Článek
„Za chvíli odjíždíme, skočte si ještě na záchod, ať hned nezastavujeme,“ přikazuji dětem před tříhodinovou cestou k babičce.
„Nám se nechce, celou cestu vydržíme bez jediné zastávky,“ slibují jednohlasně a spiklenecky na sebe mrkají.
Vím, že lžou, ale jsem neponaučitelná. Jakmile na mě udělají psí oči, vždycky jim na chvíli uvěřím. Vypínáme vodu, bereme tašky, zavíráme za sebou dveře a zanedlouho odjíždíme.
Když na horizontu po dvaceti minutách zahlédnou benzínku, nastane jeden z mála okamžiků, kdy se děti nepošťuchují. Najednou mezi nimi panuje smír a ze zadních autosedaček se ozve známý sourozenecký duet.
„Mami, zastav, nám se chce na záchod! A máme hlad!“
„Cože? Před chvílí jste snědli palačinky a doma jste se dušovali, že pojedeme bez přestávky!“
Pokaždé předstírám, že jsem překvapená, i když jsem se už dávno smířila s tím, že zastávky na benzínce jsou nedílnou součástí našeho cestování - a ne, není to jen na několikahodinové cestě. Tohle se děje i na kratších úsecích.
Říkám si, že kdybych věřila na nesmysly mezi nebem a zemí, musela bych dojít k závěru, že benzínky s přilehlým fast-foodem dětem vysílají tajný signál, který je silnější než Wi-Fi a spolehlivější než navigace. Stačí zahlédnout tyto objekty a reakce je vždy stejná: „Mami, zastav!“
Ať už mají plný žaludek a prázdný močový měchýř, v tu chvíli to nehraje roli. Pumpa s fast-foodem děti přitahuje jako magnet a je pro ně vzácným místem zázraků. Toalety jsou jen alibi. To hlavní je zmrzlina v zimě, malý tobogán u cesty a papírová krabička hranolek, ve které možná čeká i nějaký ten plastový poklad v podobě hračky. Ne vždy ale dostanou vše, na co pomyslí.
Někdy přemýšlím, že bych na dveře od naší toalety nalepila obří žluté oblouky. A kdyby to nestačilo, přistavila bych k nim i blikající šipku, koš s hračkami a ledničku s nanuky. Jen tak, aby se konečně ukázalo, že ten dětský reflex „Musím hned!“ se dá spustit i doma. A ne až pár kilometrů za městem.
