Čekala jsem hodinu, pacientka v ordinaci si potřebovala povídat. Čest empatickým lékařům

Zažila jsem to už několikrát. Sedím v čekárně, objednaná na přesný čas, ale na řadu se stejně dostávám až o hodinu později. I když mě tohle čekání netěší, hořkost ani nenávist v tomhle textu nečekejte. Můj článek je hlavně o pochopení pacientů a uznání lékařského personálu, kterému nechybí empatie.

Stejně jako každý rok, přicházím i letos do čekárny gynekologické ordinace, kam jsem objednaná na preventivní prohlídku v 17 hodin. Ten den už naštěstí nemám žádné další povinnosti. Protože vím, že u lékařů se mohou dít nepředvídatelné situace jako třeba akutní případy, záměrně si nechávám časovou rezervu a pro jistotu si s sebou beru taky knihu, na jejíž čtení mi jindy moc času nezbývá. Je fakt, že tentokrát jsem s ní dost pohnula.

Jakmile vejdu v 16:55 do čekárny na poliklinice, zahlédnu tři sedící pacientky, které netrpělivě čekají, až se otevřou dveře ordinace a lékařka zavolá: „Další, prosím.“ V duchu zakleju, protože je mi jasné, že dnes se do ordinace na objednaný čas nedostanu.

Jedna z žen mi prozradí, že pacientka uvnitř je už vážně dlouho, druhá se rozčiluje, že nestíhá vyzvednout děti z družiny a třetí, v pokročilém stádiu těhotenství, jen tiše sedí a občas se projde z jedné strany chodby na druhou.

Dřív bych se nad takovou situací rozčilovala, dnes se jen zamýšlím. Co je to asi za člověka, který je v ordinaci skoro hodinu? Za dveřmi slyšíme povídání, občas smích, sem tam nějaké postesknutí - je jasné, že lékařskou prohlídku má dávno za sebou a teď jen tlachá. Neslyšíme slovo od slova, ale zdá se, že ta žena si potřebuje vylít srdíčko. Možná jí chybí kamarádka, možná žije sama, nemá ji kdo vyslechnout, a proto si právě z lékařské prohlídky přišla udělat debatní kroužek, který ji alespoň na chvíli naplní pozitivními pocity. Těžko říct. Po krátké úvaze beru knihu a čekám, až se na mě dostane řada.

Svoje jméno slyším přesně v 18:00. Zavírám knihu, na paní doktorku se mile usměju, pozdravím a pokračuju dál do ordinace. Sedám si. Lékařka se nezapomene omluvit a mě potěší, že delší čekání pacientek jí není lhostejné.

„Achjo, já se Vám moc omlouvám. Víte, některé pacientky si to tady pletou s ordinací psychologa. A já je nechci jen tak arogantně odbýt. Na paní si nechávám vždy víc času, ale dnes ani to nestačilo.“

„Nic se neděje. Jste hodná, že jste paní vyslechla. Alespoň jsem si mohla přečíst kus knihy. A navíc, tohle čekání tady nezažíváme pokaždé.“ s úsměvem ujišťuji mimořádně empatickou lékařku, že se nezlobím.

Že jsem se zbláznila? Jasně, že dlouhé čekání u lékaře není nic příjemného a nikdo si nepřeje, aby se stalo pravidlem. Ale zkuste se na to podívat z jiné stránky. Za těmi zavřenými dveřmi může být někdo, kdo se necítí dobře a potřebuje, aby ho lékař vyslechl, i když jeho specializací není zrovna psychologie.

Pokud lékař v takové chvíli projeví empatii, trpělivost a pochopení, možná přidá i pár slov navíc, která uklidní a povzbudí, lze na to říct jediné.

Přesně takového lékaře by měl chtít každý. Lékařů se srdcem na správném místě totiž není nikdy dost. A možná i vy jednou oceníte, že místo odbytí se dočkáte pochopení a milých slov.