Článek
Jdu rovnou z práce (občasný přivýdělek v hotelu, dnes jenom krátká směna), takže vypadám slušně. Tam se to takhle musí. Společenské kalhoty, společenské boty, učesaná, namalovaná. Možná i díky tomu se tím tak ochotně zabývá. Mým zvláštním požadavkem.
Dneškem charity spouští zimní opatření, aby lidé bez domova v zimě nezmrzli. Jedná se o posílený režim, rozšířený provoz, vznik nových zařízení. V jednom takovém mám zítra mít svou první směnu. Pohovor proběhl po telefonu, nemám pracovní smlouvu, ani přesnou adresu daného střediska. Ono ji totiž nemá taky, žádná neexistuje. Pouze přibližná – s názvem ulice, bez čísla popisného. Tu mi poslali v pátek e-mailem spolu s takovým plánkem, je to tam barevně vyznačené. Prý jsou to nějaké buňky.
„To je v podstatě slepá mapa“, shrne to řidič, když mu papírek ukazuju. Těžko říct, co si opravdu myslí –; se znalostí obvyklých předsudků bych zrovna jeho tipovala jako člověka, který tohleto odsuzuje. Můžou si za to přece sami. To samé já – nastupuju někam a ani nevím kam, to je zrovna tak nenormální. – Pán se však vůbec nevyjádří; jde rovnou k věci. Chvíli se vyptává – jenomže já nic nevím –; pak googlí, rozhlíží se. Jezdíme tam a zpátky, couvá a znovu hledá. „Kdyby tu aspoň napsali, co je kolem“, otáčí mapku vzhůru nohama.
Už skoro propadám beznaději – Jak to jen ráno budu řešit?! –, když vtom – to najde! Nouzové ubytování 24/7, příjem jen přes dispečink, hlásí cedule u vrat. Z nich vyjde nějaký Krakonoš – Vedoucí? Správce? Obyvatel? zjistit, kdo je to přijel navštívit. Už bych to zvládla sama, mluvit umím; pan taxikář, můj dnešní zachránce, nejspíš však nabyl dojmu, že jsem retardovaná, takže mi pomáhá ještě i dál. Pouhých pár vět postačí k tomu, aby si potvrdili, že jsme tu správně (ten chlap je geniální!), zaplatím sedm stovek, mnohokrát poděkuju a vystoupím si, abych budoucí působiště trochu obhlídla.
Za plechovými stěnami, které u cesty nahrazují plot, stojí jakési krabice, kontejnery a taky – zelené kadibudky. Mé nové pracoviště.
„Já si vybírat nemůžu“, říkal můj budoucí nadřízený, když jsem zmínila, že celou sezonu nepokryju. Na konci února jedu pracovat do Německa. Byl s tím v pohodě, tohle prý není problém. „Tu práci nikdo moc dělat nechce“, konstatoval, když mě před časem – jen na část zimy – po telefonu přijímal. „Lidi se mi sem nehrnou.“ – Už asi chápu, proč.
„Ještě tu nikdo není,“ hlásí Krakonoš, zatímco ukazuje, kde bude moje kukaň.
Zbytek odpoledne trávím na jedné stanici metra, kterou už dávno nesnáším. Nádraží odporné, neútulné, s mnoha východy a různými autobusovými zastávkami, kde není snadné se zorientovat. Taxikář už mě naštěstí předběžně nasměroval; k tomu nově vzniklému centru, kde zítra začínám, zas tolik spojů nejezdí, takže to nakonec najdu. Nejen on, ale i řidič (zaparkovaného) autobusu je dneska přeochotný. Asi že začíná advent. S jejich pomocí po chvíli skutečně stojím venku nad metrem, a čekám na autobus. Přes týden ok, o víkendu tam ovšem nejede žádný, zjišťuju zaskočeně z jízdního řádu. Ten si raději vyfotím, a mám zítřejší ráno vyřešené.
Některé soboty nebo neděle jsem ovšem také v práci… Nezbývá, než se naučit cestu pěšky.
To je to nejmenší, zjistím vzápětí. Je to tak deset minut, jen s málo odbočkami, takže to půjde bez problémů. Nohy mám naštěstí zdravé. Cestu si pro jistotu zapíšu do mobilu.
Být v jiné situaci, tak bych to ale nezvládla. Vůbec to najít. Bez navigace na chytrém telefonu a peněz na taxislužbu. Bez možnosti dojet tam v sobotu nebo neděli autobusem. Coby osoba bez domova, kterou dispečink pošle, aby se ubytovala právě tady. Jak se to u nich asi tak řeší? Jestli je budou navigovat právě ze zmíněného dispečinku? Nebo my, pracovníci, kteří (už) cestu známe? Přesně jim popsat, kde se středisko nachází a jak se tam z metra dostanou. To se pravděpodobně dozvím v příštích dnech a měsících, v charitě sezóna trvá od prvního prosince do konce března, v mém případě tentokrát do poloviny února.
Pro mě teď nakonec všechno dopadlo dobře, dnešek si tedy můžu odfajfkovat. A začít se těšit na nové zkušenosti (v nouzovém centru pro lidi bez domova); určitě budou zajímavé.
