Za známky na dětský tábor jsem zaplatila 620 korun. Posílání dopisů už není levná záležitost

Pohlednice a dopisy dnes posílám málokdy, ale nyní jsem v situaci, kdy syna poprvé vypravuji na čtrnáctidenní letní tábor a počítám s tím, že si pár psaníček a pohlednic vyměníme.

Na táborech jsou dopisy a pohlednice stále běžná praxe a není to nic překvapivého. A přesto, že máme možnost dát dětem mobilní telefon, nevyužiju toho.

Zastávám totiž názor, že telefon na táboře je zbytečný, na děti při telefonickém kontaktu s blízkými může snáze doléhat smutek a ani u táborových vedoucích se to nesetkává s nadšením.

Na druhé straně, aby bylo jasno, nesoudím rodiče, kterým dává smysl přibalit dítěti kromě oblečení a masky na karneval také telefon. Každé dítě je individualita, každý má jiné potřeby a já věřím, že se najdou děti i rodiče, pro které telefon představuje jakousi jistotu. Nic proti tomu a každý jistě činí dle nejlepšího svědomí.

Já dle svého nejlepšího svědomí zůstanu u pohlednic a psacího pera, kdy je jasné, že milá zpráva z domova ve formě pohlednice či dopisu vašeho potomka určitě potěší.

A platí to i z druhé strany - nějaká ta pohlednice, kterou pošle dítě, udělá radost rodičům, ale třeba také babičkám - zvlášť tehdy, dočtete-li se, že dítě na táboře je spokojené, nestrádá a užívá si spoustu zábavy.

Posílání pohlednic vnímám jako pěknou tradici, ale poté, co jsem šla včera koupit známky do trafiky, se sama sebe ptám, jestli to už v dnešní době není tak trochu luxusní záležitost.

Přiznám se, že na konci školního roku jsem všechno řešila za poklusu a stejně tak to bylo s nákupem známek na dopisy a pohlednice. Do včerejšího dne jsem netušila, kolik v dnešní době stojí obyčejná známka.

Evidentně jsem zamrzla v době, kdy jsem na dopisní obálky lepila známky za 5,40 Kč. No jo, jenže od té doby uplynulo už třicet let.

„Dobrý den, prosím dvacet známek na dopisy.“ říkám pánovi v trafice, který odpočítává pět aršíků. Těch dvacet kousků chci do rezervy, zatím nevím, kolik psaní si vyměníme.

„Děti jedou na tábor, co? Máte to za 620 Kč.“ sděluje mi cenu a já na něj nevěřícně zírám.

„Ou, tolik?“

„Ano, 31 korun za kus. Rodiče je kupují na dopisy i pohlednice.“

Chvíli stojím jako přikovaná, běží mi hlavou, že je to na dopisy astronomická částka, ale jakmile si uvědomím, že stejně není zbytí, vytahuji platební kartu. Po zaplacení vkládám známky do peněženky a odcházím s pocitem hořkosti.

Říkám si, že z klasické korespondence se dnes asi vážně stala luxusní záležitost. Abych ušetřila, asi nakonec využiju možnosti vložit již předepsané pohlednice do obálky a požádám vedoucí, aby je synovi dávali postupně - a psaníčka s nalepenou známkou mi bude posílat syn.

Jaké máte zkušenosti s psaním dopisů a pohlednic na letní tábory? Kolik psaníček si s dětmi během tábora vyměníte? A za jak dlouho vám v dnešní době korespondence přišla?

Když jsem já jezdila na tábory, psala jsem dost - hlavně rodičům, babičkám, ale také kamarádkám. Letos máme už za pár dnů premiéru s našimi dětmi a jsem zvědavá, jestli mi nějaká pohlednice přijde dřív, než se vůbec vrátí z tábora.