Článek
Je mi 13 let. Puberta se mnou tříská až to hezké není a nejraději bych zůstala doma. Napadá mě zkusit přesvědčit rodiče, že nejlepší bude, když si dovolenou užijí sami s mým tehdy ještě nepubertálním bratrem. Já pak na tajňačku uspořádám mejdan pro kamarády, na který nikdo nezapomene. Bonusem bude, že se postarám o to, aby květiny doma a na zahrádce měly stoprocentní péči a po návratu rodičů byly stále zelené.
Ale jak už to tak bývá, moje představa se nenaplňuje ani náznakem. Nu což, nedá se nic dělat. Od teď budu prudit, budu se tvářit jako kyselá okurka a nic mi nebude dost dobré. Moje chování mi nejde ovlivnit i kdybych stokrát chtěla.
A máme tu den D. Den odjezdu do kempu v Rožnově pod Radhoštěm. Jelikož jedeme pod stan, maminka kromě jiných nezbytností chystá do auta čtyři péřové duchny. Taky teď přemýšlíte, proč se taháme s těžkými peřinami na dovolenou pod stan? No přece aby nám nebyla zima a abychom měli pohodlíčko. A spacáky stejně ani nemáme. A vůbec… vlastně ani neumíme stanovat. Pod stan jedeme poprvé. Do dneška nechápu, jak se do naší tehdy nové Felicie combi vše, včetně peřin, vešlo. Ale podařilo se a my jsme vyrazili vstříc všem novým zážitkům.
Jsme na místě. Postavili jsme stan, prozkoumali okolí a když se pomalu, ale jistě přiblížil večer, šli jsme spát. Dodatečně musím uznat, že pod peřinami z domu to vůbec nebylo špatné.
Lanovkou na Pustevny
V pondělí jsme si řekli, že vyrazíme na báječný výlet na Pustevny a dopřejeme si poprvé zážitek v podobě sedačkové lanovky. Kdo nás tehdy pozoroval, jak nastupujeme na lanovku, musel se náramně bavit. Mně připadalo, že jsme jako Homolkovi na cestách. Část členů naší výpravy měla obavu z nástupu na lanovku a když měli nastoupit, raději odskočili bokem. Dvě sedačky nám kvůli tomu ujely. Ani třetí pokus nebyl zcela úspěšný. Výsledkem byla jízda na dvou sedačkách a na každé jsme si to užili ve dvou lidech, ačkoliv bychom se vešli všichni čtyři. Doprovodil nás hluboký úlevný povzdech vlekaře a jeho slova:
Vy jste mi ale rodinka!
Paralyzováni strachem jsme nezvládli dát dolů zábranu, takže jsme jeli bez ní. Mělo to jednu výhodu, a to sice nezapomenutelný adrenalinový zážitek s panoramatickými výhledy. Výstup z lanovky dopadl na výbornou. Alespoň nějaký úspěch. Zbytek dne se určitě ponese v příjemném duchu. Nebo ne?
Procházím se po trávě a najednou cítím píchnutí na noze. Vyzouvám botu a v ní nacházím vosu, která ještě zvládá odletět. Kotník je dvakrát tak velký a já doufám, že zvládnu cestu zpět. Nic jiného mi ani nezbývá. Vleču se dolů, nasazuji otrávenou masku a jsem ráda, že jsem ráda. Vlastně vůbec nejsem ráda. Už chci jet domů.
Když se došouráme do stanu, začíná pršet. Další dny nechci podrobně rozpitvávat, protože ten největší zážitek zážitků přichází až na konci dovolené.
Jedeme domů
Konec dovolené přišel o pár dnů dříve než bylo v původním plánu. Přála jsem si jet domů dřív. Tak se mi alespoň jednou něco vyplnilo, i když bych ráda odjížděla za jiných okolností.
Jak pár dnů pršelo, ve čtvrtek ve 2 hodiny ráno jsme se vzbudili v kaluži vody. Rozvodnila se Bečva, přišla povodeň. Sbalili jsme veškeré věci jak nejrychleji jsme dokázali a vyrazili domů.
Tohle byl můj bezesporu největší zážitek z dovolené. A víte co? Normálně bych se bez takového zážitku i obešla. Raději bych znovu přežila peripetie na lanovce a píchnutí vosy.
Pravdou zůstává, že i po letech máme na co vzpomínat. Na stanování jsem už dávno zanevřela. Dovolené už si užívám jako rodič a už za sebou máme taky pár alespoň trošku podobných dovolených.
