Článek
Ema Destinnová byla světoznámá operní pěvkyně, jejíž jméno nám dodnes připomínají dvoutisícové bankovky i názvy ulic. Jen deset let poté, co ji doma na začátku kariéry odmítli, už triumfovala v Metropolitní opeře a mimo jiné je považována za českou průkopnici tetování (motivem byl had, plazící se od lýtka až ke stehnu). Jméno Emy Destinnové si bezpochyby zasluhuje pozornost i dnes, a proto jsem se rozhodla věnovat jí tento text.
Pseudonym inspirovaný učitelkou zpěvu
Slavná operní pěvkyně se narodila v roce 1878 jako Emilie Paulina Jindřiška Kittlová a v kariéře následovala kroky své maminky, která se také věnovala opeře. Byla velice talentovaná. Studovala herectví, psala a jako malá se učila hře na housle, přičemž už v osmi letech odehrála svůj první houslový koncert. Hodiny zpěvu navštěvovala od svých třinácti let u profesorky Marie Loewe-Destinnové, která ji inspirovala při výběru uměleckého jména.
Strastiplná cesta na vrchol
K tomu, aby se Ema, podporovaná hlavně tatínkem, prosadila, vedla trnitá cesta. Když ji otec vzal na konkurz do Národního divadla, tehdejší ředitel Emu odmítl s tím, že prý moc křičí. Úspěšná nebyla ani v drážďanské opeře, a když své štěstí zkusila v berlínském divadle des Westens, dozvěděla se, že nemá hlas, a navíc je ošklivá.
Takové zkušenosti by asi spoustu lidí zlomily, ale vytrvalá Ema místo toho vyrazila do berlínské dvorní opery a ve dvaceti letech byla konečně přijata. Působila zde až do roku 1909 a během té doby odzpívala desítky rolí, za které sklízela ovace. Mezi jejími obdivovateli byl dokonce německý císař a pruský král Vilém II.
V londýnském operním domě Covent Garden zazářila jako Madam Butterfly a po úspěšných hostováních na dalších evropských scénách se jí otevřela cesta za oceán, kdy byla v roce 1908 pozvána do newyorské Metropolitní opery. O rok později zde prosadila uvedení Smetanovy Prodané nevěsty pod taktovkou Gustava Mahlera. Zpívala také v premiéře Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu po boku legendárního Enrica Carusa, jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob.
Na uznání doma si musela počkat
V pražských divadlech hostovala 86krát. Tři představení na prknech Národního divadla odzpívala v roce 1900, ale většího úspěchu se bohužel nedočkala. Národní divadlo Emě Destinnové konečně tleskalo až roku 1908, a tehdy ji jmenovalo svou čestnou členkou. Krátce nato získala prestižní titul komorní zpěvačky při pruském císařském dvoře.
Trpký konec berlínské éry
Atmosféra před 1. světovou válkou byla plná sílícího nacionalismu a část německé veřejnosti vnímala chování Emy Destinnové jako provokaci. Největší nevoli vzbudilo její odmítnutí spolupracovat s bayreuthskou operou, kterou řídila vdova po Richardu Wagnerovi. Olej do ohně přilila i její ostrá kritika nevydařené berlínské inscenace Smetanova Dalibora zveřejněná v tisku.
Záběr z inscenace Smetanova Dalibora v berlínské opeře (1909).
Život na zámku a neúspěšné vztahy
V roce 1914 si Ema a její dlouholetý přítel Dinh Gilly (alžírsko-francouzský barytonista – pozn. aut.) pořídili zámek ve Stráži nad Nežárkou. Vztah jim ovšem nevydržel, protože Ema se zamilovala do mladého lesního inženýra. Ani tento románek bohužel nevydržel a Ema se začala věnovat procházkám a rybaření.
Roku 1923 se vdala za Josefa Halsbacha, o 20 let mladšího pilota československé armády, ale šťastný konec se opět nekonal. Přes to všechno, zámek uprostřed malebné jihočeské krajiny se pro Emu stal přístavem v nelehkých časech a místem, kam se ráda vracela.
Ema Destinnová s manželem.
Spolupráce s protirakouským odbojem
Ema Destinnová byla pro tajnou odbojovou organizaci Maffie ideální možností, jak za hranice dopravit důležité informace špionážního charakteru, a tak ji využívali jako kurýrku. Účelem Maffie byla podpora zahraničních akcí T. G. Masaryka.
Když se ale Ema v dubnu 1916 vracela z amerického turné, rakouská tajná policie ji odhalila se zašifrovanou zprávou od Maffie. Za války jí hrozil trest smrti, ale díky jejímu věrnému obdivovateli Vilému II. jí byly sebrány pouze cestovní doklady. Ema se uchýlila na již zmíněný zámek ve Stráži nad Nežárkou a byla pod neustálým dohledem policie.
Osamělá, nemocná a zadlužená
Po krátkém manželství s Josefem Halsbachem zůstala Ema Destinnová sama. A přesto, že po skončení války toužila znovu nastartovat kariéru, ukázalo se, že její místo už obsadily jiné pěvkyně a v Čechách ji dokonce nepřijali ani jako učitelku zpěvu na konzervatoři. Útěchu hledala v okultních vědách a v jídle, a to všechno se podepsalo jak na její finanční situaci, tak na zdraví. Podpory se nedočkala ani od prvního československého prezidenta Masaryka, který ji navštívil roku 1926.
Rozloučení na Vyšehradě
Ema Destinnová podstoupila 28. ledna 1930 operaci očí. Během zákroku se ale její stav, zřejmě v důsledku mozkové mrtvice, prudce zhoršil a lékaři jí už nedokázali pomoci. Zemřela ve věku 51 let a na její poslední cestě na vyšehradský Slavín ji pak doprovodily velké zástupy lidí, kteří chtěli uctít její památku.
