obecný mýtus, představa.
Ten sníh snad sedí, někde, vysoko, když pořád neprší jako letos. A jinak? Nic moc.
Co budu jíst, kdy budu jíst, kde budu spát, kde se sprchovat, v kolik končit… Vůbec o sobě nerozhoduju. Člověk je jako loutka – v rukou osudu, okolností a lidí nad sebou. Zkraje vám nikdo neřekne, jak to bude – představu získá pracovník sám, když se to denně opakuje. Pokud to ovšem zůstává stejné –; jsou i případy, kdy se to každý den mění.
Snídaně v deset dopoledne (i když jsme na nohou od šesti). Zbytky po hostech – z táců, z kterých si nabírají. Při práci, za pohybu jakoby mimochodem. Když zbydou vajíčka, kterých se člověk nají, tak je vyhráno. Horší, když hosté všechno snědli a na nás zůstane cukroví. Pár kousků jablek. Případně suchý chleba. – Ne, že by seshora chtěli, aby byl personál o hladu, – to rozhodně ne –, spíš to jen – není podchycené. Nikdo se nad tím nezamýšlí, organizačně neřeší. Vzhledem k tomu, že (na základě zkušeností z předchozích dní nyní už) vím, že další jídlo bude tak o půl šesté, jsem ve stresu.
Jsme v lesích – na boudě, kam se dá dojet jenom rolbou, široko daleko nic. Ledničku k dispozici nemáme, ani si není kde co koupit. Člověk tak nemá žádné své jídlo; je odkázaný na to, co dostane. Podle frmolu v práci, momentální situace a nálady kuchařů.
Přes oběd máme největší byznys, tím pádem pro nás neexistuje. Oběd v klasickém smyslu, sedět a jíst. Za barem Lotusky ke kafi, tak jím průběžně to, ve výdejovém okýnku občas zůstane hranolka, která upadla z talíře, který se nese hostům, nebo kostičky do polévky. Kromě toho, že nepohodlné, to bude i dost nezdravé. Kdo nejí maso, je v háji úplně; nejspíš by tady nepřežil.
„To bylo strašný, když jsem si šéfovi říkala o tampony,“ vypráví mladá kolegyně. – Nejde zdaleka jen o to jídlo.
Bydlení = nouzovka na přespání mezi směnami; o skutečném zázemí nemůže být řeč. Jednou je nutné sdílet pokoj s kolegyní, takže si pořádně není kam dát věci, o ztrátě soukromí ani nemluvě; jindy je pokoj třeba i samostatný – zato v budově, kde zlobí domovní zámek, tak jen pokaždé trnu, kdy zlomím klíč, samotný barák smrdí zatuchlinou, věčně tam vypadává elektrika a nefunguje topení. Pračka buď chybí úplně (po dohodě vám vypere šéfová u sebe doma), nebo je porouchaná. Když pračka náhodou je – funkční a k dispozici, je věčně obsazená. To je ta nejlepší varianta, jednou to prostě vyjde, byť až na osmý pokus ve čtyři ráno.
Sprchy odporné, odpad neodtéká, na záchodě se nelze zamknout. Cestou v pyžamu potkávat nadřízené; někdy potřebujete čůrat i mimo pracovní dobu.
Stěžovat si nemáme nárok, bydlíme tady zadarmo.
Spát nás šéf vozí jinam – na chatu, kde zrovna je místo. Rolbou; předtím si dal panáka. Do kopce, z kopce, jedeme celkem rychle –, přemýšlím, jestli je možné bourat, převrátit se. Poprvé dobrodružství, dál je to spíš jen otravné. Dokola balit a vybalovat, převážet všechny své věci. Společná koupelna jak někde na lyžáku – až na to, že jsme dospělí. Je to tak strašně nepříjemné! Na pokoji zrcadlo nemám –; po vzoru nějaké paní si tedy půjčuju ze společné umývárny. Sundat se dá, vymyslela to geniálně. Pak zase vrátit, ať se i ostatní můžou namalovat.
Když už jsou dýška – dvě až tři stovky denně – příjemný bonus, vítané přilepšení –, je to zas vykoupené něčím jiným. Jednou mi šéfují děti, kluk s holkou dvacet a dvacet jedna, důležití, nekolegiální. Hádáme se fakt o blbostech, musím se držet, abych je neposlala někam. Jindy jsou zvláštní samotní majitelé, k pohodě to má daleko. Nálada divná, nepříjemná. Příště jsou lidi hodní, ale zas vázne organizace. Za bar najednou jdeme ve třech, každý si chystat své kafe nebo půllitr. Logicky si vzájemně překážíme a zdržujeme se, chtělo by to nějaký systém. Jinde zas vidím, jak akční je kolegyně. Ve volnu přebírá zboží, i když oficiálně v práci není. „Když jedu pryč, je to problém,“ dodává.
„Nechcete se stát instruktorkou?“ bylo mi nabídnuto na pohovoru (když jsem se hlásila na servírku). Lyžovat neumím, kopec sjet nedokážu. „To vůbec nevadí, nemáme lidi,“ zněla odpověď. Nevidím smysl v tom, učit něco, co neumím, tak s díky odmítám. Spíš mě dost překvapuje, že by to šlo. Při tom, kolik ty lekce stojí. Lidi jim svěří svoje děti…
Každý tu dělá všechno, instruktoři vydávají jídlo, sami jí v rychlosti na stojáka. Na menu kuřecí řízky, kuřecí ale nedorazilo, tak je nemáme. Mám to každému osobně říct. Rovnou je na jídeláku škrtám.
Poloviční porce není problém, říkal kuchař. Jdu to tlumočit hostům, ovšem – barman to nemá, jak naúčtovat. „My poloviční vůbec neděláme,“ dovídám se. – Proč jsou tak šíleně nesehraní?
Mířím ke stolu oznámit pravý opak, musí si myslet, že jsme tu banda bláznů. Jsou vstřícní až neskutečně, dají si tedy špagety celé. Čekají další hodinu, přitom je jídlo dávno hotové. Jenom se na ně jaksi zapomnělo.
„Už tam nemáš mističky“, mávne šéf k várnici s polévkou. – „My si tykáme?“ – Ptám se bohužel jenom v duchu, ve skutečnosti nemám odvahu. Vypadá jako psychopat, protože – taky psychopat je, říkala kolegyně.
Prostředí machistické, nebo možná úplně jednoduše – buranské. Lidi se nepředstavují, tak – nevím. Údržbář? Otec jednoho z majitelů? Nějaký děda, pán kolem šedesáti. Je ho tu vidět pořád – tu si nabírá jídlo, tamhle nás různě úkoluje, nebo jen vtipkuje, konverzuje. Taky nám tyká a – nikomu to nepřijde divné. Starší je, ale stejně… Kdyby nám bylo patnáct a byly tu na praxi od učňáku, neřeknu ani slovo. Takhle to působí divně, už jsem se s tímto přístupem dávno nesetkala.
Spropitné nedostanu, taky jsem nikoho nekasírovala. To dává smysl. Jenom nechápu, proč mi ho předem slibovali. Špindlerův Mlýn, únor 2024, výdělek v čistém: 111 korun na hodinu.
Kde je ten nadstandard? Co je tu lepší než v běžné práci?
Pár drobných pozitiv by se přece jen asi našlo: Berou každého, nemají žádné požadavky. Práci lze sehnat ze dne na den. Kdo by opravdu neměl kde spát, najde tam – mnohdy šílený – azyl. I něco k jídlu. Ne tehdy, když máte hlad, ani to, na co má člověk chuť, ani si pokaždé nemůžete sednout –; vždy ale něco dostanete. Zadarmo, k práci. Lepší než drátem do oka.
Kdyby byl někdo masochista, nebo jen blázen/dobrodruh, může v tom klidně vidět i výzvu: Překonávání překážek, bizarních situací. Posilovat si flexibilitu, schopnost se přizpůsobit. Nutnost žít v nejistotě, přijímat šoky a nějak s nimi nakládat. Poslouchat zvláštní nadřízené. Jak kdy, jak kde, bývá to různé – pokračovat můžeme donekonečna.
Na horách zbohatnout, našetřit balík a být za vodou… – Těžko říct, jestli to vůbec kdy tak bylo; dnes tedy rozhodně ne. Celý život se vyhýbám práci v kanceláři. Ještě pár podobných zkušeností a jdu tam dobrovolně. Hory už každopádně stačily, gastronomii nadále nenávidím, Německo v Česku nenajdu.
Nezbývá než balit kufr do zmrzlinárny, nebo jít do té kanceláře. A na hory jezdit jen na dovolenou.
------------------------------
¹ Dreiländereck – trojmezí, kde se potkávají hranice tří států, v tomto případě Německa, Švýcarska a Francie.
² Spaghettieis [špagety ajs] – zmrzlinový pohár ve tvaru špaget. Jsou různé variace; základní vypadají jako špagety s kečupem a sýrem (nudličky ze zmrzliny, rozmixované jahody, bílá čokoláda).
