Článek
Když jsem nedávno vyrazila na běžný nákup potravin, u samoobslužné pokladny na mě čekal nevšední zážitek, při kterém bych byla raději neviditelná.
Jako obvykle načítám všechny položky nákupu a abych nezdržovala zákazníky, kteří ve frontě netrpělivě čekají, až se dostanou na řadu, zboží skládám rovnou do tašky. Jak vidíte, ohleduplnost mi nechybí. Bohužel, od lidí, kterým je empatie cizí, se mi to za pár okamžiků stejně nevrátí v dobrém. No nic, pojďme k věci.
Přikládám k terminálu svou platební kartu a za nákup platím 563 Kč – tedy alespoň jsem si myslela, že jsem zaplatila. Následně popadnu nákup a odcházím. Účtenku pro tentokrát nechám účtenkou. Spěchám totiž na nákup vánočních dárků, protože prosinec klepe na dveře a já mám zatím jen jediný dárek – hrníček pro maminku. Sotva jsem ale udělala dva kroky, cupitá za mnou nasupěná prodavačka.
„A co takhle zaplatit, dámo?“ Nevybíravě mě griluje drsným tónem a o naštvaných pohledech a sprostých nadávkách ostatních zákazníků na mou adresu bych fakt nejraději pomlčela.
„Vždyť jsem zaplatila, a proto odcházím.“ Stojím si za svým a jsem vytočená, že s nejčestnějším člověkem na světě jedná jako se zlodějkou.
„Aha?! No tak se na to podíváme.“ Se zdánlivou vstřícností mě vede ke kase, vítězoslavně si přede mě stoupne s rukou v bok a ukazuje mi lístek, který z toho krámu vyjel místo účtenky. Stálo na něm: „Nedostatek peněz na účtu“.
„Cože? Ale to není možné! Někdo mi musel vykrást účet.“ Nevěřícně koukám na papírek a chvíli vážně věřím tomu, že jsem se stala obětí podvodu nebo hackerského útoku. Záhy zjišťuji, že účet jsem si vyluxovala sama a teď mi na něm zbývá 258 Kč. Kdo by řekl, že díky koupi hrníčku s nápisem „nejlepší máma na světě“ nebudu mít na chleba?
Nejraději bych se propadla do země, ale místo toho sklapnu podpatky. Prodavačce se omlouvám, jak nejlépe umím, a jsem ráda, že na mě nezavolala ochranku. Zřejmě to nebylo tak zlé, jak jsem to vnímala. Možná nejsem ojedinělý případ, kterému se občas stane podobný trapas.
Fajn, nastalou situaci musím vyřešit, nejlépe se snahou odfiltrovat lidi, kteří mě probodávají pohledem a pravděpodobně u nich už navždy budu mít nálepku zlodějky. Největší průšvih totiž je, že ve frontě stála i sousedka Vokurková, která, jakožto správná drbna, to vykecá všem lidem v baráku a já budu mít z ostudy kabát.
„Bingo! Výjimečně mám v peněžence hotovost, použiji ji k zaplacení nákupu a vypadnu,“ říkám si, jenže vzápětí zjišťuji, že samoobslužná pokladna přijímá hotovost asi tak ochotně, jako pětihvězdičkový hotel stravenky. Fakt skvělý! Lidé v dlouhé frontě se na mě mračí a vůbec se mi od nich nedostává pochopení, jaké bych očekávala. Naopak, všichni si mě vychutnávají. Zdá se mi to? Přijde mi, že cizí neštěstí činí ostatní šťastnými.
Trapas nakonec řeším převedením peněz ze spořicího účtu, pokladnu jsem ale zablokovala na dobrých 10 minut. Přísné pohledy ostatních nakupujících mě budou strašit ze spaní asi už navždy.
A co jsem si z tohoto zážitku odnesla? Než znovu riskovat nálepku zlodějky, příště rohlíky do košíku naházím v některém z online obchodů, které nabízí dovoz potravin až ke dveřím. Případné potíže tak budu moct řešit v klidu domova. Bez přísných prodavaček s rukou v bok a neempatických zákazníků stojících v dlouhé frontě.