Článek
Moje vzpomínky na první školkovou besídku dcery jsou rozporuplné. Na jedné straně dojetí, na druhé naštvání. Celou dobu jsme byli vystaveni pláči miminka, které bylo mladším sourozencem jednoho z účinkujících dětí.
S nežádoucím vyrušováním mladším sourozencem na akcích, jako jsou školní besídky, nábory a ukázkové hodiny zájmových kroužků, se čas od času zkrátka setkáte. Pokud se vám to náhodou nikdy nestalo, můžete si gratulovat. Jste šťastný člověk.
Plačící děti mi nevadí, bezohlední rodiče ano
Hned na začátku bych ráda podotkla, že nekritizuji plačící děti. To, že dítě občas pláče, je normální a o plačícím miminku bych sama mohla psát romány. Tentokrát to ovšem nebude o mém dítěti a nejde ani tak o pláč, jako o bezohlednost některých rodičů.
První besídka byla nezapomenutelná
Když jsem přišla na první školkovou besídku své dcery, byla jsem natěšená a zároveň nervózní za ni. Vždyť vystoupení před takovým množstvím lidí není žádná sranda. Na trému v dětství si vzpomínám moc dobře a abych pravdu řekla, provází mě i v dospělosti. Pokud mám mluvit před větším množstvím lidí, raději se tomu zkouším vyhnout.
Krátce před besídkou nás paní učitelky nasměrovaly do místnosti, kde byly nachystané židličky pro rodiče a až všichni rodiče seděli, po krátkém úvodu paní učitelky přišly na scénu tříleté načančané a roztomilé dětičky, které si pro nás připravily pěkný, podzimně laděný program. Zasloužily by si, aby je u toho nikdo nevyrušoval, ale to se bohužel nepodařilo.
Já sama jsem byla na besídce s tehdy devítiměsíčním synem, který byl naštěstí v klidu, sledoval dění, nevyrušoval, takže naše plačící dítě jsme nemuseli řešit. Pokud by k vyrušování naším dítětem přeci jen došlo, odešla bych za dveře a pokusila bych se ho uklidnit i za cenu, že už se na besídku nevrátíme. Na besídce byl i manžel, takže by na představení zůstal alespoň jeden z rodičů. Takhle bychom to udělali my, ale…
Každý to má jinak
Rodiče, kteří seděli kousek od nás, s sebou měli asi půlroční miminko, které spustilo svůj plačící koncert ve chvíli, kdy naše starší děti začaly zpívat první písničku. Chvíli jsme si toho my ani ostatní rodiče nevšímali, paní mi bylo dokonce trochu líto, ale když řev neustával a naopak nabíral na intenzitě, vadilo to asi všem. Soudím dle pohledů rodičů i paní učitelky, které mířily k mamince s řvoucím miminkem a občas někdo polohlasně utrousil poznámku: „To snad není pravda…“
Plačícímu dítěti se evidentně něco nelíbilo, možná vydýchaná místnost se spoustou lidí nebo cokoliv jiného. Pokud bych nebrala ohled na vystupující děti a ostatní rodiče, alespoň kvůli tomu miminku, které zrovna něco trápí, bych s ním šla někam jinam.
Maminka odešla až po napomenutí
Nemám v sobě výchovné ambice k cizím lidem, je mi hloupé někoho napomínat, ale jeden z tatínků to nakonec nevydržel, k mamince se otočil a řekl: „Uklidníte si už to dítě nebo budete vyrušovat dál? Buďte soudná a jděte s ním, prosím, za dveře, vždyť to všechny obtěžuje.“
Mamince to určitě nebylo příjemné, ale nakonec se zvedla a odešla. Atmosféra byla hned mnohem příjemnější, ale bylo by asi lepší, kdyby to onu maminku napadlo samotnou. Ale učený z nebe nespadl a snad tato lekce byla mamince ponaučením.
Školková besídka nebyla jediná akce, kterou narušilo plačící dítě se svou maminkou, která nebere ohledy na ostatní. Před několika dny jsem byla s dcerou na náboru gymnastiky a bylo to tam stejné v bledě modrém.
Buďme k ostatním, prosím, ohleduplní! Ať už jde o plačící děti nebo vyzvánějící telefony. V některých chvílích se to prostě nehodí.
