„Mířil na mě pistolkou.“ Patří dětem do rukou zbraně na hraní?

Možná si řeknete, že přeháním. Vždyť je to jen hra, která nejspíš na chování dítěte v budoucnu nemá negativní vliv, jak si někteří rodiče myslí. Jenže mně se hraní na zabíjení nikdy nelíbilo, stejně jako předstírání úmrtí. Do těchto her jsem se, jakožto holka, nikdy nezapojovala a dětské zbraně mě naštěstí míjely. Nedávno jsem ale byla s dětmi na hřišti a tam jsem čelila následující situaci.

Zatímco jsem houpala syna na houpačce, přiběhl k nám vysmátý, odhadem asi tak tříletý, blonďatý chlapeček. V ruce držel černou pistolku, kterou bych od skutečné funkční zbraně nerozeznala, ale to možná jen proto, že nejsem znalkyně zbraní.

„Pif paf“, pokřikuje na mě, ale já na to nejsem zvědavá, protože jak už jsem řekla, na hry tohoto typu mě nikdy neužilo. Nezměnilo se to ani ve chvíli, kdy se ze mě stala matka malého raubíře.

„Na lidi se nestřílí“, říkám tomu jinak roztomilému chlapečkovi klidným hlasem přesto, že mám co dělat, abych mu pistolku nevyrvala z ruky.

„Vždyť on si jen hraje. Lehněte si na zem a dělejte, že nedýcháte.“, snaží se mě jeho maminka povzbudit a vtáhnout do hry, ale já se stále nechytám. Přeci nebudu skákat okolo cizího dítěte, jak jeho maminka píská.

„No, nezlobte se na mě… Hry na zabíjení se mi nelíbí, tak je nebudu hrát.“, snažím se být slušná, ale potřebuji sdělit svůj postoj, abychom obě věděly, na čem jsme.

„Ok, ale vždyť přeci o nic nejde. Tak nic, Maty, paní si s tebou hrát nechce, pojď za mnou.“, přivolává maminka svého syna a oba evidentně mrzí, že narazili zrovna na nepříjemnou matku, která není nakloněná hrám na střílení. I mě trochu mrzí, že jsem odmítla výzvu ke hře s malým klukem, ale nemohla jsem si poručit.

Nicméně, za pifpafové setkání na dětském hřišti jsem byla nakonec ráda a s odstupem ho neberu vůbec negativně. Donutilo mě alespoň k malému zamyšlení, díky němuž si myslím, že příště budu o něco tolerantnější.

Nemyslím si, že odpor k pistolkám je vyloženě špatný, ale svůj postoj nikomu nevnucuji a naprosto chápu, že každý rodič to vidí jinak. Přemýšlím, proč je můj odpor ke klučičím hračkám tak silný. Vždyť třeba hry na doktory a učitele jsou naprosto běžné a nikoho by nenapadlo se nad nimi pohoršovat. Být vojákem či policistou je povolání jako každé jiné, tak proč mi vadí hra se zbraněmi?

Odpor k dětským zbraním si odnáším už z dětství. Kromě toho, že jsem žena a pro klučičí hry nemám velké pochopení, mám mladšího bratra, který žádnou dětskou zbraň nikdy nevlastnil. Jednak po ní netoužil a potom, rodiče se k těmto hračkám stavěli stejně jako já. Přeci si nebudeme hrát na zabíjení, které ani ve hře není v pořádku. Proč riskovat, že se z dítěte v budoucnu stane jedinec s násilnickou povahou? Přijde vám to přitažené za vlasy?

Že by dětské hračky ve tvaru zbraní měly později vést k násilnickým sklonům dítěte, je doopravdy trochu přitažené za vlasy. Dle dětského psychologa a autora knihy „Je to kluk! Vývoj vašeho syna od narození do osmnácti let“ o vývoji chlapců Michaela Thompsona je tato obava neopodstatněná.

Dětské zbraně na hraní neodsuzuje ani další dětská psycholožka a matka tří dětí Mgr. Ing. Markéta Benešová. Potřeba bojovat a soupeřit je dle jejích slov u kluků zcela přirozená a vývojově opodstatněná. A stejně jako si dívky hrají s panenkami a připravují se na budoucí roli ženy, kluci potřebují cvičit svou sílu, aby se připravili na to, že se jednou stanou muži. Kromě toho dodává, že obdarování kluků dětskými zbraněmi považuje za mnohem vhodnější dárek, než je tablet či chytrý telefon.

Můj syn po zbraních netouží, ale přemýšlím, jak bych se zachovala, kdyby jednou přišel s prosbou o dětskou pistolku, třeba jen proto, že ji má kamarád. Možná bych mu nakonec vyhověla, ale jen s podmínkou, že nebude mířit na náhodné kolemjdoucí, kteří to nečekají a nemají pro takovou zábavu pochopení.

Zdroje: