Článek
Přesto, že § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce pití alkoholu na pracovišti zakazuje, v některých firmách se nad nějakou tou skleničkou zavírají oči. Ať už jde o narozeniny, svátek, svatbu, narození dítěte nebo oslavu začátku či konce týdne, důvod se najde vždy. Když ovšem firma, pro kterou pracujete, čítá padesát zaměstnanců naladěných na stejnou slavící vlnu, brzy zjistíte, že pijete v podstatě pořád. Někteří zaměstnanci mají k alkoholu blíž než jiní.
Cože, ty si nedáš? To musíš!
Časté oslavy v práci jsem zažila na vlastní kůži, když jsem čerstvě po škole nastoupila do svého prvního zaměstnání. Je to už dávno, ale myslím si, že v některých firmách se to takto stále praktikuje. Jednou, když jsem přišla do práce a kolegové s výbornou náladou mě vítali sklenkou vína, nechápala jsem, co to má znamenat. Vážně se tam pije už od rána? To snad ne! Podotýkám, že důvodem k oslavě byl právě začátek týdne.
Když jsem svou první ranní skleničku odmítala, kolegové mě považovali za divnou a dali mi to patřičně najevo. Od té doby jsem už nikdy neodmítla, ale skleničku jsem jen držela, abych nevypadala tak blbě. Pít už ráno mi přišlo zhovadilé. Ani na diskotéce jsem se nikdy neopila a k alkoholu jsem měla spíš odpor, protože pár alkoholiků jsme měli v rodině a vůbec to nebylo hezké.
Měla jsem kolegyni Leonu, která z pití na oslavách v práci bohužel přešla do stádia, kdy si v půllitrové plastové láhvi nosila slivovici a tvrdila nám, že si nosí vodu, aby lépe dodržovala pitný režim. Tuto lež samozřejmě všichni prokoukli. Bylo už více než jasné, že Leona má problém s alkoholem.
Neříkám, že na vině byl kolektiv. U Leony sehrálo roli asi celkové vyhoření a také to, že k alkoholu měla blízko. Leona byla dříve skvělá a přátelská kolegyně plná nápadů a nikdy nepřišla opilá. Po několika letech ji to ale začalo v práci štvát, měla averzi na všechny kolegy, do toho se její děti osamostatnily, odstěhovaly se a od té doby to s ní šlo od desíti k pěti. Najednou neměla o koho pečovat a protože péčí o rodinu předtím dost žila, myslím si, že jí to chybělo. Žila s hodným, chápajícím manželem, ale ani to nepomohlo.
Leona se začala utápět v alkoholu, v práci na vše kašlala a nebyla schopná se soustředit. Když máte s takovým člověkem spolupracovat, je to hrůza. Na jedné straně jste naštvaní, protože spolupráce s ní je nemožná a nakonec za ni její povinnosti musí udělat někdo jiný. Na druhé straně vám jí je líto, protože si uvědomujete, že má velký problém. Problém, který si ale nepřipouští. Po všemožných pokusech o pomoc a přesvědčování, aby někam zašla a svůj problém řešila, nakonec odešla z práce. Bývalé kolegy nevyhledávala, takže ani nevím, jak to s ní dopadlo. Měla jsem ji ráda a doufám, že démona jménem alkohol nakonec přeci jen porazila.
Kolegyně, která propadla alkoholu, není moje jediná zkušenost s alkoholem na pracovišti. V práci holdovala alkoholu také paní učitelka.
Tělocvikářka popíjela v kabinetu
Absence alkoholu ve škole by měla platit minimálně dvojnásobně. Učitel má zodpovědnost za děti a vůbec nechci domýšlet, co vše by se mohlo stát, pokud na děti zrovna není schopen dohlédnout, protože má otupělé smysly díky alkoholu. Když už naše paní učitelka pila denně a v práci to bylo vidět, při tělocviku nám řekla, ať hrajeme některou z míčových her a sama vyučovací hodinu využila k tomu, aby v kabinetu doplnila hladinku. Celá třída byla ponechána napospas sobě samým, což nám samozřejmě nevadilo. Místo míčových her jsme si vlastně mohli dělat, co jsme chtěli.
O problému paní učitelky věděli všichni, ale já jsem si s ní později zažila opravdové peklo. Byla naše třídní, učila nás občanskou výchovu a tělocvik. Stejně jako kolegyně, kterou semlel alkohol, byla i paní učitelka přátelská a do chvíle než začala holdovat alkoholu, byla velmi oblíbená. Netuším, proč začala v průběhu školního roku pít, ale jedno vím jistě. Nikdy na ni nezapomenu, protože po událostech, které nastaly, jsme s rodiči vážně přemýšleli o tom, že bych na poslední rok základky přešla do jiné školy. Měla jsem to být ale já, kdo přemýšlí o odchodu? Těžko.
Doma jsme vždy mluvili o všem, co se ve škole dělo. Jedna kuchařka z naší školy byla mámina spolužačka a zrovna měli třídní sraz. Máma si tam pustila pusu na špacír a spolužačce vyklopila vše, co jsem rodičům doma řekla. Pohoršovala se nad učitelkou holdující alkoholu, ale netušila, že to pro paní kuchařku bude novinka. Jenže byla a jak už to tak bývá, vyslepičila to snad všude, kde šlo, až se to dostalo k milé paní učitelce.
Ta využila nejbližší hodinu k tělocviku, zavolala si mě do kabinetu, vynadala mi, se slzami v očích a s výpary alkoholu z pusy měla lítostivý proslov, pak mi nadávala. Stála jsem před ní jako oněmělá, klepala jsem se, bála jsem se jí a z kabinetu jsem odcházela s brekem. Kdykoliv nás učila, nedala mi pokoj, protože si na mě zasedla. Školní rok jsem nakonec dochodila a pak jsem odešla na střední.
Alkoholismus je nemoc a ze zkušenosti v rodině vím, že bojovat s ní je velmi těžké nejen pro člověka, který je závislý, ale také pro členy rodiny. Nicméně, obzvlášť na některých pracovních pozicích, jako jsou právě učitelé, by neměl být tolerován za žádných okolností.
Pokud máte jakoukoliv vlastní zkušenost, budu ráda, když se podělíte prostřednictvím diskuze.
