Článek
Ema Destinnová byla světoznámá operní pěvkyně, jejíž jméno nám dodnes připomínají dvoutisícové bankovky i názvy ulic. Jen deset let poté, co ji doma na začátku kariéry odmítli, už triumfovala v Metropolitní opeře a mimo jiné je považována za českou průkopnici tetování (motivem byl had, plazící se od lýtka až ke stehnu). A protože si Ema Destinnová zasluhuje pozornost i dnes, rozhodla jsem se věnovat jí tento text.
Pseudonym inspirovaný učitelkou zpěvu
Slavná operní pěvkyně se narodila v roce 1878 jako Emilie Paulina Jindřiška Kittlová a v kariéře následovala kroky své maminky, která se také věnovala opeře. Byla velice talentovaná. Studovala herectví, psala a jako malá se učila hře na housle, přičemž už v osmi letech odehrála svůj první houslový koncert. Hodiny zpěvu navštěvovala od svých třinácti let u profesorky Marie Loewe-Destinnové, která ji inspirovala při výběru uměleckého jména.
Strastiplná cesta na vrchol
K tomu, aby se Ema, podporovaná hlavně tatínkem, prosadila, vedla trnitá cesta. Když ji otec vzal na konkurz do Národního divadla, tehdejší ředitel Emu odmítl s tím, že prý moc křičí. Úspěšná nebyla ani v drážďanské opeře, a když své štěstí zkusila v berlínském divadle des Westens, dozvěděla se, že nemá hlas, a navíc je ošklivá.
Takové zkušenosti by asi spoustu lidí odradily, ale vytrvalá Ema místo toho vyrazila do berlínské dvorní opery a ve dvaceti letech byla konečně přijata. Působila zde až do roku 1909 a během té doby odzpívala desítky rolí, za které sklízela ovace. Mezi jejími obdivovateli byl dokonce německý císař a pruský král Vilém II.
V londýnském operním domě Covent Garden zářila jako Madam Butterfly, ale na uznání doma si musela počkat. V pražských divadlech hostovala 86krát. Tři představení na prknech Národního divadla odzpívala v roce 1900, ale většího úspěchu se nedočkala. Národní divadlo Emě Destinnové tleskalo až roku 1908, a tehdy ji také jmenovalo svou čestnou členkou. Krátce nato získala prestižní titul komorní zpěvačky při pruském císařském dvoře.
Po úspěšných hostováních na dalších evropských scénách se jí otevřela cesta za oceán - v roce 1908 byla pozvána do newyorské Metropolitní opery, kde o rok později prosadila uvedení Smetanovy Prodané nevěsty pod taktovkou Gustava Mahlera. Zpívala také v premiéře Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu po boku legendárního Enrica Carusa, jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob.
Trpký konec berlínské éry
Před 1. světovou válkou sílil nacionalismus a část německé veřejnosti začala vnímat chování Emy Destinnové jako urážlivé. Největší nevoli vzbudilo její odmítnutí spolupracovat s bayreuthskou operou, kterou řídila vdova po Richardu Wagnerovi. Olej do ohně přilila její ostrá kritika nevydařené berlínské inscenace Smetanova Dalibora, zveřejněná v tisku.
Záběr z inscenace Smetanova Dalibora v berlínské opeře (1909).
Život na zámku a neúspěšné vztahy
V roce 1914 si Ema a její dlouholetý přítel Dinh Gilly (alžírsko-francouzský barytonista – pozn. aut.) pořídili zámek ve Stráži nad Nežárkou. Vztah jim ovšem nevydržel, protože Ema se zamilovala do mladého lesního inženýra. Jenže ani tento románek neměl dlouhého trvání.
Roku 1923 se vdala za Josefa Halsbacha, o 20 let mladšího pilota československé armády, ale šťastný konec se opět nekonal.
Přes to všechno se zámek uprostřed malebné jihočeské krajiny pro Emu stal přístavem v nelehkých časech.
Ema Destinnová s manželem.
Spolupráce s protirakouským odbojem
Ema Destinnová byla pro tajnou odbojovou organizaci Maffie, jejímž účelem byla podpora zahraničních akcí T. G. Masaryka, ideální možností, jak za hranice dopravit důležité informace, a proto ji využívali jako kurýrku.
Když se ale Ema v dubnu 1916 vracela z amerického turné, rakouská tajná policie ji odhalila se zašifrovanou zprávou. Za války jí hrozil trest smrti, ale její věrný obdivovatel Vilém II. zajistil, aby jí byly sebrány pouze cestovní doklady. Ema se uchýlila na již zmíněný zámek ve Stráži nad Nežárkou, kde byla pod neustálým dohledem policie.
Osamělá, nemocná a zadlužená
Po krátkém manželství s Josefem Halsbachem zůstala sama. A přesto, že po skončení války toužila znovu nastartovat kariéru, ukázalo se, že její místo už obsadily jiné pěvkyně. A aby toho nebylo málo, v Čechách ji nepřijali ani jako učitelku zpěvu na konzervatoři. Podpory se nedočkala ani od prezidenta Masaryka, který ji navštívil roku 1926.
Její finanční situace byla špatná, dluhy narůstaly a dlouho na sebe nenechaly čekat ani zdravotní problémy.
Dne 28. ledna 1930 podstoupila operaci očí. Během zákroku se ale její stav, zřejmě v důsledku mozkové mrtvice, prudce zhoršil a lékaři jí už nedokázali pomoci. Zemřela ve věku 51 let a na její poslední cestě na vyšehradský Slavín ji pak doprovodily velké davy lidí, kteří chtěli uctít její památku.
