Článek
Připravuji večeři a někdo zvoní. Zvedám domovní sluchátko, koukám na kameru a vidím dceru.
„Ahoj, ty nemáš klíče?“ ptám se rovnou a v živých barvách už vidím, jak měníme zámek - tedy jen ten u dveří -, aby nás někdo náhodou nevykradl.
„Ne.“ odpovídá stručně, zatímco ji pouštím do vchodu.
Klíčový problém
Ze ztráty klíčů radost nemám. Kdybych ji měla, bylo by to přinejmenším zvláštní. Je večer, venku je tma a dcera poprvé v životě ztratila klíče.
Ty klíče, na nichž visí tolik serepetiček, že celý svazek váží snad půl kila. Nepřeháním.
Hlavou mi běží, že na svazku o váze menší činky visí také školní ISIC kartička. Pokud tedy klíče nenajdeme my, můžu doufat, že případného nálezce napadne odnést je na vrátnici do školy. Případně se fotografie svazku objeví v některé místní skupině na sociálních sítích a klíče si k nám dříve či později najdou cestu samy.
Obě varianty beru.
Z myšlenek mě vytrhne zaklepání dcery na bytové dveře. Jdu jí otevřít a zároveň se dopídit nějakých indicií, díky nimž klíče snadno najdeme.
„A víš aspoň, kde by mohly být?“
„Asi jo, jak jsem šla z kroužku, položila jsem je na trávu. Předtím, než jsme si s Lili udělaly společnou fotku.“
Chvíli přemýšlím nad tím, proč je při pořizování společné fotografie potřeba odkládat půlkilový svazek klíčů do trávy, ale rozhodnu se nechat tuto otázku na jindy.
„Dobrá zpráva je, že víš, kde jsou,“ odpovídám skoro tak, jako bych ji snad za ztrátu klíčů chválila, ale vzápětí to mírním ponaučením, že na své věci si přece musí dávat větší pozor. Obzvlášť jde-li o něco tak důležitého, jako jsou klíče.
Zpět na místo činu
Je mi jasné, že se musíme vydat na místo činu. To se ovšem nachází tři kilometry od domu.
Hodiny ukazují sedm večer, venku je tma a dceru už samotnou nepustíme. Já potřebuji dodělat večeři, takže na scénu nastupuje tatínek. Bere dceru a s čelovkami vyrážejí na misi Hledáme klíče.
Já mezitím míchám večeři a přitom googlím, kolik tak asi stojí výměna zámku.
Pokud nepočítám klíče ztracené v kabelce, skutečně jsem klíče sama ztratila jen jednou - zhruba ve věku naší dcery. Tehdy ještě panovala téměř ladovská zima, bylo třicet centimetrů sněhu a já si cestou pohazovala s klíčem na šňůrce. Ten měl přitom viset na krku právě proto, aby se ztratit nemohl.
A protože v rukavicích nebývá tolik citu jako bez nich, klíč, aniž by měl platnou letenku, odlétl kamsi do dálky a zimu strávil pod sněhem. Našel se až na jaře.
Happy end
Za půl hodiny slyším klíče v zámku. Ti dva jsou zpátky doma, večerní misi mají za sebou a já zjišťuji, že byla úspěšná. Klíče ležely přesně tam, kde je nechala – v trávě, tři kilometry od domova, ve tmě a navzdory času, během něhož si je mohl odnést prakticky kdokoliv.
Výměna zámku nebyla potřeba a já si mohla odškrtnout další rodičovskou zkušenost a zároveň si připomenout, že ve věku dcery jsem na tom s hlídáním klíčů nebyla o nic lépe.
Najednou mi také došlo, proč jsme jako děti mívali klíče na šňůrce kolem krku. Nebyla to móda. Bylo to důmyslné bezpečnostní opatření. Které, jak už ze své vlastní zkušenosti vím, také nebylo úplně neprůstřelné.
Anketa
