Článek
Když jsem se vydala k lékaři kvůli nepříjemnému kašli, nečekala jsem, že odejdu s léky na vysoký krevní tlak. Věděla jsem, že ho mám vyšší – koneckonců jsem na něj před pár lety v těhotenství brala prášky, a dokonce jsem musela ležet v nemocnici na rizikovém oddělení pro nastávající maminky. Tehdy mi byly léky na tlak postupně vysazeny, ale dnes je po verdiktu lékaře beru znovu.
„Lauro! Předtím, než začneme řešit váš kašel, se pobavíme o tom tlaku, který vám sestra naměřila. Něco vám na něj napíšu.“, začal lékař s lehkým úsměvem na rtech.
„Je to nutné, pane doktore?“, ptám se neochotně, protože léky na tlak se mi fakt brát nechtějí. Vždyť sama jsem si ho vždy naměřila pouze hraniční a možná jen trpím syndromem bílého pláště. Přiznávám, že mám tendence některé zdravotní problémy bagatelizovat a obecně se lékařům raději vyhýbám.
„No, pokud nezačnete brát léky, mohlo by se stát, že zanedlouho budou vaši blízcí čelit dědickému řízení.“ Jo, takhle to pan doktor doopravdy řekl. Bez okolků, hezky naplacato, a to i přesto, že lékaře a jeho styl komunikace s pacienty jsem až do této chvíle neznala. Nejprve mě napadlo, že nejsme naladěni na stejnou vlnu, ale po krátkém zaváhání jsem se ráda přizpůsobila a vezla jsem se právě na té stejné vlně jako pan doktor.
„Tak jo, napište mi je. Víte, vlastně bych tady ráda ještě pár let byla, a to dědické řízení prostě nebudu riskovat. Navíc, cévní příhody máme v rodině, a pokud už někdo z rodiny zemřel, příčinou byla nejčastěji mrtvice.“
„No tak vidíte. Také budu rád, pokud nám ještě chvíli vydržíte. Píšu vám tedy nový revoluční lék – doposud netestovaný na myších.“ I když se už vezu na trochu humorné vlně, stejně si říkám, co to zase plácá. Vzápětí vidím pobavený lékařský obličej, ale nedá mi nezeptat se, jak to myslel. To víte, jistota je jistota a jeden nikdy neví.
„To byl zase vtip, že?“
„Samozřejmě Lauro, život je už tak dost vážný, takže trocha humoru nikdy neuškodí.“
Z ordinace jsem si odnesla pár cenných rad, recept na prášky na vysoký tlak, dostala jsem něco i na kašel, kvůli kterému jsem původně k lékaři nakráčela, a s dobrým pocitem, bez jakýchkoliv pochyb, jsem se s vtipkujícím panem doktorem rozloučila.
Ale co když někomu černý humor nesedne?
Po návštěvě pana doktora jsem zjistila, že mi černé vtipkování vyhovuje. Tedy v případě, že je vkusné, nepřejde v hulvátství a není na úkor správně nastavené léčby. Kromě toho mě do pohody dostalo také oslovování mým křestním jménem. Černý humor může mnohdy prolomit ledy a odlehčit napjatou atmosféru. Mně tento styl komunikace zrovna sedl.
Jenže ne každý pacient ocení vtipy na hraně. Pokud si lékař dovolí tyto vtípky k pacientovi, kterého vidí poprvé, docela riskuje. Mohlo by se totiž snadno stát, že se mu netrefí do noty a spíš, než k uvolnění atmosféry, dojde k tomu, že pacienta odradí a naštve. Je-li pacient citlivější, černý humor na něj může působit jako nevítaná ledová sprcha.
Závěrem
Osobně si myslím, že lékaři by měli být opatrní a zejména při prvním setkání s pacientem vyhodnotit, jaký styl komunikace si mohou dovolit. Černý humor může být skvělým nástrojem pro navození přátelské a uvolněné atmosféry, ale stejně tak může ublížit, pokud se lékař netrefí do nálady nebo povahy pacienta.
A co vy? Máte vlastní zkušenosti s lékaři, kteří neváhají proložit vyšetření a diagnózu trochou sarkasmu a černého humoru? Pojďte se o své zkušenosti a perličky podělit s ostatními čtenáři v diskuzi pod článkem.
