Článek
Poslední dny před začátkem školního roku odpočítáváme v místě bydliště. Snažíme se trochu nastavit na školní režim a mít před ním pohodu bez většího cestování. Včera byl deštivý den, a proto jsme vyrazili ještě s kamarádkou a jejími dětmi do muzea.
Překvapení a dětská radost
S Janou jsme si domluvily sraz na nástupišti v metru a když jsme se po měsíci konečně zase potkaly, měly jsme si co říct. Stejně jako naše děti, které spolu chodí do třídy a o setkání neměly nejmenší tušení, protože jsme jim o něm dopředu neřekly. Cílem bylo překvapení, které vyšlo na jedničku.
Děti se přivítaly s náležitou radostí, a protože jedno metro nám ujelo před nosem a do příjezdu dalšího metra zbývalo ještě pár minut, všichni jsme si začali sdělovat zážitky z prázdnin.
Ve chvíli, kdy jsme nastoupili do metra a všichni jsme se usadili na sedačku vedle sebe, naproti nám se posadil starší pár, kterému jsem ovšem nevěnovala větší pozornost do doby, než pán začal věnovat pozornost nám.
Milá slova vykouzlila úsměv
Děti seděly jako přibité, byly opravdu mimořádně klidné, až jsem byla sama překvapená. A nejen já. Netrvalo to dlouho, pán se na mě podíval a s nadšeným, až nevěřícným výrazem říká:
Ty děti jsou tak vzorné! To se jen tak nevidí.
Nejen pro mě byla tato slova tak nečekaná a milá. Neskrývané potěšení bylo znát také u dětí.
Nevěděla jsem, co na to říct, pán navíc s gestem zvednutého palce řekl: „Skvělá výchova, klobouk dolů.“
Tato slova byla jako pohlazení a přišla vhod zejména po dnech, kdy doma bojujeme s věčnými sourozeneckými šarvátkami. Napomínání a rozsuzování je marné a pocit frustrace na sebe nenechává dlouho čekat. Možná také proto jsem si neodpustila následující odpověď.
Děkuji, jste milý. Ale to byste je měl vidět doma.
Pán mávl rukou, řekl, že má dva vnuky, tak to moc dobře zná. A protože zrovna se svou paní vystupovali, s milým úsměvem jsme se rozloučili.
Jsem vděčná, že se mezi námi stále najdou milí lidé, kteří prohodí pár pěkných vět. A je pravdou, že jde většinou právě o seniory, se kterými si povídám ráda a mnohdy jsou pro mě inspirativní. V záplavě zamračených, naštvaných, věčně nespokojených a lhostejných lidí jsou tato milá a pozitivní setkání jako pohlazení na duši.
Sama také pochválím šikovné děti, obsluhu v restauraci nebo třeba paní prodavačku, když vidím, že svou práci dělá ráda, na zákazníky se usmívá, je milá a vy nemáte pocit, že obtěžujete. Milé chování není vůbec samozřejmostí a určitě nic nepokazíte tím, když svou spokojenost dáte najevo. Právě naopak! Uděláte tím tomu druhému radost.
